Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
5.července 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Glosy.info

Od internetu ke Gutenbergovi - Umberto Eco

Text byl publikován 21.dubna 2005, vytištěn pak 5.července 2020. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/od-internetu-ke-gutenbergovi/>

Platón vypráví ve Faidrovi o tom, jak Hermés - domnělý vynálezce písma - vychvaloval svůj vynález před faraónem Thamusem a řekl mu, že písmo umožní lidem zapamatovat si to, co by jinak zapomněli. Faraón však spokojený nebyl. "Velký umělče Thovte," řekl, "paměť je veliký dar, který se musí udržovat bdělý neustálým cvičením. Tvůj vynález způsobí, že si lidé už nebudou muset paměť cvičit. Budou si věci pamatovat nikoli vnitřním úsilím, nýbrž jen díky vnější podpoře."

Starosti faraónově rozumíme. Písmo, jako každá jiná nová technologická pomůcka, oslabí lidskou schopnost, nahradí ji něčím silnějším - právě tak, jako nás auta učinila méně schopnými chodit. Písmo bylo nebezpečné, protože umenšilo mohutnost mysli tím, že lidem nabídlo mysl zkamenělou, karikaturu mysli, minerální paměť.

Platónův text je ovšem ironický. Platón svůj text proti psaní napsal. Předstíral však, že mu to vyprávěl Sókratés, který nepsal (a protože nepublikoval, přišel v průběhu svého akademického zápasu o život).

Dnes tyto starosti nikdo nesdílí, a to ze dvou prostých důvodů. Za prvé víme, že knihy nejsou způsobem jak někoho jiného přimět, aby myslel místo nás; naopak jsou to stroje na povzbuzování dalšího myšlení. Teprve po vynálezu písma se stalo možným napsat takové mistrovské dílo spontánní paměti, jakým je Proustovo Hledání ztraceného času.

Za druhé, jestliže tomu kdysi bývalo tak, že si lidé museli cvičit paměť, aby si něco zapamatovali, po vynálezu písma si museli paměť opět cvičit, totiž aby si zapamatovali knihy. Knihy jsou výzvou paměti, paměť zlepšují, neuspávají ji.

Faraón však ztělesňoval odvěký strach: strach, že nový technologický vynález by mohl zrušit a zničit něco, co pokládáme za cenné, plodné, něco, co představuje hodnotu o sobě, a to hodnotu hluboce duchovní.

Bylo to, jako by faraón nejprve ukázal na popsanou plochu, a pak na ideální obraz lidské paměti a řekl: "Toto zabije tamto."

O více než tisíc let později nám Victor Hugo ve svém románu Notre Dame de Paris líčí kněze Clauda Frolla, který prstem ukáže nejprve na knihu, pak na věže a na obrazy své milované katedrály a řekne "ceci tuera cela", toto zabije tamto. (kniha zabije katedrálu, abeceda zabije obrazy.)

Příběh Notre Dame de Paris se odehrává v 15. století, krátce po vynálezu knihtisku. Předtím byly rukopisy vyhrazeny omezené elitě vzdělaných osob a obrazy byly jediným prostředkem pro poučování mas o příbězích Bible, Ježíšově životu a o životech svatých, o mravních zásadách, ba dokonce i o skutcích národních dějin, či nejzákladnějších pojmech zeměpisu a přírodních věd ( o povaze neznámých národů a o moci bylin a drahokamů). Dělo se tak obrazy katedrál. Středověká katedrála byla něco jako trvalý a neměnitelný televizní program, o němž se předpokládalo, že říká lidem vše nezbytné jak pro jejich každodenní život, tak i pro věčnou spásu. Kniha by rozptylovala lidi od hodnot, které jsou pro ně nejdůležitější, podporovala by zbytečné informace, volné výklady Písma a nezdravou zvědavost.

V šedesátých letech napsal Marshall McLuhan Gutenbergovu galaxii, v níž hlásá, že lineární způsob myšlení, nastolený vynálezem tisku, začal být nahrazován globálnějším způsobem vnímání a chápání prostřednictvím televizních obrazů a jiných elektronických zařízení. Pokud ne sám McLuhan, pak jistě mnozí z jeho čtenářů ukazovali prstem na manhattanskou diskotéku, pak na vytištěnou knihu, a říkali "toto zabije tamto".

Média potřebovala jistou dobu k tomu, aby přijala myšlenku, že naše civilizace je na přechodu k civilizaci orientované obrazově .- což by znamenalo úpadek vzdělanosti. Dnes je to běžné téma každého týdeníku. Zajímavé však je, že média začala úpadek vzdělanosti a ohromující moc obrazů oslavovat právě v tom okamžiku, kdy se na světové scéně objevil Počítač.

Počítač je jistě nástrojem, pomocí nějž lze vytvářet a upravovat obrazy, příkazy se zadávají pomocí ikon; ale stejně jisté je, že se počítače staly především nástroji alfabetickými. Na jejich obrazovkách běží písmena, řádky, a k tomu, abyste používali počítač, musíte umět psát a číst. Nová počítačová generace je vycvičena ve čtení neuvěřitelnou rychlostí. Staromódní universitní profesor dnes není schopen číst počítačovou obrazovku touž rychlostí, jakou ji čte teenager. Titíž teenageři, pokud náhodou chtějí svůj vlastní domácí počítač programovat, musí znát nebo se naučit logické postupy a algoritmy, a musí psát velmi rychle slova a čísla na klávesnici.

V tomto smyslu lze říci, že počítač nás vrátil do Gutenbergovy galaxie.

Lidé trávící noci zaplétáním se do nekončících internetových konverzací zacházejí v zásadě se slovy. Lze-li televizní obrazovku pokládat za něco jako ideální okno, jímž pozorujeme celý svět v podobě obrazů, pak počítačová obrazovka je ideální knihou, v níž čteme o světě v podobě slov a stránek.

Klasický počítač poskytoval lineární druh psané komunikace. Na obrazovce se ukazovaly napsané řádky. Bylo to něco jako rychle čtená kniha.

Nyní však existují hypertexty. Knihu musíme číst lineárně zleva doprava (nebo zprava doleva, či shora dolů, různě v různých kulturách). Stránky lze ovšem přeskakovat. Jakmile jsme dorazili stránku 360, můžeme se vrátit zpět, abychom si ověřili či znovu přečetli něco na straně 10 - což ale vyžaduje práci, myslím práci fyzickou. Hypertext je naopak mnohorozměrnou sítí, v níž každý bod či uzel může být potenciálně spojen s jakýmkoli jiným uzlem.

Tak jsme dospěli k poslední kapitole našeho příběhu, že toto zabije tamto. Stále více se hlásá, že v blízké budoucnosti hypertextové nosiče CD-ROM nahradí knihy.

Předpokládá se, že hypertextové diskety učiní knihy zastaralými. Když uvážíte, že hypertext je zpravidla rovněž multimediální, pak kompletní hypertextová disketa nahradí v blízké budoucnosti nejen knihy, ale i videokazety a mnohé jiné nosiče.

Nyní se musíme tázat sami sebe, zda je taková perspektiva realistická, nebo zda je to pouhá science fiction - právě tak, jako zda je právě naznačený rozdíl mezi vizuální a alfabetickou komunikací, mezi knihami a hypertexty, opravdu tak jednoduchý.

Dokonce ani po vynálezu tisku nebyly knihy nikdy jediným nástrojem pro získávání informací. Bylo zde malířství, lidové tištěné obrázky, ústní vyučování atd. Lze říci, že knihy byly v každém případě nejdůležitějším nástrojem pro přenos nejen vědeckých informací, ale i novinek o historických událostech. V tomto smyslu byly nejvýznamnějším nástrojem používaným ve školách.

Rozšířením různých médií, od filmu k televizi, se něco změnilo. Před lety existoval jediný způsob jak se naučit cizímu jazyku (kromě vycestování): studovat jazyk z knih. Naše děti nyní často znají jiné jazyky na základě poslouchání nahrávek, sledování filmů v původní verzi, dešifrováním pokynů vytištěných na plechovce s nápojem. Totéž se děje s informacemi zeměpisnými. Jako dítě jsem získával nejlepší informace o exotických zemích nikoli z učebnic, ale z četby dobrodružných románů (např. Julese Verna). Mé děti o tom velmi záhy věděly více než já, protože se dívaly na televizi a na filmy. O příběhu Římské říše se lze velmi dobře poučit z filmů, ovšem za předpokladu, že tyto filmy jsou historicky věrné. Hřích Hollywoodu není v tom, že by kladl filmy proti knihám Tacita či Gibbona, nýbrž spíše v tom, že nabízí rozředěné a romantické verze Tacita či Gibbona.

Dobrý vzdělávací televizní program (nemluvě o CD-ROM) může vysvětlit genetiku lépe než kniha.

Dnes zahrnuje pojem gramotnosti mnohá média. Osvícená politika vzdělávání musí brát v úvahu možnosti všech těchto médií. Výchovné působení se musí rozšířit na média jakožto celek. Odpovědnosti a rizika musí být pečlivě vyváženy. Jsou-li pro učení se jazykům magnetofonové pásky lepší než knihy, starejme se o kazety. Přispěje-li provedení Chopina na kompaktním disku s komentáři k pochopení jeho hudby, nenaříkejme, že si lidé nekupují pětisvazková pojednání o dějinách hudby.

I kdyby byla pravda, že vizuální komunikace dnes převládá nad komunikací psanou, nespočívá problém v tom, že psanou komunikaci postavíme proti komunikaci vizuální. Problém je, jak obě zlepšit. Ve středověku byla vizuální komunikace pro masy mnohem důležitější než písmo. Katedrála v Chartres však nebyla kulturně méněcenná ve srovnání s Imago mundi Honoria z Autun. Katedrály byly televizí oněch dob a rozdíl od naší televize spočíval v tom, že ředitelé "středověké" televize četli dobré knihy, měli velkou představivost a pracovali pro veřejný prospěch (či aspoň věřili, že pro veřejný prospěch pracují).

Skutečné problémy se nacházejí jinde. Vizuální komunikace musí být vyvažována komunikací verbální, zvláště pak psanou, a to z přesného důvodu. Sémiotik Sol Worth napsal kdysi článek "Obrazy nemohou říci neexistuje". Slovy mohu říci "jednorožci neexistují", když však ukáži obrázek jednorožce, jednorožec tam je. A dále: je ten jednorožec, kterého vidím, nějaký jednorožec, nebo je to jen konkrétní jednorožec, tj. zastupuje obrázek daného jednorožce obecně?

Tento problém není tak nepodstatný, jak se může zdát, a logici i sémiotici napsali mnoho stránek o rozdílu mezi takovými výrazy jako dítě, toto dítě, všechny děti, dětství jako obecná idea. Taková rozlišení nelze snadno předvést obrázky. Nelson Goodman ve své knize Jazyky umění uvažuje nad tím, zda obraz představující ženu představuje ženu obecně, je portrétem dané ženy, příkladem charakteristik ženy, nebo je ekvivalentní větě "Zde se na mně dívá nějaká žena".

Lze říci, že na plakátě nebo v ilustrované knize může titulek či nějaká jiná podoba psaného materiálu pomoci k pochopení toho, co tento obraz znamená. Chci vám připomenout něco o rétorickém prostředku zvaném příklad, jemuž Aristotelés věnoval řadu zajímavých stránek. Abychom někoho o dané záležitosti přesvědčili, je nejpřesvědčivější důkaz indukcí. V indukci předkládám mnoho případů a usuzuji, že všechny jsou pravděpodobně projevem nějakého obecného zákona. Dejme tomu, že chci ukázat, že psi jsou přátelští a milují své pány: nabízím řadu případů, v nichž se pes ukázal být přátelský a nápomocný, a naznačuji, že musí existovat nějaký obecný zákon, podle nějž každé zvíře, které náleží druhu psů, je přátelské.

Dejme tomu, že bych vás chtěl přesvědčit, že psi jsou nebezpeční. Mohu tak učinit uvedením příkladu: "Jednou jeden pes zabil svého pána...". Snadno můžete pochopit, že jeden případ nedokazuje nic. Pokud je však tento případ šokující, mohu vám postranně vnutit myšlenku, že psi mohou být dokonce nepřátelští, a jakmile vás přesvědčím, že tomu tak být může, mohu neprávem extrapolovat z jednoho případu na obecný zákon a uzavřít: "To znamená, že psům věřit nelze". Rétorickým použitím tohoto příkladu jsem uskutečnil přechod od nějakého psa ke všem psům.

Máte-li smysl pro kritické myšlení, můžete rozpoznat, že jsem manipuloval se slovním vyjádřením (nějaký pes byl zlý) tak, že jsem je přeměnil na vyjádření jiné (všichni psi jsou zlí), což ovšem neznamená totéž. Pokud je však příklad vizuální a nikoli verbální, je kritická reakce mnohem obtížnější. Ukáži-li vám působivý obrázek nějakého daného psa, který kouše svého pána, je velmi těžké rozlišovat mezi dílčím a obecným tvrzením. Tohoto psa je snadno vzít za představitele druhu. Obrazy mají svého druhu platónskou moc: přeměňují jednotliviny na obecné ideje.

Čistě vizuální komunikací lze tudíž snadněji uskutečnit přesvědčující strategie, které redukují naše kritické schopnosti. Čtu-li v novinách o nějakém daném muži, který říká: "Chceme pana X za prezidenta", je snadnější brát vůli toho jedince za příklad vůle obecné.

Myslím si často, že naše společnost se v krátké době rozdělí (nebo už rozdělena je) do dvou tříd občanů: na ty, kteří se dívají na televizi, přijímají prefabrikované obrazy, a tudíž prefabrikované definice světa, aniž by byli s to kriticky vybírat mezi přijímanými informacemi, a na ty, kteří vědí, jak zacházet s počítačem, dokáží vybírat a zpracovávat informace. To povede k obnovení kulturního rozdělení, které existovalo v dobách Clauda Frolla, rozdělení na ty, kteří byli s to číst rukopisy a tudíž kriticky zacházet s náboženskými, vědeckými a filosofickými záležitostmi, a na ty, kteří byli vzděláváni pouze obrazy katedrál, vybíranými a vytvářenými jejich pány, gramotnou menšinou.

Autor science fiction by toho mohl hodně napsat o budoucím světě, v němž většina proletářů bude dostávat pouze vizuální komunikace, plánované elitou počítačově gramotných lidí.

Existují dva druhy knih: ty, které jsou určené ke čtení, a ty, kterých se používá ke konzultacím.

Co se týče knih ke čtení (může to být román, filosofické pojednání nebo sociologická analýza atd.), je normální způsob jejich čtení ten, který bych nazval detektivním . Začnete na první stránce, kde vám autor sděluje, jaký zločin byl spáchán, sledujete pak každou cestu vyšetřování až do konce a nakonec objevíte, že pachatelem byl sluha. Konec knihy a konec vašeho čtenářského prožitku. Všimněte si, že totéž se děje, čtete-li např. Descartovu Rozpravu o metodě. Autor chtěl, abyste tuto knihu otevřeli na první stránce, sledovali řadu jím předkládaných otázek a viděli, jak nakonec dospívá k jistým závěrům. Jistě, badatel, který už tuto knihu zná, ji může číst znovu tak, že skáče ze stránky na stránku ve snaze odhalit možnou souvislost tvrzení z první kapitoly s nějakým z kapitoly poslední. Badatel se tak může rozhodnout vyhledat dejme tomu každý výskyt slova Jeruzalém v obrovském díle Tomáše Akvinského a tak přeskakovat tisíce stránek, aby svou pozornost soustředil pouze na pasáže, které se týkají Jeruzaléma. To jsou však způsoby čtení, které by laik nepokládal za přirozené.

A pak jsou knihy k nahlížení, jako příručky a encyklopedie. Někdy se musí příručky číst od začátku do konce, avšak jakmile jednou znáte záležitost dostatečně, můžete do příručky jen nahlížet, tedy vybírat některé kapitoly nebo pasáže. Když jsem byl na střední škole, musel jsem přečíst celou učebnici matematiky lineárně, řádek po řádku. Dnes, když potřebuji přesnou definici logaritmu, mohu do této učebnice jen nahlédnout. Mám ji v knihovně nikoli proto, abych ji četl každý den, nýbrž abych se jednou za deset let do ní podíval a našel, co potřebuji.

Encyklopedie jsou určeny ke konzultacím, nikdy ke čtení od první do poslední stránky. Zpravidla vytáhneme daný svazek encyklopedie, abychom se dozvěděli či si připomenuli, kdy zemřel Napoleon nebo jaký je vzorec kyseliny sírové. Badatelé používají encyklopedie způsobem důmyslnějším. Tak například chci-li zjistit, zda bylo možné, aby se Napoleon setkal s Kantem, vytáhnu svazek K a svazek N své encyklopedie. Objevím, že se Napoleon narodil 1769 a zemřel 1821, Kant se narodil 1724 a zemřel 1804, kdy Napoleon byl už císařem. Není nemožné, že se oba setkali. Musel bych patrně nahlédnout do Kantovy biografie - nebo do biografie Napoleonovy (ale v krátké biografii Napoleona, který se ve svém životě potkal s velmi mnoha osobami, by se jeho případné setkání s Kantem mohlo přehlédnout, zatímco Kantovo setkání s Napoleonem by zaznamenáno být mělo). Zkrátka musím prolistovat mnoho knih na mnoha policích své knihovny, musím si dělat poznámky, abych později mohl posbíraná dat porovnat atd. Krátce řečeno, to vše mne bude stát hodně nepříjemné fyzické práce.

U hypertextu mohu místo toho proplouvat celou encyklopedií. Mohu spojit událost zaznamenanou na počátku s řadou podobných událostí rozesetých v celém textu. Mohu porovnat začátek s koncem, mohu vyžadovat seznam všech slov začínajících A, mohu požadovat nalezení všech případů, v nichž je Napoleonovo jméno spojeno se jménem Kantovým, mohu porovnávat jejich narození a smrt - zkrátka mohu svou práci vykonat během pár vteřin či minut.

Hypertexty jistě učiní encyklopedie a příručky zastaralými. Na několika discích CD-ROM (brzy pravděpodobně na jednom jediném) je možné uložit více informací než obsahuje celá Encyclopedia Britannica, a to s tou výhodou, že to umožňuje vzájemné odkazování a nelineární vyhledávání informací. Kompaktní disk spolu s počítačem zaujme pětinu toho místa, které zabírá encyklopedie. Encyklopedie nelze přenášet jako CD-ROM, encyklopedie se nedají snadno aktualizovat. Police, které dnes u mne doma i ve veřejných knihovnách zaplňují metry a metry encyklopedií, by v blízké budoucnosti měly zmizet a není důvodu nad jejich zmizením smutnit.

Může hypertextový disk nahradit knihy ke čtení? Tato otázka v sobě skrývá dva odlišné problémy a lze ji rozdělit do dvou různých otázek.

1) Nejprve otázka praktická: může nějaký elektronický nosič nahradit knihy ke čtení?

2) Druhá otázka, teoretická a estetická: může hypertextový a multimediální CD-ROM změnit samu podstatu knih ke čtení, jakými jsou román či básnická sbírka?

Napřed odpovím na otázku první.

Knihy zůstanou nezbytné jen pro literaturu, ale i pro všechny okolnosti, v nichž je třeba číst pečlivě, nikoli jen získávat informace, nýbrž o nich i uvažovat. Číst počítačovou obrazovku není totéž jako číst knihu. Pomyslete na postup učení se novému počítačovému programu. Tento program zpravidla poskytuje na obrazovce všechny potřebné pokyny. Avšak uživatelé, kteří se chtějí tento program naučit, si obvykle buďto tyto pokyny vytisknout a čtou je, jako by šlo o knihu, nebo si koupí vytištěný manuál (nechávám stranou, že v současnosti jsou počítačové nápovědy napsány nezodpovědnými a tautologickými idioty, zatímco komerční příručky jsou napsány bystrými lidmi). Lze si představit vizuální program, který velmi dobře vysvětluje, jak vytisknout a svázat knihu, ale k získání pokynů jak napsat (nebo používat) nějaký počítačový program potřebujeme příručku tištěnou. Po ne více než dvanácti hodinách strávených u počítače mám oči jak dva tenisové míčky, cítím potřebu se pohodlně usadit v křesle a přečíst si noviny, možná i dobrou báseň. Myslím si, že počítače šíří novou formu gramotnosti, že však nejsou s to uspokojit všechny intelektuální potřeby, které vyvolávají.

V záchvatech optimismu sním o počítačové generaci, která se sledováním obrazovky naučí číst a v určitou chvíli pocítí neuspokojenost a začne se poohlížet po odlišné, svobodnější, a přitom jinak zavazující podobě čtení.

Během symposia o budoucnosti knihy, která se konala na universitě v San Marinu, si Régis Debray všiml souvislosti mezi faktem, že židovská civilizace byla založena na knize, a skutečností, že to byla civilizace kočovná. Myslím si, že tato poznámka je velmi významná. Egypťané mohli vytesat své záznamy do kamenných obelisků, Mojžíš to udělat nemohl. Chcete.li překročit Rudé moře, je svitek mnohem praktičtějším nástrojem pro zaznamenání moudrosti. Mimochodem, i jiná kočovná civilizace, totiž arabská, byla založena na knize a dávala přednost písmu před obrazy.

Knihy mají i své výhody před počítači. I když jsou tištěny na moderním acidním papíru, vydrží aspoň sedmdesát let, a jsou tudíž trvanlivější než magnetické nosiče. Navíc nezávisejí na dodávkách elektrického proudu a jeho výpadcích a jsou mnohem odolnější vůči nárazu. Dodnes představují knihy stále ekonomičtější, pružnější a praktičtější způsob přenosu informací ze velmi nízkou cenu.

Počítačová komunikace vás předbíhá, knihy cestují s vámi vaší rychlostí, ale ztroskotáte-li na opuštěném ostrově, kniha vám bude sloužit, zatímco možnosti zapojit si počítač do zásuvky jste pozbyli. A i kdyby váš počítač měl solární baterie, nemůžete snadno číst, ležíte-li na visutém loži. Knihy jsou stále nejlepším společníkem při ztroskotání nebo pro Den poté.

Pro badatelské účely se mohou knihy ke čtení transformovat na hypertextové disky CD-ROM. Badatel může chtít vědět, kolikrát se například objevuje slovo "dobrý" ve Ztraceném ráji.

Dnes však existují hypertextové poetiky, podle nichž lze transformovat do hypertextu dokonce i knihy ke čtení, tj. vybudovat si svůj vlastní osobní příběh - dokonce i rozhodovat, že viníkem může a musí být sám detektiv a nikoli sluha.

Tato myšlenka není nová. Před vynálezem počítačů básníci a spisovatelé snili o zcela otevřeném textu, který by čtenáři mohli donekonečna přepisovat rozmanitými způsoby. Taková byla myšlenka Le Livre vychvalovaná Mallarméem; Joyce uvažoval o svém Finnegans Wake jako o textu, který by mohl být čten ideálním čtenářem postiženým ideální nespavostí. V šedesátých letech Max Saporta napsal a publikoval román, jehož stránky bylo možno přehazovat a tak vytvářet rozmanité příběhy. Nanni Balestrini zadal jednomu z raných počítačů nesouvislý seznam veršů, který stroj spojoval různými způsoby a tak skládal různé básně; Raymond Queneau vynalezl kombinatorický algoritmus, díky němuž bylo možno skládat na základě konečné sady řádků miliardy básní. Mnozí současní hudebníci stvořili pohyblivé partitury, manipulací s nimiž lze skládat různé hudební skladby.

Jak jste si pravděpodobně uvědomili, i zde se setkáváme se dvěma různými problémy.

(I) První je představa fyzicky přenositelného textu. Takový text vyvolává ve čtenáři pocit svobody, ale je to jen pocit, iluze svobody. Jediný nástroj, který umožňuje vytvářet nekonečné texty, existuje už po milénia. Je jím abeceda.

S pomocí omezeného počtu písmen je možné vytvářet skutečně miliardy textů, a to je přesně to, co se děje od dob Homérových až do dnešních dnů. Text, jenž nám poskytuje nikoliv písmena či slova, nýbrž předem danou souslednost slov nebo stránek, nás neosvobozuje a neumožňuje vymýšlet, co chceme. Jsme omezeni konečným počtem možností pohybu v předpřipravených textových úsecích.

Ale já jako čtenář jsem svobodný tímto způsobem, i když čtu tradiční detektivku. Nikdo mi nezakazuje představovat si odlišné rozuzlení. Přečetl-li jsem román, v němž dva milenci zemřou, můžu jako čtenář buď plakat nad jejich osudem, nebo se pokusit vymyslet si jiný konec, kde oba přežijí a žijí šťastně spolu. Jistým způsobem se já jakožto čtenář cítím svobodnější u fyzicky konečného textu, nad nímž můžu hloubat roky, než u pohyblivého textu, kde jsou povoleny jen určité tahy.

(II) Tato možnost nás vede k druhému problému, jenž se týká textu, který je fyzicky konečný a omezený, může se však interpretovat nekonečně, nebo alespoň velmi mnoha způsoby. To je ve skutečnosti cílem každého básníka nebo vypravěče. Ale text, který snese mnoho interpretací, není text, který snese každou interpretaci.

Myslím, že jsme zde konfrontováni se třemi různými představami hypertextu. Zaprvé bychom měli pečlivě rozlišovat mezi systémy a texty. Systém (například lingvistický systém) je soubor možností daného přirozeného jazyka. Každý lingvistický údaj lze interpretovat termíny jiných lingvistických nebo sémiotických údajů, slovo definicí, událost příkladem, přirozený druh obrazem a tak dále. Tento systém je možná konečný, ale neomezený. Člověk se v něm pohybuje po spirále ad infinitum. V tomto smyslu jsou skutečně všechny myslitelné knihy tvořeny dobrým slovníkem a dobrou gramatikou a jsou v nich obsaženy. Umíte-li používat Webster, můžete také napsat Ztracený ráj i Odysea.

Je-li hypertext vnímán takto, může skutečně proměnit každého čtenáře v autora. Dejte tentýž hypertextuální systém Shakespearovi a školákovi a oba budou mít stejnou pravděpodobnost, že vytvoří Romea a Julii.

Nicméně text není lingvistický nebo encyklopedický systém. Daný text redukuje nekonečné nebo neomezené možnosti systému a vytváří uzavřený vesmír. Plačky nad Finneganem jsou jistě otevřené mnoha interpretacím, ale zcela jistě vám nikdy neposkytnou důkaz Fermatova teorému nebo kompletní bibliografii Woody Allena. Toto se zdá triviální, radikální chyba nezodpovědných dekonstruktivistů však spočívala právě ve víře, že můžete s textem dělat všechno, co chcete. To očividně není pravda. Textuální hypertext je konečný a omezený, i když zároveň otevřený nesčetným originálním zkoumáním.

Hypertext může velmi dobře fungovat se systémy, nemůže fungovat s texty. Systémy jsou omezené, ale nekonečné. Texty jsou omezené a konečné, umožňují však velký počet interpretací (i když neospravedlňují každou možnou interpretaci).

Existuje však třetí možnost. Můžeme si představit hypertexty, které jsou neomezené a nekonečné. Každý uživatel může něco přidat a tak vzniká jazzu podobný nekončící příběh. V této představě očividně zaniká klasické pojetí autorství a vzniká nový způsob zapojení volné tvořivosti. Jelikož jsem autorem Otevřeného díla, nemůžu, než tuto možnost vřele přivítat. Existuje nicméně rozdíl mezi realizací aktivity vytváření textů a mezi existencí vytvořených textů.

Vznikne nová kultura, jež bude rozlišovat mezi vytvářením nekonečných textů a interpretováním přesných a konečných textů. To je to, co se děje v naší současné kultuře, v níž odlišně hodnotíme nahrané představení Beethovenovy Páté a nové provedení New Orleans Jam Session.

Kráčíme vstříc svobodnější společnosti, v níž volná tvořivost bude koexistovat s textovou interpretací. Líbí se mi to. Nesmíme však říci, že jsme nahradili jednu starou věc nějakou jinou. Máme díkybohu obojí. Přepínání programů v televizi je činnost, která nemá nic společného s díváním se na film. Hypertextové zařízení, které nám dovoluje vynalézat nové texty, nemá nic společného s naší schopností interpretovat už existující texty.

Existuje ještě jedna nejasnost u těchto různých otázek: učiní počítače knihy zastaralými? Učiní počítače zastaralými psané a tištěné materiály?

Dejme tomu, že počítače způsobí, že knihy vymizí. To by ale neznamenalo, že zmizí i tištěné materiály.

Počítač vytváří nové způsoby produkce a šířené tištěných dokumentů. K tomu, abychom znovu přečetli nějaký text a správně jej opravili, pokud to zrovna není krátký dopis, potřebujeme jej vytisknout, pak znovu přečíst, opravit na počítači a znovu vytisknout. Nemyslím si, že by někdo byl schopen napsat stovky stránek dlouhý text a opravit jej, aniž by jej aspoň jednou vytiskl.

Jak jsme viděli, pokud někdo doufá, že počítače a zvláště textové editory přispějí k záchraně našich lesů, pak je to jenom zbožné přání. Počítače podporují vznik tištěných materiálů. Můžeme si představit kulturu, v níž nebudou žádné knihy a lidé budou obklopeni tunami nesešitých listů papíru. To by bylo hodně nepříjemné a před knihovníky by vyvstal nový problém.

Lidé chtějí vzájemně komunikovat. Ve starých společenstvích tak činili ústně; ve složitější společnosti se tak snažili činit pomocí tisku. Většinu knih, které nacházíme vyložené v knihkupectvích, lze označit za produkty Nakladatelství Marnosti, a to i když jsou publikovány nakladatelstvími universitními. Počítačovou technologií vstupujeme do éry nového samizdatu. Lidé mohou komunikovat přímo bez prostřednictví nakladatelství. Hodně lidí nechce publikovat, chtějí prostě vzájemně komunikovat. Dnes tak činí pomocí e-mailu nebo internetu, což je velkou výhodou pro knihy, knižní civilizaci a knižní trh. Pohleďte na knihkupectví. Je tam příliš mnoho knih. Každý týden dostávám příliš mnoho knih. Podaří-li se počítačové síti zredukovat množství publikovaných knih, bude to znamenitý přínos kultuře.

Jednou z nejběžnějších námitek proti pseudogramotnosti počítačů je, že mladí lidé si stále více zvykají na mluvení v krátkých kryptických formulích: dir, help, diskcopy, error 67 atd. Jednou ze zakončovacích formulí používaných v sítích, je cul8r (čtěte: "nashledanou"). Je to ještě gramotnost?

Jsem sběratel vzácných knih a působí mi rozkoš, když čtu titulní stránky knih ze sedmnáctého století, které zabírají celou stránku a někdy i více. Vypadají jako titulky ve filmech Lina Wertmullera. Úvody bývaly několik stránek dlouhé. Začínaly propracovanými zdvořilostními formulemi, v nichž se vychvaloval adresát, zpravidla císař nebo papež, a pak na dalších a dalších stranách vysvětlovaly velmi barokním stylem účel a ctnosti vlastního textu knihy.

Kdyby barokní spisovatelé četli naše současné školní učebnice, vyděsilo by je to. Úvody mají jednu stránku, krátce se v nich načrtne předmět knihy, poděkuje se nějaké národní nebo mezinárodní nadaci za velkorysou podporu, krátce se zmíní, že kniha mohla vzniknout jen díky lásce a pochopen manželky či manžela a některých dětí, a poděkuje se sekretářce za trpělivé opisování rukopisu.

Dokonale rozumíme lidským a akademickým osudům, skrývajícím se za těmito několika řádky, stovkám nocí strávených nad korekturami, hltání nesčetných zmrazených hamburgerů.

Hádám, že v blízké budoucnosti budeme mít místo toho jen tři řádky: "W/C, Smith, Rockfeller" (čtěte: "Děkuji své ženě a svým dětem, knihu pečlivě revidoval profesor Smith a její vydání umožnila Rockefellerova nadace.")

Bylo by to tak výmluvné jako barokní úvod. Je to problém rétoriky a obeznámenosti s danou rétorikou. Myslím si, že v následujících letech se budou posílat vášnivě zamilované vzkazy v podobě krátkých příkazů v jazyku Basic, ve formě "když ... pak", takže jako vstup se dostanou zprávy jako "Miluji tě, a proto s tebou nemohu žít" (krásný verš Emily Dickinsonové).

Kromě toho byla nejlepší a nejvybranější anglická literatura tištěna - pokud si pamatuji - v nějakém programovacím jazyce: 2B OR/NOT 2B-

Existuje podivná představa, podle níž čím více toho řeknete ve verbálním jazyce, tím hlubší a vnímavější to bude. Mallarmé nám říká, že stačí vyslovit "une fleure" a vybaví se nám celý vesmír vůní, tvarů a myšlenek. V poezii často platí, že čím méně slov, tím více se toho řekne. Tři řádky Pascalovy říkají více než 300 stránek nudného pojednání o morálce a metafyzice. Hledání nové a životaschopné gramotnosti by nemělo být hledáním předinformatické kvantity. Nepřátelské gramotnosti se skrývají všude.

Až dosud jsem se snažil ukázat, že nástup nových technologických zařízení nevede k tomu, že se dřívější nástroje stanou zastaralými. Auto jezdí rychleji než jízdní kolo, ale auta nečinila kola zastaralými a žádné nové technologické zlepšení nemůže udělat kolo lepším, než bylo. Představa, že nová technologie ničí předcházející roli, je příliš zjednodušující. Po Daguerrově vynálezu se už malíři necítili být povinováni reprodukovat řemeslně realitu tak, jak si myslíme, že ji vidíme. To ale neznamená, že Daguerrův vynález vyvolal pouze abstraktní malířství. V moderním malířství je celá tradice, která by nemohla existovat bez fotografického modelu, vzpomeňme si např. na hyperrealismus. Malířův zrak vidí realitu fotografickým zrakem.

Nástup filmu nebo komiksů zprostil literaturu některých vypravěčských úkolů, které tradičně plnila. Existuje-li však něco takového jako postmoderní literatura, pak je tomu právě proto, že byla do značné míry ovlivněna komiksy a filmem. Z téhož důvodu už dnes nepotřebuji těžký portrét, namalovaný skromným umělcem, a mohu milované ženě poslat lesklou fotografii, avšak taková proměna sociální funkce malířství neudělala malířství zastaralým, s tou výjimkou, že dnešní malované portréty neplní tutéž praktickou funkci portrétování nějaké osoby (což lépe a levněji udělá fotograf), nýbrž slouží k oslavě významných osobností, takže objednávka, prodej a vystavování takových portrétů nabývá aristokratických konotací.

To znamená, že v dějinách kultury tomu nikdy nebylo tak, že něco prostě zabilo něco jiného. Něco vždy hluboce změnilo něco jiného.

Citoval jsem McLuhana, podle nějž vizuální galaxie nahradila galaxii Gutenbergovu. Viděli jsme, že o několik desetiletí později už to nebyla pravda. McLuhan prohlašoval, že žijeme v nové elektronické globální vesnici. Nepochybně žijeme v novém elektronickém společenství, které je dosti globální, není však vesnicí - rozumíme-li vesnicí lidské sídliště, kde lidé přímo vzájemně interagují.

Skutečné problémy elektronického společenství jsou tyto:

(1) Osamělost. Nový obyvatel tohoto nového společenství má právo vynalézat nové texty, rušit tradiční pojetí autorství, odstraňovat tradiční hranici mezi autorem a čtenářem. Rizikem však je, že přes kontakt s celým světem prostřednictvím galaktické sítě - se cítí osamocen.

(2) Nadmíra informací a neschopnost vybírat a rozlišovat. Říkávám, že nedělní NYT jsou jistě tím druhem novin, v nichž můžete nalézt vše, co se dá vytisknout. Na 500 stránkách těchto novin naleznete vše, co potřebujete vědět o událostech minulého týdne a o představách o týdnu nadcházejícím. Jenže ani celý týden vám nestačí k tomu, abyste přečetli celé NYT. Je rozdíl mezi novinami, které říkají vše, co ale nemůžete přečíst, a novinami, které neříkají nic? Existuje rozdíl mezi New York Times a Pravdou?

Nicméně, čtenář NYT přece jen může od sebe odlišit recenze knih, stránky s televizními programy, přílohu a nemovitostech atd. Uživatel internetu takovou schopnost nemá. Dnes nedokážeme - aspoň ne na první pohled - rozlišit mezi spolehlivým a pomateným zdrojem. Potřebujeme nové formy kritické kompetence, dosud neznámé umění výběru a potlačování informací, zkrátka novou moudrost. Potřebujeme nový druh vzdělávání.

Z tohoto pohledu budou mít knihy stále velký význam. Tak jako potřebujeme vytištěnou příručku, abyste mohli brouzdat internetem, tak budeme potřebovat tištěné příručky, abychom s ním dokázali kriticky zacházet.

Dovolte mi, abych zakončil chválou konečného a omezeného světa, který nám poskytují knihy. Dejme tomu, že čtete Tolstého Vojnu a mír: strašně si přejete, aby Nataša nepřijímala lichotky mizery Anatolije; a aby Andrej a Nataša mohli spolu žít navěky. Máte-li Vojnu a mír na hypertextové a interaktivním CD-ROM, můžete si příběh přepsat podle svých přání, můžete vynalézat nesčetně mnoho Vojen a mírů, kde se Pierru Bezuchovovi podaří zabít Napoleona, nebo kde, podle vaší nátury, Napoleon definitivně porazí generála Kutuzova.

Nuže s knihou to udělat nemůžete. Musíte přijmout zákony Osudu a uznat, že osud měnit nedokážete. Hypertextový a interaktivní román nám nabízí svobodu a tvořivost a já doufám, že se takový druh vynalézavé činnosti bude praktikovat ve školách budoucnosti. Napsaná Vojna a mír nás ale nekonfrontuje s neomezenými možnostmi svobody, nýbrž s přísnými zákony nutnosti. Abychom byli svobodnými, potřebujeme i tuto lekci o životě a smrti.

A takovou moudrost nám stále nabízejí pouze knihy.


Tuto přednášku pronesl Umberto Eco v roce 1996 na The Italian Academy for Advanced Studies in America na Kolumbijské univerzitě.
Text vyšel ve sbírce esejů Mysl a smysl (Sémiotický pohled na svět), Moraviapress 2000.
Přeložil Jiří Fiala, upravil M.Schlemmer.
Jak citovat tento textEco, Umberto. Od internetu ke Gutenbergovi [online]. Glosy.info, 21.duben 2005. [cit. 5.července 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/od-internetu-ke-gutenbergovi/>. ISSN 1214-8857.