Při každém zkoumání nepřátelství vůči Židům během oněch asi tisíce let, jež se označují obecně jako "evropský středověk", se svévolně vynořuje otázka, zdali - případně do jaké míry - je toto nepřátelství srovnatelné s antisemitismem následujících staletí. Odpovědi na tuto otázku se různí. Zatímco někteří badatelé považují nepřátelství vůči Židům za určitou historickou konstantu v křesťanské Evropě, jež sice nabývá různých podob, vposledku však zůstává stále táž, jiní úporně zdůrazňují rozdíly a dokonce terminologicky rozlišují mezi starším "nepřátelstvím vůči Židům" a "antisemitismem" 19. a 20. století. Aniž bych si činil nárok na vyřešení této otázky, mělo by následující pojednání umožnit srovnání a představit různé aspekty středověkého nepřátelství vůči Židům. Zjistíme při tom, že nepřátelství vůči Židům nebylo ve středověku žádnou neměnnou konstantou - ani původně vrozenou ani neměnnou ve svém způsobu vyjádření - nýbrž že v průběhu staletí nabíralo rozličné osobité a charakteristické formy, aby je nakonec takzvaný středověk přenechal následující éře jako dědictví.

Podklad každého setkání a rozmíšky mezi Židy a křesťany byl ve středověku určován náboženským pozadím, jemuž náležela mnohem větší hodnota, než je člověk ve 20. století nakloněn se domnívat. Náboženství ještě dlouho nebyla soukromá záležitost, nýbrž úhelný kámen celého společenského života. Rozdíly v náboženských postojích se musely projevit daleko za oblastí toho, co popisujeme slovem "víra". Zasahovaly přímo a bezprostředně do každodenního života a neobyčejně znesnadňovaly postoj, který se dnes nazývá "tolerantní", jejž však snad lze lépe označit jako "lhostejný". Zdůraznění náboženského pozadí protivníka vysvětluje, proč z rozmíšek nad jednotlivými otázkami zněl lehce rozhořčený nebo patetický tón a proč diskuse zůstávaly většinou dvěma paralelně probíhajícími monology: každý se domníval vlastnit tu jedinou, božskou pravdu a nemohl pochopit, proč jeho partner nechce uznat ani ty "nejzákladnější skutečnosti".

Pro křesťany k tomu náleželo vykoupení lidstva Kristem, kterým pohrdal a kterého nakonec zabil vlastní národ. Pro Židy bylo nepochopitelné, jak může člověk na tomto světě věřit, že slíbený Vykupitel již přišel, že jediný a skutečný Bůh je ve skutečnosti záhadnou trojicí. Křesťan nemohl pochopit Žida, jenž podle něj zavíral oči před vítězným tažením křesťanství, neuznával zázraky vykonané křesťanskými svatými a vytrvával ve své "zatvrzelosti"; Žid neviděl žádný zásadní rozdíl mezi idolatrickými kulty, o nichž četl v Bibli, a kříži a obrázky svatých v kostelech, viděl v křesťanech jen odrůdu modlářství. Mohli bychom v tomto výčtu pokračovat a uvést další sporné představy a mínění, v nichž křesťané a Židé stáli bez porozumění proti sobě a již kvůli základům té druhé víry si porozumět ani nemohli.

Tento rozpor také vysvětluje rozhořčenost, s níž se vedly diskuse o centrálních otázkách víry a o hodnotách protivníka: neboť co se týče božské pravdy, existuje jen jedna správná, jen jedna strana mohla mít pravdu. Každý, kdo bránil svou víru, nakonec vždy negoval platnost víry toho druhého. Tento rozpor nebyl v průběhu staletí samozřejmě pociťován vždy se stejnou intenzitou; jako latentní základní postoj byl však stále přítomen, vždy připravený ovlivňovat chování skupin. Plné účinnosti nabyl tento antagonismus teprve ve vrcholném středověku, když se začala formovat křesťanská lidová víra. Na tomto podkladě se averze či nepřátelství vůči jinověrcům nemusely schovávat nebo převlékat, jak se později dělo během moderní doby. Nepřátelství bylo Bohem schvalováno, ba dokonce přikazováno.

I proto je nutné zdůraznit a řádně osvětlit tento podklad všech střetů mezi křesťany a Židy, protože se ve 19. a 20. století objevily snahy jej vykládat pomocí národního nebo dokonce mystického pojetí rasy - dnes je však již zbytečné s touto interpretací polemizovat. U Židů žila myšlenka izraelského národa ('e3m Jisrael) dále - ale tento pojem nebyl naplněn nacionální ideou v moderním smyslu. Také u křesťanů je možno vystopovat skutečné národní představy částečně teprve v pozdním středověku. Systematicky a konsekventně však Židé ve všech středověkých vyjádřeních nejsou chápáni v protikladu k jednotlivým národům, nýbrž k "celému křesťanstvu". Taková interpretace středověkého nepřátelství vůči Židům by byla hrubě anachronistická.

Nepřátelství vůči Židům bylo určeno především nábožensky, ale mělo i jiné aspekty. "Duchovní autority" obou stran skutečně brzy požadovaly oddělení v běžném životě. Od začátku se křesťanství, které uznalo Starou smlouvu, muselo vymezovat vůči "vyvolenému národu" z této části Bible. Muselo dokázat, že Ježíš představuje naplnění a překonání Staré smlouvy. Nebezpečí toho, že by Starý zákon byl považován za doslovně zavazující, však přetrvávalo, stejně jako přitažlivost křesťanství, víry většiny - a mocných světa. Existuje tedy zřejmá snaha obou táborů omezit kontakty s jinověrci na minimum. Od patristiky, výkladů církevních Otců, se teologové a vědci snažili omezit kontakty mezi křesťany a Židy na minimum. Rabíni stavěli sami od sebe jeden "plot" za druhým, aby ochránili zákon, vymýšleli si stále nové způsoby odluky, jež nakonec vedly k totálnímu ustrnutí.

Též postavení Židů v hospodářské oblasti se velmi lišilo od postavení ostatních. Už náboženské předpisy, především přísné dodržování klidu o šábesu (šabatu), omezovaly možnosti jejich integrace do jinak strukturovaného hospodářství. Společenský a ekonomický vývoj v raném středověku stále zužoval Židům prostor k jednání. Společnost postavená na lénu vytěsňovala Židy nutně na okraj. Přinejmenším zpočátku se ve vztazích mezi leníkem a lenním pánem, zaměřených na boj a družinu, Židům nedostávalo životního prostoru. V takto strukturované společnosti pro ně bylo místo pouze na okraji, v roli obchodníků pod zvláštní královou ochranou. Tuto roli si udrželi tak dlouho, dokud křesťanští obchodníci nezaujali funkci zprostředkovatelů a nepoužili svou politickou moc k vyšachování svých židovských konkurentů. Se stabilizací středověkého města a jeho dominantní úlohy ve výměně zboží přišel prakticky konec židovského obchodu. Jen v maloobchodu, převážně na vsi, se Židé udrželi i později. Obdobně probíhal vývoj v oblasti živností, kde vznik cechovního systému znamenal konec rukodělné židovské výroby překračující výrobu pro vlastní potřebu. V určité míře mohli Židé dále působit jen jako lékaři, neustále osočovaní a podezřívaní okolím a přesto ve středověku v mnoha ohledech nezastupitelní. Obyvatelé měst využívali společenský a ekonomický vývoj vědomě a cíleně k vyřazení i jen potenciální židovské konkurence.

Židům zůstal jen obchod s penězi, zatracovaný církví odedávna jako lichva. Podle představ církevních otců byl každý, kdo požadoval úrok, lichvář. Už Augustin hlásal, že peníze nemůžou plodit další peníze. Každé braní úroků bylo označováno za lichvu a křesťanům přísně zapovězeno pod hrozbou církevních trestů. Samozřejmě ani toto přikázání nebylo vždy dodržováno a částečně dokonce existovali oficiálně trpění křesťanští lichváři, takzvaní Lombardští a Kaveršští (Kawerschen). Ale křesťanský obchod s penězi přece jen silně omezovaly církevní zákazy. Především na půjčku za zástavu měli Židé monopol, nad nímž drželi ve vlastním zájmu dlouhou dobu ochrannou ruku králové a vrchnost - a zároveň jej danili. Židovští věřitelé byli tedy jakousi "houbou", kterou mohl král kdykoliv pro vlastní potřebu zmáčknout a vyždímat. Nenávist dlužníků mířila vždy proti Židovi, který zneužíval svou ekonomickou moc jako každý, kdo ji měl nebo má, nikdy však proti králi nebo pánům, kteří sami vykořisťovali lichváře. Tento systém nicméně fungoval, jen pokud nebyl ze strany vrchnosti "přetažen" a dokud neexistovala skutečná nežidovská konkurence.

Tyto základní linie objasňují předpoklady nepřátelství vůči Židům, jež nebylo všude stejně silné a často se cíleně využívalo k odvrácení pozornosti od jiných problémů; ještě však nevysvětlují jeho vývoj a proměny ve středověku. Musíme také zdůraznit, že vedle nepřátelství vůči Židům existovalo i běžné soužití "obyčejných" lidí; lze dokonce konstatovat jistý vzájemný vliv teologických spekulací obou skupin. Folklor Židů i křesťanů přejímal myšlenky od protivné strany a i během velkých vln pogromů středního a pozdního středověku existovali lidé, kteří se vymykali běžnému chování a převládajícím myšlenkovým schématům. Doba od konce 11. století je však zřetelně charakterizována formováním nepřátelství vůči Židům, které má sice základy v již naznačených okolnostech, ty však nemůžou vysvětlit vzestup nenávisti a výskyt některých obzvláště virulentních forem.