Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
17.října 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Glosy.info

Náboženství jako klasifikace - Zuzana Marie Kostićová

Text byl publikován 10.února 2005, vytištěn pak 17.října 2019. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/nabozenstvi-jako-klasifikace/>

Co je to náboženství? Je velmi příznačné, že si tuto otázku začaly kulturní elity pokládat teprve před několika sty lety. Přitom náboženství existuje, pokud víme, odnepaměti. Jediná kultura bez náboženství, řekl by současný sociolog, je ta naše, západní, sekularizovaná.

Snaha vysvětlit, nebo lépe "odvysvětlit" (angličtina pro to má krásný výraz "explain away", který by se dal pro naše potřeby přeložit jako "vysvětlit (problém) a tím ho smést ze stolu") náboženství se zpočátku pokoušela přijít na kloub jeho vzniku. Vědci se domnívali, že porozumí-li motivaci, která vedla člověka k "vynalezení" tohoto fenoménu, porozumí jevu samému a "odvysvětlí ho", to znamená, že už nadále nebudou muset přikládat váhu zjevně nesmyslným otázkám po existenci Boha, bohů či nadpřirozených bytostí.

Takto pojatému náboženství předcházel významný zlom, jenž proběhl v elitních myslitelských kruzích během novověku a jenž poznenáhlu pronikl do lidové kultury. Zatímco první průkopníci nově pojaté vědy nezávislé na náboženství, jako byl Bacon nebo Galileo, prováděli své pokusy a psali své spisy, zejména venkovské obyvatelstvo západní Evropy vzývalo světce, uctívalo relikvie a pořádalo masopusty, obracelo se na čarodějnice s drobnými problémy týkajícími se zdraví, dobytka a ochrany před zlými silami a nosilo amulety a škapulíře. Lokální rozdíly nehrály významnou roli: Slovanský rolník se obával rusalek nebo upírů, vyprávěl svým dětem příběhy o divoženkách a na Štědrý večer posílal své dcery nahlížet do děr v ledu. Španělský rolník skládal sliby věrnosti světcům, pokud ho ochrání před nálety kobylek, suchem nebo neúrodou. Oba nicméně pevně věřili v nadpřirozené síly, jimiž byli nadáni světci, démoni, víly nebo hejkalové.

To se mělo změnit. V době, kdy existence nadpřirozených obyvatel lesů a hor byla něčím samozřejmým a pohádka o svatém Jiřím a draku nebyla pohádkou, označovalo slovo "pověra" (superstitio, superstition, supersticion) mimokřesťanská náboženství, v jižní Evropě zejména islám a pro koloniální velmoci i náboženské systémy dobytých národů v Americe či Africe. Posléze se ale začalo výrazu "pověra" používat ve stejném smyslu jako dnes - označoval pak nesmyslné báchorky, dobré sotva na strašení malých dětí. Z kultury elit přešel postupně tento náhled na lidové náboženství do širšího povědomí a rusalky, vodníci a mocní, kobylky zahánějící světci vyklidili pole.

Dnes se nám zdá naprosto přirozené a samozřejmé, že voda není obývaná vodními vilami či vodníky. Nicméně naše kultura prošla od té doby, co se víly staly pověrou, ještě další přeměnou: Urbanizací, sekularizací, industrializací. Je poněkud podivné věřit dnes v ochránkyně studánek, když běžná lidská zkušenost s vodou nezná studánky ani prameny, rybníky ani studny, na jejichž existenci často závisela celá vesnice, ale neosobní proud, jenž vytéká z kohoutku po zvednutí chromové páčky. Drobné rozdíly v chuti a teplotě v závislosti na vodním zdroji, vodárně a kvalitě potrubí, to je veškerá individuální charakteristika, kterou se vyznačují dvě skleničky naplněné vodou z různých kohoutků. A podobné je to s ohněm, který ve věku ústředního topení a elektrických sporáků potkáme maximálně na knotu svíčky nebo při spalování listí v zahradě. Půdu, pro některé národy nejposvátnější z posvátných věcí, obdělává dnes mizivé procento obyvatel, a i ti tak činí za pomoci traktoru a kombajnů, dávno ne s pluhem, který přeci jen člověka přiblížil zemi více. Nebe, nepochopitelné sídlo tajemných sil, obyvatelé velkých měst sotva vidí v úzké výseči mezi vysokými domy, kam nemají důvod hledět, a jeho ničivé síly jsou suše popsány každý večer v předpovědi počasí. Tak lze pokračovat dál. Svět, který vidíme dnes, se velice liší od světa, na nějž hleděli naši prapradědové a praprababičky. Jídlo se složitě neloví ani nechová či nepěstuje, ale nachází se v supermarketech nedaleko od bytu. Zvířata nejsou nebezpeční protivníci či těžko zvladatelní sluhové, ale nadýchaní psíci s dečkami nebo rozmazlované kočičky, v nejhorším případě potkani přenášející nemoci, co se večer ochomýtají kolem popelnic a město není schopné zařídit deratizaci, nebo obtížní holubi, kteří znečišťují sochy na Staroměstském náměstí.

Tohle všechno delimituje pohled na svět, kterým se vyznačuje postmoderní člověk. Oči, jimiž hleděli na věci kolem sebe naši předkové (nebo jak na něj dodnes hledí například národy třetího světa), jsou nám těžko dostupné. Abychom pochopili jejich svět, musíme používat nám dostupná schémata a metafory, které nicméně celou interpretaci poněkud posouvají ve významu. A cizí náboženství je nejtěžší na pochopení. Hlavně proto, dodal by odkojenec novověkého positivismu, že sami už žádné nemáme. Náboženství samo, nejen jeho "naivní" podoby, se stalo pověrou.

A právě v okamžiku, kdy se tak stalo, položili si první myslitelé onu otázku, co to vlastně náboženství je. Všichni přece vidíme, že rusalky neexistují. Nikdo nikdy žádnou nepotkal. Všechny reference o nich jsou snadno vyvratitelné. Žádný experiment jejich existenci neprokázal. Jak je tedy možné, že v ně někdo věří? A Bůh, největší ze všech podvodů, je komplex jevů snadno pochopitelných zcela jinak. Hrom a blesk, starý Perun, co je to jiného než elektřina a meteorologie. Láska, krásná Afrodita, trocha biologie, feromony a pohlavní pudy, špetka psychologie. Velký Bůh, Otec a Stvořitel všeho - nepochopení přírodních procesů, evoluce, Velký třesk, náhoda. Čas, dobrá, dodnes mu vlastně zcela nerozumíme, ale však se jednou najde někdo, kdo nás přivede na správnou stopu. Stvoření člověka z prachu země - inu, Darwin si s tím poradil, možná v tom má ještě pár děr, ale ty jsou přece arbitrární, v zásadě to funguje a dává to dobrý smysl.

Velice snadno se tedy nabídla odpověď na náboženský otazník: Vždyť je to jen špatné pochopení množství přírodních, fyzikálních, chemických a biologických jevů! Positivismus proklamoval svou doktrínu tří stadií. Freud prohlásil náboženství za přání vedené strachem před smrtí, jež bylo otcem myšlenky, a za neurózu. Marx v něm viděl skvělý nástroj na manipulaci s lidmi a vybájenou útěchu. Jak vzniklo? Jako únik, špatné pochopení. Jako omyl. Jako tajenka společenských funkcí a nositel soudržnosti kmene. Jako sofistikovaná verze lidové tradice a pokus o zaznamenání "historie". Jako podvod. Tylorův "první filosof" si položil poprvé otázku, co znamená svět kolem něho, čím je řízen, jak to, že se nezhroutí. Odpovědí - bylo náboženství.

Naivita těchto výkladových principů se zjevila záhy, když se vědou o náboženství začalo soustavně a dlouhodobě zabývat větší množství specialistů. Ukázalo se, že držíme-li si tyto staré pohledy na náboženství, dostáváme se k podivným závěrům, v nichž sice máme teoreticky jasno v původní motivaci a ve funkcích, ale sám obsah konkrétních náboženských podob se překrucuje a rozmazává do chaotických, ba fraktálních podrobností, jež nedávají žádný smysl. Jak dlouho lze držet teorie, podle nichž se lidstvo dvě stě tisíc let strašlivě mýlí a my jsme nyní přišli na tu opravdovou skutečnost?

Poslední ránu zasadila této fázi postmoderna se svým zpochybněním všech tvrdých a nehybných pravd. Evolucionistický, positivistický a redukující pohled na náboženství se sám zařadil do trojstupu pověr. Evropa počala dítě se Schopenhauerovými spisy a porodila zájem o náboženství Indie a dálného Východu. Nové světy, které se otevřely, smazaly poslední Freudy a Durkheimy vědeckého světa. Darwinistické a redukcionistické teorie náboženství sice zůstávají jako residuum v lidové kultuře, ale to jen tam, kam dosud nedospěla postmoderna se svými vonnými tyčinkami, reinterpretovanými symboly, drogovou subkulturou a naivními verzemi buddhismu a esoterických východních nauk.

Není pochyb, že zde došlo k veliké změně paradigmat a že jsme už několik set let svědky zrodu nového helénismu, jenž se snaží oživit staré vyčpělé struktury náboženství vytvořeného jinou kulturou pro jiné životní podmínky novým svěžím větrem, jemuž sám v zásadě příliš nerozumí. Je ale zbytečné vyžadovat přísnou vědeckou či autochthonní interpretaci buddhismu či hinduismu, která by nahradila dosavadní většinovou libovůli. Nejde o misijní tažení, které by mělo za úkol reprodukovat východní náboženství v západní kultuře, ale o dobrovolné nasávání, jež hledá odpovědi na otázky, které zaměstnávají současného západního člověka. Hledání Něčeho, neosobního posvátna vytvářejícího řád světa, odpovědi na hrůzné thanatofobické sny člověka vychovaného bez víry v posmrtný život. Hledání legitimace hodnot, jež se odmítnutím křesťanství ocitly ve vzduchoprázdnu. Hledání alternativních zdrojů léčení nebo mystických zážitků. A hledání naplnění a úzké komunity ve věku formálního anonymního života, polorozpadlých rodin a sociálních sítí.

Proces oživování současné kultury se sám stává odpovědí na otázku, co je náboženství. Náboženství je především něco, bez čeho nelze existovat, modus výkladu světa. Volba náhledu na vodu jako na nadpřirozený živel nebo jako na chemickou sloučeninu je otázkou náboženství. Voda zůstává táž - důležitá je naše percepce. Sama voda není ničím. Bez výkladu, bez náhledu či nahlédnutí, jak by řekl Husserl, pro nás nic neexistuje. Lidská kultura je postavená na lidském vidění světa. A veškeré vidění je interpretace. Už jazyk, jímž o tomto světě mluvíme, je interpretace. Množství výrazů, jež máme pro popsání předmětu, vypovídá o důležitosti, jakou má předmět pro naši kulturu. Například, v češtině existují výrazy "strýc" a "teta". V srbštině existuje na jejich místě celá škála označení, která rozlišuje strýce z matčiny a otcovy strany, strýce vlastního a strýce přiženěného. Jazyk nezobrazuje věci samy, ale vidění světa, jež reprodukuje. Sama bytost, totiž strýc, je na něm nezávislá ve fyzickém smyslu - ale fyzický smysl je pro kulturu irelevantní. Co není v jazyce či co není v náhledu světa, to není. Tak, jako před tisíci lety nebyla elektřina, tak, jako dnes nejsou duchové.

Nejde samozřejmě jen o pouhé porozumění a "odvysvětlení" věcí kolem nás. Náboženství je dynamická struktura. Je nevzniklé ve smyslu Tylorova prvního filosofa. Je však vzniklé ve smyslu substruktury, biologických dispozic. Nálevník, nesmírně jednoduchá bytost, sotva rozlišuje mezi sebou a světem. Zde není žádné "náboženství" možné, alespoň ne ve smyslu, v jakém mu rozumíme my, totiž ve smyslu komplexního proměnlivého systému světonázorů a přesvědčení - a přece je zde něco, co se náboženství podobá: I nálevník nějakou formou percipuje, orientuje se ve světě, jenž mu splývá s vlastním já.

U člověka může k podobnému zážitku dojít například pod vlivem silných halucinogenních drog. Svět se stává mnou, nebo se celé Já vyprazdňuje a mizí, stává se světem. Ale i tak klasifikace existuje dál, bez ní nemůže žádná bytost existovat. Okolí i Já samo by se proměnilo v nekonečný naprostý chaos, nepopsatelnou změť, zrnění na televizní obrazovce, v němž se není možné orientovat a v němž zbývá jen naprostý základ, různě modifikovaný pocit libosti a nelibosti. I člověk, jenž požil LSD, klasifikuje. Je to klasifikace libovolná či náhodná, trvale se měnící, postavená na specifické logice, která se sama neustále mění a skrz níž lze chvílemi nahlédnout do světa zcela prostého rozřazování. Ale je to stále klasifikace.

Není náhodou, že zážitky s halucinogeny jsou důležitou součástí některých náboženských kultur a hlavně jejich obřadů, často iniciačních. Člověk je tak vržen do jakési Turnerovy liminarity, do místa, kde se bortí veškerý dosavadní řád, kde zbývá jen propast Chaosu, o níž mluvili antičtí Řekové. Návrat do světa je návratem zpět do příslušné kulturní klasifikace, ale chaos je v ní dál nedílně obsažen jako antiteze. Povšimněme si mýtů o stvoření nebo o kulturních hrdinech nejrůznějších národů. Chaos je významným místem, odkud tryská veškerý Řád, kterým je kultura.

Zážitek chaosu je pak významným prvkem, jenž umožňuje lépe pochopit omezenost kultury a obdařuje člověka mocí ji upravovat, byť jen pro sebe, byť jen drobnou modifikací soukromé interpretace. Mistři chaosu, kteří nahlédli kulturu jako vyvřelinu z Nicoty, kteří dokáží porozumět jejím relativním strukturám aniž by ji odmítli, jsou pak Mudrci té které kultury. V různých případech dopadá tato interpretace různě - buddhisté dosahují nirvány, kdy zanikne touha, zanikne májá a zanikne lidské Já. Jinde se tradiční mudrc dostane do prostoru, z něhož dali lidem kulturu bohové, a pochopí, jak významná je klasifikace, kterou lidem nadělili a jak nemožná je existence bez ní. Postmoderní houbový nadšenec se zřítí do poznání, jak relativní jsou všechny pravdy, pod nimiž stojí bezedná propast plná nejrůznějších možných vidění světa. Vzhledem k individualismu současné kultury si z toho v zásadě vybere, co se mu hodí. Na tom není nicméně nic špatného - naše kultura je utvářená právě takto individuálními, jedinečnými vizemi, jež se propojují ve veřejném prostoru.

Náboženství je tedy podkladem, který umožňuje kultuře existenci a který buduje strukturu na substruktuře vytvořené biologickými předpoklady. Kde začíná a kde končí náboženství, co je náboženství a co už je pouhý parciální světonázor? Takto nelze zobecňovat. V každé kultuře má tento fenomén jinou podobu. Někde neexistuje událost či předmět, které by všeobecný výkladový princip zcela míjel. V takových systémech nebývá náboženství reflektované a obvykle pro něho neexistuje ani slovo. Je naprosto samozřejmé. V jiných systémech existují dokonalé přesné a vypracované theologické definice. Jinde, jako v naší kultuře, se naprosto radikálně odmítá náboženskost naší zkušenosti. I to je samozřejmě jen otázka interpretace, vždyť nám na pozadí rezonuje stará rovnice, podle níž náboženství je pověra, pověru jsme odmítli, tedy nemůžeme být náboženští. Sám novověký atheismus je ale náboženství, i to, čím dýchá postmoderní atheistická civilizace.

Výraz atheismus tu nakonec snad není na místě - možná se lépe hodí "sekularismus", jelikož neimplikuje tak přímo neexistenci boha. Vždyť v současné kultuře je místo i pro boha, i v té její většinové části, jež se nehlásí k žádné theistické tradici - jenže význam a role boha v životě člověka jsou velmi omezené. Bůh není nebo není významný, lze se k němu snad dostat pomocí mystických zážitků, ale sám obvykle do světa nezasahuje (jsou samozřejmě hnutí, kde je tomu právě naopak, ale troufám si tvrdit, že jsou menšinová). Snad je to vlivem východních netheistických nauk. Snad je to tím, že theismus po Gulagu a po Osvětimi je dnes těžko obhajitelný (ač nikoli neobhajitelný, o čemž svědčí existence současného křesťanství nebo judaismu). Možná i tím, že přímý kontakt s přírodou a zákony, které se v ní domníváme vidět, postupně mizí, a s ním i ponětí o Hybateli a Dárci smyslu, který ve světě působí každou milisekundu, aby se běžící organický systém nezhroutil. Pojetí Řádu je stále abstraktnější a podobá se spíše, vzhledem k další stále narůstající každodenní zkušenosti postmoderního člověka, počítačovému programu. Někde existuje neosobní Architekt, který celý systém vygeneroval, řídící program stavící na jednoduchém neměnném zadání, operační systém, na jehož rozkaz všechno běží. Pomocí mystického zážitku je možné ho dosáhnout, ale pro standardní způsob života o něm není nutné vůbec ani vědět.

Neustálá změna, tak by se dalo náboženství charakterizovat rovněž. Někde dynamičtější, někde pozvolná. Změna, jíž se původně vydělilo, poznenáhlu a postupně, z geneticky daných interpretací světa, jimiž se vyznačují jiné živé bytosti. Lze mluvit v případě zvířat, například vyšších primátů, o náboženství? Přesto, že se kloním k názoru, že snad i ano, lze jen těžko vést tvrdou linii mezi genetikou a kulturou. Vždyť kdy ještě člověk vyráběl nástroje instinktivně, tak jako šimpanz, když si uzpůsobuje slámku pro lov termitů, a kdy již přesně věděl co dělá a byl schopen i nejrůznějších volních modifikací? Těžko říci. Jedno je jisté, náboženství nevzniklo ve vzduchoprázdnu ale vyvinulo se a vydělilo. Neexistoval žádný "prvotní filosof".

Samozřejmě jsou zde další součásti náboženství, jež nelze tak snadno shrnout pod škatulku "interpretace světa". Rituály, narativní součásti neteleologické povahy, emotivní působení, extatika a tak dále. I ony však tkví ve struktuře, přestože změní-li se struktura, nemusí se nutně změnit ony (leč často se mění jejich interpretace). Nesmírně významnou součástí náboženství je však legitimace hodnot (nikoli ony samy, jak je vidět dnes - postmoderna pracuje s křesťanskými hodnotami, aniž by pro ně dále držela křesťanské ospravedlnění).

Tedy neexistuje nic takového, jako je kultura bez náboženství, a není možné ho "odvysvětlit" - samo vysvětlení, jemuž je podrobujeme, i jeho předchůdná analýza, jsou obrovsky podmíněné vlastní náboženskou kulturou badatele. Religionistika se tedy potýká se stejným problémem jako antropologie - jednoduše nelze být skutečně objektivní. Leč lze se velice přiblížit objektivitě (zde možné pouze skrz hermeneutiku, jelikož náboženství není žádná "věc"), uvědomíme-li si vlastní zaujatost. Stejnou zaujatost, která se nám dnes velmi snadno kritizuje na průkopnících teorie o náboženství, kteří se, sami atheisté, snažili se náboženství "zbavit" tím, že ho redukovali na funkce a motivace.

Náboženství nicméně sensu stricto funkcí není - je podkladem, na jehož bázi jsou jakékoli funkce umožněny, klasifikací, bez níž by se svět stal nepochopitelnou změtí, strukturou, která vytváří vidění světa. Významnou součástí této struktury je zejména interpretace věcí, osob a událostí v intencích posvátné- profánní, legitimace hodnot a vystavění formy styku mezi lidmi a jinými obyvateli světa (zvířaty, rostlinami, bohy, předměty atd.), jež se může odbývat rituální formou.

Nicméně nelze hledat náboženství v konkrétní podobě struktury (jak se často děje: "náboženství je, když" - je Bůh, něco se uctívá atd.), náboženství je sama existence libovolné klasifikace umožňující prvotní orientaci ve světě.


Související texty na Glosách

Náboženství novou perspektivou
Kultura smrti
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Náboženství jako klasifikace [online]. Glosy.info, 10.únor 2005. [cit. 17.října 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/nabozenstvi-jako-klasifikace/>. ISSN 1214-8857.