Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
5.července 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Od internetu ke Gutenbergovi - Umberto Eco

Publikován 21.dubna 2005, text čítá cca 7331 slovo. 11666 přečtení  |  691 reakce

Může hypertextový disk nahradit knihy ke čtení? Tato otázka v sobě skrývá dva odlišné problémy a lze ji rozdělit do dvou různých otázek.

1) Nejprve otázka praktická: může nějaký elektronický nosič nahradit knihy ke čtení?

2) Druhá otázka, teoretická a estetická: může hypertextový a multimediální CD-ROM změnit samu podstatu knih ke čtení, jakými jsou román či básnická sbírka?

Napřed odpovím na otázku první.

Knihy zůstanou nezbytné jen pro literaturu, ale i pro všechny okolnosti, v nichž je třeba číst pečlivě, nikoli jen získávat informace, nýbrž o nich i uvažovat. Číst počítačovou obrazovku není totéž jako číst knihu. Pomyslete na postup učení se novému počítačovému programu. Tento program zpravidla poskytuje na obrazovce všechny potřebné pokyny. Avšak uživatelé, kteří se chtějí tento program naučit, si obvykle buďto tyto pokyny vytisknout a čtou je, jako by šlo o knihu, nebo si koupí vytištěný manuál (nechávám stranou, že v současnosti jsou počítačové nápovědy napsány nezodpovědnými a tautologickými idioty, zatímco komerční příručky jsou napsány bystrými lidmi). Lze si představit vizuální program, který velmi dobře vysvětluje, jak vytisknout a svázat knihu, ale k získání pokynů jak napsat (nebo používat) nějaký počítačový program potřebujeme příručku tištěnou. Po ne více než dvanácti hodinách strávených u počítače mám oči jak dva tenisové míčky, cítím potřebu se pohodlně usadit v křesle a přečíst si noviny, možná i dobrou báseň. Myslím si, že počítače šíří novou formu gramotnosti, že však nejsou s to uspokojit všechny intelektuální potřeby, které vyvolávají.

V záchvatech optimismu sním o počítačové generaci, která se sledováním obrazovky naučí číst a v určitou chvíli pocítí neuspokojenost a začne se poohlížet po odlišné, svobodnější, a přitom jinak zavazující podobě čtení.

Během symposia o budoucnosti knihy, která se konala na universitě v San Marinu, si Régis Debray všiml souvislosti mezi faktem, že židovská civilizace byla založena na knize, a skutečností, že to byla civilizace kočovná. Myslím si, že tato poznámka je velmi významná. Egypťané mohli vytesat své záznamy do kamenných obelisků, Mojžíš to udělat nemohl. Chcete.li překročit Rudé moře, je svitek mnohem praktičtějším nástrojem pro zaznamenání moudrosti. Mimochodem, i jiná kočovná civilizace, totiž arabská, byla založena na knize a dávala přednost písmu před obrazy.

Knihy mají i své výhody před počítači. I když jsou tištěny na moderním acidním papíru, vydrží aspoň sedmdesát let, a jsou tudíž trvanlivější než magnetické nosiče. Navíc nezávisejí na dodávkách elektrického proudu a jeho výpadcích a jsou mnohem odolnější vůči nárazu. Dodnes představují knihy stále ekonomičtější, pružnější a praktičtější způsob přenosu informací ze velmi nízkou cenu.

Počítačová komunikace vás předbíhá, knihy cestují s vámi vaší rychlostí, ale ztroskotáte-li na opuštěném ostrově, kniha vám bude sloužit, zatímco možnosti zapojit si počítač do zásuvky jste pozbyli. A i kdyby váš počítač měl solární baterie, nemůžete snadno číst, ležíte-li na visutém loži. Knihy jsou stále nejlepším společníkem při ztroskotání nebo pro Den poté.

Pro badatelské účely se mohou knihy ke čtení transformovat na hypertextové disky CD-ROM. Badatel může chtít vědět, kolikrát se například objevuje slovo "dobrý" ve Ztraceném ráji.

Dnes však existují hypertextové poetiky, podle nichž lze transformovat do hypertextu dokonce i knihy ke čtení, tj. vybudovat si svůj vlastní osobní příběh - dokonce i rozhodovat, že viníkem může a musí být sám detektiv a nikoli sluha.

Tato myšlenka není nová. Před vynálezem počítačů básníci a spisovatelé snili o zcela otevřeném textu, který by čtenáři mohli donekonečna přepisovat rozmanitými způsoby. Taková byla myšlenka Le Livre vychvalovaná Mallarméem; Joyce uvažoval o svém Finnegans Wake jako o textu, který by mohl být čten ideálním čtenářem postiženým ideální nespavostí. V šedesátých letech Max Saporta napsal a publikoval román, jehož stránky bylo možno přehazovat a tak vytvářet rozmanité příběhy. Nanni Balestrini zadal jednomu z raných počítačů nesouvislý seznam veršů, který stroj spojoval různými způsoby a tak skládal různé básně; Raymond Queneau vynalezl kombinatorický algoritmus, díky němuž bylo možno skládat na základě konečné sady řádků miliardy básní. Mnozí současní hudebníci stvořili pohyblivé partitury, manipulací s nimiž lze skládat různé hudební skladby.

Jak jste si pravděpodobně uvědomili, i zde se setkáváme se dvěma různými problémy.

(I) První je představa fyzicky přenositelného textu. Takový text vyvolává ve čtenáři pocit svobody, ale je to jen pocit, iluze svobody. Jediný nástroj, který umožňuje vytvářet nekonečné texty, existuje už po milénia. Je jím abeceda.

S pomocí omezeného počtu písmen je možné vytvářet skutečně miliardy textů, a to je přesně to, co se děje od dob Homérových až do dnešních dnů. Text, jenž nám poskytuje nikoliv písmena či slova, nýbrž předem danou souslednost slov nebo stránek, nás neosvobozuje a neumožňuje vymýšlet, co chceme. Jsme omezeni konečným počtem možností pohybu v předpřipravených textových úsecích.

Ale já jako čtenář jsem svobodný tímto způsobem, i když čtu tradiční detektivku. Nikdo mi nezakazuje představovat si odlišné rozuzlení. Přečetl-li jsem román, v němž dva milenci zemřou, můžu jako čtenář buď plakat nad jejich osudem, nebo se pokusit vymyslet si jiný konec, kde oba přežijí a žijí šťastně spolu. Jistým způsobem se já jakožto čtenář cítím svobodnější u fyzicky konečného textu, nad nímž můžu hloubat roky, než u pohyblivého textu, kde jsou povoleny jen určité tahy.

(II) Tato možnost nás vede k druhému problému, jenž se týká textu, který je fyzicky konečný a omezený, může se však interpretovat nekonečně, nebo alespoň velmi mnoha způsoby. To je ve skutečnosti cílem každého básníka nebo vypravěče. Ale text, který snese mnoho interpretací, není text, který snese každou interpretaci.

Myslím, že jsme zde konfrontováni se třemi různými představami hypertextu. Zaprvé bychom měli pečlivě rozlišovat mezi systémy a texty. Systém (například lingvistický systém) je soubor možností daného přirozeného jazyka. Každý lingvistický údaj lze interpretovat termíny jiných lingvistických nebo sémiotických údajů, slovo definicí, událost příkladem, přirozený druh obrazem a tak dále. Tento systém je možná konečný, ale neomezený. Člověk se v něm pohybuje po spirále ad infinitum. V tomto smyslu jsou skutečně všechny myslitelné knihy tvořeny dobrým slovníkem a dobrou gramatikou a jsou v nich obsaženy. Umíte-li používat Webster, můžete také napsat Ztracený ráj i Odysea.

Je-li hypertext vnímán takto, může skutečně proměnit každého čtenáře v autora. Dejte tentýž hypertextuální systém Shakespearovi a školákovi a oba budou mít stejnou pravděpodobnost, že vytvoří Romea a Julii.

Nicméně text není lingvistický nebo encyklopedický systém. Daný text redukuje nekonečné nebo neomezené možnosti systému a vytváří uzavřený vesmír. Plačky nad Finneganem jsou jistě otevřené mnoha interpretacím, ale zcela jistě vám nikdy neposkytnou důkaz Fermatova teorému nebo kompletní bibliografii Woody Allena. Toto se zdá triviální, radikální chyba nezodpovědných dekonstruktivistů však spočívala právě ve víře, že můžete s textem dělat všechno, co chcete. To očividně není pravda. Textuální hypertext je konečný a omezený, i když zároveň otevřený nesčetným originálním zkoumáním.

Hypertext může velmi dobře fungovat se systémy, nemůže fungovat s texty. Systémy jsou omezené, ale nekonečné. Texty jsou omezené a konečné, umožňují však velký počet interpretací (i když neospravedlňují každou možnou interpretaci).

Existuje však třetí možnost. Můžeme si představit hypertexty, které jsou neomezené a nekonečné. Každý uživatel může něco přidat a tak vzniká jazzu podobný nekončící příběh. V této představě očividně zaniká klasické pojetí autorství a vzniká nový způsob zapojení volné tvořivosti. Jelikož jsem autorem Otevřeného díla, nemůžu, než tuto možnost vřele přivítat. Existuje nicméně rozdíl mezi realizací aktivity vytváření textů a mezi existencí vytvořených textů.

Vznikne nová kultura, jež bude rozlišovat mezi vytvářením nekonečných textů a interpretováním přesných a konečných textů. To je to, co se děje v naší současné kultuře, v níž odlišně hodnotíme nahrané představení Beethovenovy Páté a nové provedení New Orleans Jam Session.

Kráčíme vstříc svobodnější společnosti, v níž volná tvořivost bude koexistovat s textovou interpretací. Líbí se mi to. Nesmíme však říci, že jsme nahradili jednu starou věc nějakou jinou. Máme díkybohu obojí. Přepínání programů v televizi je činnost, která nemá nic společného s díváním se na film. Hypertextové zařízení, které nám dovoluje vynalézat nové texty, nemá nic společného s naší schopností interpretovat už existující texty.

Existuje ještě jedna nejasnost u těchto různých otázek: učiní počítače knihy zastaralými? Učiní počítače zastaralými psané a tištěné materiály?

Dejme tomu, že počítače způsobí, že knihy vymizí. To by ale neznamenalo, že zmizí i tištěné materiály.

Počítač vytváří nové způsoby produkce a šířené tištěných dokumentů. K tomu, abychom znovu přečetli nějaký text a správně jej opravili, pokud to zrovna není krátký dopis, potřebujeme jej vytisknout, pak znovu přečíst, opravit na počítači a znovu vytisknout. Nemyslím si, že by někdo byl schopen napsat stovky stránek dlouhý text a opravit jej, aniž by jej aspoň jednou vytiskl.

Jak jsme viděli, pokud někdo doufá, že počítače a zvláště textové editory přispějí k záchraně našich lesů, pak je to jenom zbožné přání. Počítače podporují vznik tištěných materiálů. Můžeme si představit kulturu, v níž nebudou žádné knihy a lidé budou obklopeni tunami nesešitých listů papíru. To by bylo hodně nepříjemné a před knihovníky by vyvstal nový problém.

Lidé chtějí vzájemně komunikovat. Ve starých společenstvích tak činili ústně; ve složitější společnosti se tak snažili činit pomocí tisku. Většinu knih, které nacházíme vyložené v knihkupectvích, lze označit za produkty Nakladatelství Marnosti, a to i když jsou publikovány nakladatelstvími universitními. Počítačovou technologií vstupujeme do éry nového samizdatu. Lidé mohou komunikovat přímo bez prostřednictví nakladatelství. Hodně lidí nechce publikovat, chtějí prostě vzájemně komunikovat. Dnes tak činí pomocí e-mailu nebo internetu, což je velkou výhodou pro knihy, knižní civilizaci a knižní trh. Pohleďte na knihkupectví. Je tam příliš mnoho knih. Každý týden dostávám příliš mnoho knih. Podaří-li se počítačové síti zredukovat množství publikovaných knih, bude to znamenitý přínos kultuře.

Jednou z nejběžnějších námitek proti pseudogramotnosti počítačů je, že mladí lidé si stále více zvykají na mluvení v krátkých kryptických formulích: dir, help, diskcopy, error 67 atd. Jednou ze zakončovacích formulí používaných v sítích, je cul8r (čtěte: "nashledanou"). Je to ještě gramotnost?

Jsem sběratel vzácných knih a působí mi rozkoš, když čtu titulní stránky knih ze sedmnáctého století, které zabírají celou stránku a někdy i více. Vypadají jako titulky ve filmech Lina Wertmullera. Úvody bývaly několik stránek dlouhé. Začínaly propracovanými zdvořilostními formulemi, v nichž se vychvaloval adresát, zpravidla císař nebo papež, a pak na dalších a dalších stranách vysvětlovaly velmi barokním stylem účel a ctnosti vlastního textu knihy.

Kdyby barokní spisovatelé četli naše současné školní učebnice, vyděsilo by je to. Úvody mají jednu stránku, krátce se v nich načrtne předmět knihy, poděkuje se nějaké národní nebo mezinárodní nadaci za velkorysou podporu, krátce se zmíní, že kniha mohla vzniknout jen díky lásce a pochopen manželky či manžela a některých dětí, a poděkuje se sekretářce za trpělivé opisování rukopisu.

Dokonale rozumíme lidským a akademickým osudům, skrývajícím se za těmito několika řádky, stovkám nocí strávených nad korekturami, hltání nesčetných zmrazených hamburgerů.

Hádám, že v blízké budoucnosti budeme mít místo toho jen tři řádky: "W/C, Smith, Rockfeller" (čtěte: "Děkuji své ženě a svým dětem, knihu pečlivě revidoval profesor Smith a její vydání umožnila Rockefellerova nadace.")

Bylo by to tak výmluvné jako barokní úvod. Je to problém rétoriky a obeznámenosti s danou rétorikou. Myslím si, že v následujících letech se budou posílat vášnivě zamilované vzkazy v podobě krátkých příkazů v jazyku Basic, ve formě "když ... pak", takže jako vstup se dostanou zprávy jako "Miluji tě, a proto s tebou nemohu žít" (krásný verš Emily Dickinsonové).

Kromě toho byla nejlepší a nejvybranější anglická literatura tištěna - pokud si pamatuji - v nějakém programovacím jazyce: 2B OR/NOT 2B-

Existuje podivná představa, podle níž čím více toho řeknete ve verbálním jazyce, tím hlubší a vnímavější to bude. Mallarmé nám říká, že stačí vyslovit "une fleure" a vybaví se nám celý vesmír vůní, tvarů a myšlenek. V poezii často platí, že čím méně slov, tím více se toho řekne. Tři řádky Pascalovy říkají více než 300 stránek nudného pojednání o morálce a metafyzice. Hledání nové a životaschopné gramotnosti by nemělo být hledáním předinformatické kvantity. Nepřátelské gramotnosti se skrývají všude.

Až dosud jsem se snažil ukázat, že nástup nových technologických zařízení nevede k tomu, že se dřívější nástroje stanou zastaralými. Auto jezdí rychleji než jízdní kolo, ale auta nečinila kola zastaralými a žádné nové technologické zlepšení nemůže udělat kolo lepším, než bylo. Představa, že nová technologie ničí předcházející roli, je příliš zjednodušující. Po Daguerrově vynálezu se už malíři necítili být povinováni reprodukovat řemeslně realitu tak, jak si myslíme, že ji vidíme. To ale neznamená, že Daguerrův vynález vyvolal pouze abstraktní malířství. V moderním malířství je celá tradice, která by nemohla existovat bez fotografického modelu, vzpomeňme si např. na hyperrealismus. Malířův zrak vidí realitu fotografickým zrakem.

Nástup filmu nebo komiksů zprostil literaturu některých vypravěčských úkolů, které tradičně plnila. Existuje-li však něco takového jako postmoderní literatura, pak je tomu právě proto, že byla do značné míry ovlivněna komiksy a filmem. Z téhož důvodu už dnes nepotřebuji těžký portrét, namalovaný skromným umělcem, a mohu milované ženě poslat lesklou fotografii, avšak taková proměna sociální funkce malířství neudělala malířství zastaralým, s tou výjimkou, že dnešní malované portréty neplní tutéž praktickou funkci portrétování nějaké osoby (což lépe a levněji udělá fotograf), nýbrž slouží k oslavě významných osobností, takže objednávka, prodej a vystavování takových portrétů nabývá aristokratických konotací.

To znamená, že v dějinách kultury tomu nikdy nebylo tak, že něco prostě zabilo něco jiného. Něco vždy hluboce změnilo něco jiného.

Citoval jsem McLuhana, podle nějž vizuální galaxie nahradila galaxii Gutenbergovu. Viděli jsme, že o několik desetiletí později už to nebyla pravda. McLuhan prohlašoval, že žijeme v nové elektronické globální vesnici. Nepochybně žijeme v novém elektronickém společenství, které je dosti globální, není však vesnicí - rozumíme-li vesnicí lidské sídliště, kde lidé přímo vzájemně interagují.

Skutečné problémy elektronického společenství jsou tyto:

(1) Osamělost. Nový obyvatel tohoto nového společenství má právo vynalézat nové texty, rušit tradiční pojetí autorství, odstraňovat tradiční hranici mezi autorem a čtenářem. Rizikem však je, že přes kontakt s celým světem prostřednictvím galaktické sítě - se cítí osamocen.

(2) Nadmíra informací a neschopnost vybírat a rozlišovat. Říkávám, že nedělní NYT jsou jistě tím druhem novin, v nichž můžete nalézt vše, co se dá vytisknout. Na 500 stránkách těchto novin naleznete vše, co potřebujete vědět o událostech minulého týdne a o představách o týdnu nadcházejícím. Jenže ani celý týden vám nestačí k tomu, abyste přečetli celé NYT. Je rozdíl mezi novinami, které říkají vše, co ale nemůžete přečíst, a novinami, které neříkají nic? Existuje rozdíl mezi New York Times a Pravdou?

Nicméně, čtenář NYT přece jen může od sebe odlišit recenze knih, stránky s televizními programy, přílohu a nemovitostech atd. Uživatel internetu takovou schopnost nemá. Dnes nedokážeme - aspoň ne na první pohled - rozlišit mezi spolehlivým a pomateným zdrojem. Potřebujeme nové formy kritické kompetence, dosud neznámé umění výběru a potlačování informací, zkrátka novou moudrost. Potřebujeme nový druh vzdělávání.

Z tohoto pohledu budou mít knihy stále velký význam. Tak jako potřebujeme vytištěnou příručku, abyste mohli brouzdat internetem, tak budeme potřebovat tištěné příručky, abychom s ním dokázali kriticky zacházet.

Dovolte mi, abych zakončil chválou konečného a omezeného světa, který nám poskytují knihy. Dejme tomu, že čtete Tolstého Vojnu a mír: strašně si přejete, aby Nataša nepřijímala lichotky mizery Anatolije; a aby Andrej a Nataša mohli spolu žít navěky. Máte-li Vojnu a mír na hypertextové a interaktivním CD-ROM, můžete si příběh přepsat podle svých přání, můžete vynalézat nesčetně mnoho Vojen a mírů, kde se Pierru Bezuchovovi podaří zabít Napoleona, nebo kde, podle vaší nátury, Napoleon definitivně porazí generála Kutuzova.

Nuže s knihou to udělat nemůžete. Musíte přijmout zákony Osudu a uznat, že osud měnit nedokážete. Hypertextový a interaktivní román nám nabízí svobodu a tvořivost a já doufám, že se takový druh vynalézavé činnosti bude praktikovat ve školách budoucnosti. Napsaná Vojna a mír nás ale nekonfrontuje s neomezenými možnostmi svobody, nýbrž s přísnými zákony nutnosti. Abychom byli svobodnými, potřebujeme i tuto lekci o životě a smrti.

A takovou moudrost nám stále nabízejí pouze knihy.

 << Předchozí: Písmo, psaní a budoucnost knihy <<
Tuto přednášku pronesl Umberto Eco v roce 1996 na The Italian Academy for Advanced Studies in America na Kolumbijské univerzitě.
Text vyšel ve sbírce esejů Mysl a smysl (Sémiotický pohled na svět), Moraviapress 2000.
Přeložil Jiří Fiala, upravil M.Schlemmer.
Umberto Eco - O autorovi Umberto Eco

U.Eco se narodil v roce 1932 v Alessandrii, Piedmont, Itálie. Proti přání svého otce, který z něj chtěl mít právníka, vystudoval v Turíně středověkou filosofii a literaturu. V 50.letech pracoval jako kulturní editor v italské veřejnoprávní televizní stanici RAI. V 70.letech psal sloupky pro avantgardní časopis Il Verri. Tyto sloupky měly podobný charakter, jako Barthesovy Mytologie (viz ukázka na Glosách), po jejichž přečtení Eco tento styl "ze skromnosti" opustil.
Po celou dobu sbíral myšlenky ke koncepci otevřeného textu, o němž v roce 1962 vyšla kniha Opera aperta (Otevřené dílo). V ní pojímá literární dílo jako pole spíše než proud významů. Čím otevřenější je dílo, čím širší možnosti výkladu poskytuje, tím je podle něj hodnotnější a živější. Jeho zájem o medievální kulturu se postupně transformoval v zájem o kulturu obecně a o sémiotiku. V roce 1971 se stal prvním profesorem sémiotiky (na univerzitě v Bologni, kde působí dodnes), v roce 1976 vyšla jeho kniha A Theory of Semiotics. Je členem redakčních rad časopisů Semiotica, Poetics Today, Degrès, Structuralist Review, Text, Communication, Problemi dell’informazione a dalších.
V 80.letech dostala jeho kariéra zvláštní zvrat. Román Il nome della rosa (Jméno růže) (původně se měl jmenovat Vražda v opatství, pak Adso z Melku), jehož se prodalo přes 9 000 000 výtisků namísto původně předpokládaných 30 000, jej zanesl do fondu významných autorů západní literatury. U.Eco však není jen romanopisec, napsal i tři knihy pro děti.

Umberto Eco vykouří denně několik krabiček cigaret a hraje na akordeon. Sám sebe popisuje jako člověka polychronického, který začíná mnoho věcí naráz a pak je proplétá do nových kombinací. Na svůj náhrobek si údajně přeje vytesat úryvek z Tommase Campanelly:
"Počkej, počkej."
"Nemůžu."

V českém překladu vyšly kromě posledního všechny jeho romány a několik sbírek esejů. V roce 2005 vyšlo konečně jedno z jeho klíčových děl - Teorie sémiotiky, dvě další však stále chybí (The Open Work a The Role of the Reader).


Částečná odborná bibliografie
Umění a krása ve středověké estetice (Argo, 1998) ("Sviluppo dell'estetica medievale" in "Momenti e problemi di storia dell'estetica", 1959)
The Aesthetics of Thomas Aquinas (Il problema estetico in San Tommaso, 1956)
The Open Work (Opera Aperta, 1962, v roce 1976 vyšla rozšířená edice doplněná o další eseje)
Skeptici a těšitelé (Svoboda, 1995) (Apocalittici e integrati, 1964)
The Middle Ages of James Joyce (Le poetiche di Joyce, 1965)
Travels in Hyperreality (Il costume di casa, 1973, Dalla periferia dell'impero, 1977, Sette anni di desiderio, 1983)
Teorie sémiotiky (JAMU, 2005) (A Theory of Semiotics, 1976)
The Role of the Reader : Explorations in the Semiotics of Texts (obsahuje eseje z Opera aperta (1962) , Apocalittici e integrati (1964), Forme del contenuto (1971), Il Superuomo di massa (1976), Lector in Fabula (1979)).
Postscript to The Name of the Rose (Postille al nome della rosa 1983)
Semiotics and the Philosophy of Language (Semiotica e filosofia del linguaggio, 1984)
Meze interpretace (Karolinum, 2004) (I limiti dell'interpretazione, 1990)
Interpretation and Overinterpretation (1992) (s R. Rortym, J. Cullerem, C. Brooke-Rosem)
Hledání dokonalého jazyka (NLN, 2003) (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea, 1993)
Kant and the Platypus : Essays on Language and Cognition (Kant e l’ornitorinco, 1997)
Serendipities : Language and Lunacy (1998)
Experiences in Translation (2000)
O literatuře (Argo, 2004) (Sulla letteratura, 2003)
Dějiny krásy (Argo 2005) (Storia della bellezza, 2004; knižní verze interaktivního CD, vyšedšího v roce 2002)

Romány
Jméno růže (poslední vydání: Český klub, 2003) (Il nome della rosa, 1980)
Foucaultovo kyvadlo (poslední vydání: Český klub, 2003) (Il pendolo di Foucault, 1988)
Ostrov včerejšího dne (poslední vydání: Argo, 2001) (L'isola del giorno prima, 1994)
Baudolino (Argo, 2001) (Baudolino, 2000)
The Mysterious Flame of Queen Loana - An Illustrated Novel (La misteriosa fiamma della regina Loana, 2004)

Další odkazy
Rozsáhlé stránky o Umbertu Ecovi
Profil Umberta Eca na Guardianu
Umberto Eco na Wikipedii
Diskuse o Umbertu Ecovi na diskusním serveru Okoun
Jak citovat tento textEco, Umberto. Od internetu ke Gutenbergovi [online]. Glosy.info, 21.duben 2005. [cit. 4.července 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/od-internetu-ke-gutenbergovi/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
sémiotika. hypertext. kniha. literatura. alfabetismus. interpretace. internet. otevřené dílo.

Diskuse k tématu

Číst celou diskusi
Anonym (7.2.2006 19:09:12)
Lukas:
CD nebo DVD nebude možné přečíst za mnohem kratší dobu, zejména ta vypálená . Odhad je tak 3-4 roky. Takže bude nutné si nejen při příchodu nové technologie zápisu a čtení data kopírovat na nová média. Viz např.Zapísané dáta na CD vydržia menej, než by sme čakali.
Jan Bílek
Ahaswebovy noviny
Článek k tématu
Lukas Pošta (19.12.2005 21:13:36)
Tento článek se týká mé poznámky, kterou jsem k textu měl. Nicméně ačkoliv autor mnou odkazovaného článku upozorňuje na ty samé věci, tak se mi článek nelíbí, poněvadž nenabízí žádnou úvahu, jenom se na konci zmiňuje o jakýchsi snahách o unifikaci, která je záslužná, ale snaží se řešit jiné problémy.
souhlasim
PavelK (6.12.2005 13:31:04)
Lukas:

druhá část Vaší reakce Lukasi je podle mého názoru velmi oprávněná. Souhlasím s Vámi
Zčásti souhlasím
Dominika Benešová Pošta (6.11.2005 19:11:27)
Myslím si, že opravdu v dnešní době počítače nahrazují čtení knih. Stačí když si to vyhledám na internetu a je to. Nemusím přemýšlet kdo to byl, jak psal, co psal, protože mi to internet najde. Rozhodně si nemyslím, že počítače úplně vytlačí knihy. Myslím si, že za padesát let bude čtení knih velmi ojedinělé. A to je škoda. Když si představíme ty tisíce let, kdy se psalo na svitky papyrusu pak na pergamen, pak Guttenberg vymyslel knihtisk a pak další a další trochu mě rmoutí, že tyto odkazy lidstva nahradí něco nového a dokonalejšího. Samozřejmě, že lidstvo má právo používat novější věci.
Můj názor je tedy že počítače nejspíš skoro vytlačí knihy, ale určitě tady vždy bude, možná hrstka, věrných fanoušků, kteří se nenechají odradit za žádnou cenu.
Upravil/-a Dominika Benešová 6.11.2005 19:13:45.
Důvod: Překlep

Přidat komentář