Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
4.prosince 2020
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Glosy.info

Literatura starých Mayů - Zuzana Marie Kostićová

Text byl publikován 10.června 2005, vytištěn pak 4.prosince 2020. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/literatura-starych-mayu/>

Primární písemné prameny jsou základním kamenem, který musí poznat každý, kdo se chce danou kulturou odborně zabývat. V předkolumbovské Americe jsou jich tři druhy. Za prvé takové, které jsou vytvořeny před příchodem conquistadorů danou kulturou samotnou, v písmu, které užívala. Za druhé takové, které byly zapsány latinkou, ať už v původním jazyce nebo v jazyce dobyvatele, buď příslušníkem dané kultury, nebo podle jeho vyprávění dobyvatelem (nejčastěji misionářem). Třetí druh, který již nespadá pod hlavičku "mayská literatura", představují zprávy kněží, řeholníků a vojáků či správních autorit o té které kultuře. Pro plastický obraz, tak věrný, jak je při daných možnostech reálné, je samozřejmě nezbytné poznat všechny tři druhy pramenů.

Na rozdíl od ostatních věd o předkolumbovských obyvatelích Ameriky mají mezoamerická studia tu výhodu, že se zabývají literárními národy. Absence původních písemných pramenů je obrovská nevýhoda, která ztěžuje práci téměř všem specialistům zabývajícím se předliterární oblastí - archeologům, antropologům, etnohistorikům, religionistům i všem ostatním. Kultury, které vyvinuly písmo, jsou ke studiu mnohem vděčnější. A to i v případě, že písmo není rozluštěné - existuje tu totiž naděje, že jednou dešifrováno bude a poskytne specialistům nenahraditelný zdroj informací.

Písmo

Mayské písmo, foto Gina Dolejšová, V tomto smyslu je veškerá literatura spjata s médiem, které ji nese, totiž s písmem. Můžeme v tomto ohledu rozlišit tři základní druhy písma: Hieroglyfické neboli logografické, logosylabické a fonetické. První druh písma pracuje s ideogramy jednotlivých slov: takový systém je tudíž možno vyluštit jen tehdy, disponujeme-li jakousi Rosettskou deskou, tedy srovnávacím materiálem, který by odhalil význam některých znaků.

Takový systém je nejkomplikovanější a znemožňuje tak snadné šíření v populaci, nicméně v kombinaci s fonetickým či sylabickým systémem může psaní naopak zjednodušovat. Tak je to například v našem systému: logogramy představují například číslovky, piktogramy nebo speciální znaky. Tak je znak "6" logografickým zástupcem slova "šest", stylizovaný obrázek muže s holí je v dopravních prostředcích zástupcem pro výraz "starý člověk", osoba na vozíčku zastupuje výraz "vozíčkář" nebo "invalida". Dalšími logogramy mohou být označení měny (např. £, € nebo $) podobně běžně užíváme znaky pro často užívaná slova (§ pro paragraf, © pro copyright, % pro procenta, & pro spojku "a"). Zároveň se jedná o znaky nezávislé na jazyce - £ znamená "libra" v češtině, němčině, angličtině... Může se lišit čtení znaku v jednotlivých jazycích ("libra", "pound"), ale význam zůstává stejný.

Fonetické písmo velice dobře známe, jelikož ho většinou sami užíváme. Není třeba zdůrazňovat, že je charakterizováno jako systém, v němž je každé písmeno vyjádřením jediného zvuku. Je nejjednodušší - k vyjádření obrovského množství slov postačí velice malá hrstka grafémů, navíc je velice přizpůsobivý a umožňuje nekonečné variace čtenáři dokonale srozumitelné.

Někde na půli cesty mezi oběma těmito systémy se nachází písmo logosylabické. Jak název napovídá, jeho obsahem jsou znaky dvojího typu: logografické, znázorňující slova, a sylabické, znázorňující slabiky. Takový systém je podstatně ohebnější a praktičtější než hieroglyfické písmo, byť nedosahuje variability a jednoduchosti fonetického systému. Souvislý text v takovém písmu umožňuje velké množství různých zápisů, a to pouze za pomoci logogramů, ve smíšené variantě s logogramy i se sylabickými znaky, nebo konečně pouze v sylabické formě.

I takový typ písma známe a denně používáme. Například ve výrazu "6." nebo "6ti" nese informaci logografický znak (číslovka 6), k němu je pak připojen znak či série znaků pro slabiku: tečka za šestkou naznačuje, že slovo je třeba číst nikoli jako "šest", nýbrž jako "šestý", slabika "ti" pak upozorňuje, že se jedná o sedmý pád, tedy slovo "šesti". Podobně je možné užívat množství různých zápisů: například zmíněné slovo "šestý" lze zapsat následujícími třemi způsoby: "6.", "6tý" a "šestý".

Mayské písmo dlouhá léta odolávalo všem pokusům o rozluštění. Ojediněle se objevily dílčí úspěchy, které však záhy vedly do slepé uličky. Hlavní otázkou bylo, jaký typ písma Mayové používali: logografický, logosylabický nebo fonetický? Kronikář Diego de Landa nám ve svém spise Relación de las cosas de Yucatán zanechal kuriózní "mayskou abecedu", o níž sice tvrdil, že ji sepsal podle pokynů svých mayských informátorů, leč pokusy aplikovat ji na mayské glyfy žalostně selhaly. Záhy bylo jasné, že mayské písmo rozhodně nemůže být fonetické: Už proto ne, že Landovi informátoři udávali pro některé fonémy několik odlišných znaků.

Ruský badatel Jurij Knorozov přišel v sedmdesátých letech na to, že mayské písmo musí být logosylabické, a to právě na základě Landovy abecedy. Uvažoval takto: při zápisu mayské "abecedy" misionář pravděpodobně postupoval tak, že před svými informátory vyslovoval jednotlivé hlásky a nechával si zapsat jejich znaky, v neotřesitelné jistotě, že něco jako "mayská abeceda" existuje. Postupně odrecitoval svým Mayům celou abecedu a obdržel odpovídající počet znaků. Ovšem pokud by mayské písmo bylo hieroglyfické, jak by bylo možné, aby Mayové měli znak pro všechny hlásky, které Landa vyslovil? V takovém případě by totiž každá hláska ve španělském podání, tedy a, be, ce, de, e, ef, ge, atd., musela mít v mayském jazyce význam jako samostatné slovo. Několik (případně i většina) mohla tento význam mít - a také měla, například a, respektive ha, znamená v maya-yucateca vodu, u měsíc, atd. Ovšem pravděpodobnost, že zcela všechny hlásky v abecedě budou mít v maya svůj význam, byla prakticky nulová. Knorozov z toho odvodil závěr, že v případě, kdy Mayové neměli relevantní slovo, které by odpovídalo zvuku, který Landa vydal, nakreslili misionáři místo logogramu sylabický znak.

Bylo-li ovšem mayské písmo logosylabické, znamená to, že je rovněž možné ho rozluštit i bez existence relevantní "Rosettské desky"! V návaznosti na Knorozovovův objev vypukla skutečná epigrafická horečka a mayské písmo brzy vydalo svá první tajemství. A byť dodnes zůstává část znaků (samozřejmě zejména logogramů) stále záhadou, množství textů jsme již schopni přečíst. Zjistilo se, že mayské texty jsou schopné zaznamenat plnou gramatiku mayského jazyka, tedy že jsou podstatně dokonalejší, než aztécké (nahuaské písmo totiž nedokázalo zaznamenat všechny gramatické jevy a kontext věty bylo tedy třeba objasnit pomocí ikonografie, která nápisy obklopovala). Jinak řečeno, mayské písmo se ukázalo jako nejvyvinutější z celého latinskoamerického kontinentu.

Epigrafie a kodexy, mayské jazyky

Progres v luštění písma s sebou samozřejmě přinesl první výsledky na poli mayské klasické "literatury", jinými slovy, bylo rozluštěno množství nápisů v chrámech a na stélách. Výsledek přinesl překvapení. Generace mayistů vedených J. E. S. Thompsonem považovala Maye za mírumilovnou teokratickou civilizaci kněží a astronomů, kteří nevedli války a jejich hlavním zaměstnáním bylo pozorování hvězd. Tyto názory se zbortily jako domečky z karet nejen po rozluštění velké části glyfů, ale i po nalezení fresek ve městě Bonampak, které jednoznačně a nade vší pochybnost zpodobovaly mučení a obětování válečných zajatců králem Bonampaku. Stejně tak se ukázalo, že většina nápisů pojednává o dynastické historii a významných činech panovníků (vítězství nad nepřáteli, uskutečnění důležitých výročních rituálů atd.). Právě díky neúnavným epigrafickým výzkumům jsme dnes schopni dokonce číst jména vládců a sestavovat tabulky letopočtů jejich panování. Ale z rozluštěných textů vyvstaly i jiné informace: ve městě Palenque se podařilo dešifrovat mytologický záznam zachycující klasickou podobu mýtu o stvoření světa, která se prakticky v ničem nepodobá postklasické verzi známé z knihy Popol Vuh.

V této oblasti máme tedy následující zdroje: za prvé zmíněné nápisy na architektuře a sochařských dílech (chrámových reliéfech, stélách aj.), za druhé inskripce na keramice, která byla poměrně nedávno odhalena jako velice cenný a dosud podceňovaný zdroj informací. Za třetí pak tři mayské kodexy pocházející z postklasického období: Pařížský, Drážďanský a Madridský kodex. V odborné literatuře se setkáme ještě se čtvrtým kodexem nazývaným kodex Grolier, otázka jeho autenticity však není jasná. V poslední době se stále větší množství odborníků kloní k názoru, že se jedná o rafinovaný falsifikát.

Jak jsem se zmínila, nápisy na architektuře se zabývají především politickou historií a genealogií panovníků, za jejichž vlády vznikly. Keramické vázy především označují majitele nádoby a účel, k němuž byla určena. Kodexy jsou však nesmírně důležitým, byť dosud ne zcela rozluštěným zdrojem pro porozumění mayské kultuře. Jak jsem se zmínila, všechny tři jsou postklasické. V době příchodu Španělů nepochybně existovaly i starší mayské knihy, ale většina byla spálena při památném auto de fe v Maní uspořádaném týmž kronikářem Diegem de Landou, který posléze sepsal Relación de las cosas de Yucatán, spis, který poskytuje neocenitelné a naprosto jedinečné informace o nejrůznějších aspektech mayského života. Můžeme mluvit o velkém štěstí, že se zachovaly alespoň tyto tři kodexy.

Drážďanský kodex obdržel své jméno, stejně jako ostatní dva, podle města, ve kterém byl nalezen. Jeho původ není zcela jasný, někteří situují jeho vznik na jih mayských nížinných oblastí (tzn. na sever dnešní Guatemaly), jiní (Thompson) se domnívají, že byl vypracován ve městě Chichén Itzá. Během conquisty se dostal do rukou Hernánu Cortésovi, pravděpodobně na pobřeží poloostrova Yucatán někde mezi Zempoalou a Cozumelem. Posléze jej tento dobyvatel odeslal spolu s další kořistí španělskému králi a římskému císaři Karlu V - právě díky tomu se jako jeden z mála zachránil před Landovými inkvizitorskými zásahy.

První doložená stopa po kodexu je rok 1739, kdy se objevuje ve Vídni: nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto faktu je, že Karel V. musel v době, kdy zásilku od Cortése dostal, dlít v tomto městě. Stejného roku jej kupuje drážďanský knihovník Johann Christian Götze a převáží do Drážďan, kde se kodex nachází dodnes.

Stejně jako drtivá většina mayských knih je i Drážďanský kodex vytvořen na dlouhém pásu papíru amatl (též amate; jedná se o speciálně upravenou kůru fíkovníku, na níž se v předkolumbovské době psalo). Ten byl pro potřeby písařů pokryt bílým štukem a složen do podoby leporela, aby se snáze četl. Dohromady má 39 stran, dvě z nich jsou bílé, nepopsané. Iluminace jsou barevné, převažují červené, zelené, žluté a hnědé odstíny. Z obsahového hlediska se jedná o astronomickou příručku: sloužil rovněž věšteckým účelům (neoddělitelně spjatým s mayskou astronomií), obsahuje tabulky pohybu nebeských těles a zatmění, rituál nového roku a další texty, včetně ilustrací.

Kodex Madrid bývá též nazýván Tro-Cortesiánský. Toto zvláštní označení vychází ze specifické historie tohoto kodexu. Původní kodex byl totiž (neznámo jak) rozdělen na dvě části, které měla poněkud odlišný osud.. Jeden z nich pravděpodobně získal Juan de Tro y Ortolano od Cortésových dědiců; v roce 1866 ho objevil abbé Brasseur de Bourbourg v madridské královské dějepisné akademii. Po svém původním majiteli získal přídomek Troánský kodex. Druhý fragment, Cortesiánský kodex (pojmenovaný po Hernánu Cortésovi), byl rovněž nalezen v polovině devatenáctého století v Madridu. Málem byl prodán do národní knihovny v Paříži; pak jeho stopy mizí a vynořují se opět v polovině sedmdesátých let téhož století, kdy ho koupilo madridské archeologické muzeum od jistého španělského sběratele. Koncem 19. století pak badatel Leon de Rosny zjistil, že Troánský a Cortesiánský kodex jsou ve skutečnosti dvě různé části téže knihy. Dnes se kodex nachází v Madridu v Muzeu Ameriky. Po obsahové stránce se jedná především o věšteckou příručku: obsahuje proroctví na každý z třinácti dní sakrálního mayského kalendáře tzolkin, rituální návod jak přivolat déšť, věštění s ohledem na zemědělské úkony nebo tkaní. Je největší ze všech tří kodexů, sestává se celkem z padesáti šesti iluminovaných stran vyrobených rovněž z papíru amate. Významné je plošné užití mayské modři, specifického modrozeleného odstínu těžko získatelného z přírodních zdrojů.

Pařížský kodex byl objeven roku 1859 Leonem de Rosny v odpadkovém koši v Pařížské Národní knihovně. Kniha byla zabalena do papíru, na němž stálo jméno Pérez a několik dalších slov v maya-tzeltal. Právě z toho důvodu se původně předpokládalo, že kodex pochází z kraje Tzeltalů, tedy z Chiapasu. V současnosti se nicméně autoři kloní spíše k Thompsonovu názoru, že jeho původ je třeba hledat na severu mayské oblasti ve městech Tulum či Mayapán. Není jasné, jak se kodex dostal do Evropy: snad byl odkoupen pařížskou knihovnou od nějakého sběratele či obchodníka. Celkem se jedná o dvanáct iluminovaných stran, ale je pravděpodobné, že na začátku i na konci jedna nebo více stran schází. Jeho obsah se podobá Drážďanskému kodexu, vesměs jde o věšteckou a astronomickou příručku, obsahuje například seznam katunů, božstva vztažená ke katunům atd.

Co se týče kodexu Grolier, otázka jeho autenticity je dosud otevřená. V roce 1965 byl údajně zakoupen na trhu v hlavním městě Mexiku a dovezen do New Yorku, kde se nachází dodnes. Údajně byl nalezen v pohřební jeskyni na severu Chiapasu spolu s dalšími předměty (dřevěnou maskou atd.). Odborníci ho pak datovali přibližně do patnáctého století. Nicméně i kdyby se tato datace potvrdila, problém věrohodnosti kodexu to neřeší. Mnoho výborných podvrhů bylo totiž vytvořeno na starém nepopsaném papíru amate, který staří Mayové často ukládali do posvátných jeskyní jako obětinu. Radiouhlíková datace v takových případech potvrdila vysoké stáří předmětů, a že se jedná o falsifikáty, poznali až ikonografové. Právě netypická a poněkud podezřelá ikonografie představuje hlavní problém a zdroj pochybností o pravosti kodexu Grolier, stejně jako výpočty cyklu Venuše, které neodpovídají skutečnosti a posledním objevům na poli mayské astronomie. Problém není dosud vyřešen, jako nejpravděpodobnější se dnes nicméně jeví, že kodex je velice zručným padělkem.

Jazyky

Palenque, foto Gina DolejšováDruhou velkou skupinou pramenů jsou předkolumbovské texty zapsané po conquistě, v latince a v původních mayských jazycích. Tyto písemné prameny představují jedno z nejdůležitějších těžišť porozumění postklasické mayské kultuře a v neposlední řadě i postklasickým indiánským jazykům, v nichž jsou sepsány.

Většina klasických nápisů je v jazyce maya-yucateca nebo ve velmi příbuzném maya-chol: zdá se, že se jednalo o dvě linguae francae klasického mayského světa. Dříve (tzn. před objevením faktu, že mayské písmo je logosylabické povahy) se badatelé domnívali, že je možné rozšifrovat písmo bez znalosti mayského jazyka (u hieroglyfů by tomu tak skutečně bylo - logogram zůstává týž bez ohledu na jazyk, v němž ho přečteme). Dnes tento názor samozřejmě neplatí, nicméně i bez znalosti klasických mayských jazyků je možná alespoň základní orientace v textu. Z pochopitelných důvodů tomu však v pozdních, latinkou zapsaných textech, tak není. Zde musí přijít ke slovu podrobná filologická a překladatelská práce.

Neexistuje a nikdy neexistovala jedna jediná klasická mayština - Mayové hovoří celou rozvětvenou rodinou jazyků čítající sedm jazykových skupin: huastéckou (jazyky huasteca a chicomucelteca), yucatéckou (yucateca, itzá, lacandon a mopán), cholskou (chol, chortí, chontal), tzeltalskou (tzeltal a tzotzil), kanjobalskou (kanjobal, jacalteca, acateca, motozinteca, tuzanteca, tojolabal a chuj), mamskou (mam, teca, ixil a aguacateca) a quichéjskou (quiché, cakchiquel, tzutujil, sacapulteca, sipacapá, kekchí, uspanteca, pokomam a pokomchí). Nejvýznamnějšími jazyky co do koloniální literatury byly však pouze yucateca, quiché a cakchiquel. Z nich pouze maya-yucateca je jazykem původních klasických Mayů, jelikož quiché a cakchiquel mluvily kmeny žijící na guatemalské vysočině, které již nepatřily ke klasické mayské kultuře.

Yucatécké prameny: Chilam Balam a další

V jazyce yucateca je třeba zmínit především korpus spisů nazývaných genericky Chilam Balam (doslova "kněz-věštec jaguár" či "kněz-věštec [jménem] Balam"). Toto jméno se odvolává na kněze, který žil v dobách těsně před conquistou ve městě Maní a který měl předpovědět příchod nového náboženství. Jeho jménem se pak zaštiťuje množství souborů textů různých žánrů , které vznikaly v osmnáctém a devatenáctém století na různých místech na poloostrově Yucatán. Právě po městě, kde byl ten který spis nalezen, dostal i své jméno: ve španělštině Chilam Balam de Chumayel, Tizimín, Maní, Kaua, Tekax, Ixil, Oxkutzcab, Tusik, Calkiní, Teabo a Chan Cah. Některé z nich se ztratily a zůstaly po nich jen zmínky (Teabo, Calkiní a Chan Cah), jiné byly v pozdější době pozměněny nebo poškozeny: nejblíže původnímu znění je Chilam Balam z Chumayelu, Maní a Tiziminu.

Bezesporu zcela nejvýznamnější z nich je Chilam Balam z Chumayelu, rukopis datovatelný nejspíše do roku 1782. Vzhledem ke stylu a obsahu textu se předpokládá, že je kopií staršího rukopisu nebo redakcí více spisů pocházejících pravděpodobně z poloviny sedmnáctého století. Autorem verze z osmnáctého století je s největší pravděpodobností jistý Juan Hoil, jehož podpis s datem 20. ledna 1782 se nachází na jedné ze stránek ke konci knihy. První redakce této knihy pocházejí už z poloviny devatenáctého století. Na počátku dvacátého století se rukopis ztratil a dodnes není jisté, kde přesně se nachází a nebyl- li zničen. Naštěstí pořídili archeolog Teobert Maler v roce 1887 a později i ředitel muzea Pensylvánské univerzity George B. Gordon v roce 1910 fotografie rukopisu, z nichž bylo posléze možné vytvořit faksimile.

Význam Chilama Balama z Chumayelu spočívá ve faktu, že je pravděpodobně (na základě především stylistické analýzy) nejméně porušeným textem ze všech spisů Chilama Balama. Po obsahové stránce se jedná o konglomerát různých žánrů, od proroctví přes rituální příručku, astronomické informace, mýty a dějiny.


Celkem je text rozdělen na 14 kapitol. První až třetí se zabývá mýty, historií a proroctvími, zmiňuje putování Itzů, příchod Španělů a "odchod stavitelů pyramid", konec kněží s jejich starou moudrostí a "kastraci Slunce", tedy reflektuje conquistu a pád starověké mayské civilizace. Čtvrtá kapitola představuje kalendářní a astronomické poznámky - k letopočtům, zatměním atd. Pátá kapitola mluví o rituálním "zuyuánském" jazyce, na ní posléze naváže kapitola jedenáctá s týmž tématem. Šestá kapitola uvádí významné mýty, zejména zápas mezi božstvy nebes a božstvy podsvětí, kosmickou katastrofu a nové stvoření světa a jeho uspořádání. V sedmé a osmé kapitole se představuje jiná kosmogonie, tentokrát čistě synkretická, kombinující předkolumbovské prvky s křesťanstvím. Devátá kapitola reflektuje stvoření času, desátá se pak vrací k dějinám a líčí události po příchodu Španělů, volně přechází v proroctví a předpovídá konec světa. Dvanáctá a třináctá kapitola se zabývají astronomií a proroctvími pro katuny.

Badatelé Alfredo Barrera Vásquez a Silvia Rendón vytvořili ve čtyřicátých letech dvacátého století z historických zmínek dochovaných v nejrůznějších Chilamech Balamech tzv. Kroniku Matichu, která líčí putování Itzů a jejich postupné přesidlování z města do města, včetně datace v původním mayském kalendářním systému.

Na závěr si můžeme krátce ocitovat z pasáže o velké kosmické katastrofě. Třináct bohů, kteří zde vystupují, jsou božstva třinácti úrovní nebes, jejich protivníky jsou bohové devíti úrovní podsvětí.

A bylo zajato Třináct bohů Devíti bohy. A pršel oheň a pršel popel a padaly stromy a kameny. A kameny a stromy se začaly tlouci, jedni proti druhým.
A bylo zajato Třináct bohů a rozbili jim hlavu a zpolíčkovali jejich obličej, poplivali je a odnesli je na zádech. A ukradli jejich Hada Života, s chřestýšími kroužky na ocase, s ním byla vzata jejich quetzalí pera. A vzali mleté boby spolu se semenem, a spolu se svým srdcem mleté semeno tykve a tvrdé mleté semeno tykve, i mleté fazole. A Ten, kdo je věčný, vše smíchal a svázal dohromady a odešel do třináctého poschodí nebes.
Pak padla jejich kůže a jejich kosti sem na zem. A právě tehdy prchlo jejich srdce, protože Třináct bohů nechtělo, aby odešlo jejich srdce a semeno. A sirotci byli zabiti šípy, i opuštění a vdovy, kteří žili bez sil k životu.
A byli pohřbeni na pobřeží v písku, ve vlnách moře. A pak, jediným nárazem vln, přišly vody. A když byl ukraden Velký Had, podemlela se hvězdná klenba a země byla zatopena. 1

Dalším významným pramenem v maya-yucateca jsou tzv. Cantares de Dzitbalché, Zpěvy ze Dzitbalché, soubor básní, které byly původně zpívány při veřejných slavnostech. Pocházejí z vesnice Dzitbalché v Campeche a v dnešní podobě byly sepsány v osmnáctém století, objeveny pak byly v Méridě kolem roku 1940. Jejich obsah každopádně jasně naznačuje, že navazují na předkolumbovskou kulturu. Zejména první a třináctý zpěv odkazují jednoznačně na dobu před conquistou, protože líčí předkolumbovský rituál obětování člověka. Oběť se přivázala ke kůlu a mladí válečníci tančili kolem ní s luky a postupně do ní vstřelovali své šípy, až jí usmrtili. Podobně další ze zpěvů velice sugestivně popisuje magický rituál plodnosti podnikaný mladými ženami v noci v lese. Jiné písně zmiňují novoroční obřady a zapálení nového ohně. Shrnuto, jedná se o velmi významný pramen zejména pro studium mayských náboženských zvyklostí.

Následující pasáž pochází ze třináctého zpěvu, kde je zpodobena obětní scéna.

Třikrát lehce obtanči kamenný malovaný sloup,
k němuž je přivázán onen mužný
mladý, neposkvrněný, panický mládenec.
Obtanči poprvé; podruhé
uchop svůj luk, umísti šíp
zamiř mu na prsa; není nutné
abys užil všechnu sílu
a zastřelil ho; nezraň ho
až do hloubi jeho masa,
aby mohl trpět
pomalu, protože tak to chtěl
Krásný Pán Bůh.
Při druhé otočce kterou obtančíš
tento modrý kamenný sloup, při druhé otočce
střel po něm znovu.
Tak musíš učinit aniž
bys přestal tančit, protože
tak to dělají dobří
štítonoši, válečníci, muži, kteří
byli vybráni aby potěšili
oko Pána Boha.
A tak, jako vychází slunce
nad východním krajem lesa,
začíná zpěv lukostřelce,
lučištníka. A ostatní, štítonoši,
válečníci, se dávají také do zpěvu.2

Z téže doby jako Cantares de Dzitbalché pochází další pramen v yucateca, Ritual de los Bacabes čili Rituál Bacabů. Jde o rozsáhlý korpus textů z oblasti medicíny a lékařské magické praxe, určených pro léčení nejrůznějších nemocí. Léčitel se obrací k bohu, který nemoc způsobil, a ponižuje jej a uráží, za pomoci hymnu získá vyšší společenský status než božstvo a pak zabrání jeho jednání, které nemoc způsobilo, nebo napraví jeho důsledky. V některých textech se rovněž zmiňují rostlinné léčivé prostředky a praktická (tedy ne-magická) terapie. Text sám pochází z Yucatánu z osmnáctého století.

Quichéjské a cakchiquelské texty

Nejvýznamnější prameny v maya-quiché jsou tři. Mezi nimi bezesporu vyniká Popol Vuh neboli Kniha rad, rozsáhlý dokument z let 1550- 1555. Jeho autorem je pravděpodobně Diego Reynoso, člen quichéjského rodu Cavek, text pak vznikl v Santa Cruz de Quiché v Guatemale. Jedná se s nejvyšší pravděpodobností o přepis staršího textu nebo souboru legend, jelikož sám autor upozorňuje v úvodu, že "už není Popol Vuh, Kniha vladařova". Rukopis byl objeven na počátku osmnáctého století farářem Francisco de Ximénezem, který také pořídil první překlad do španělštiny.

Palenque, foto Gina DolejšováObsah této knihy je nesmírně významný a nezbytný pro porozumění mayské kultuře. Text se dělí do čtyř hlavních částí. V první z nich se líčí stvoření světa, zvířat a člověka; v rámci anthropogonie zmiňuje i známá předchozí pokolení - lidi z hlíny a dřeva, kteří nedokázali odpovídajícím způsobem uctívat bohy, a byli tedy zničeni. Druhá část se zabývá činy božských reků Hunahpúa a Ixbalanquéa, jejich sestupem do podsvětí a vítězstvím nad božstvy smrti. Třetí část líčí první pokolení lidí a jejich putování, posléze stvoření Slunce a první úsvit. Poslední část pak pojednává o dějinách kmene Quiché. Těžiště významu Popol Vuhu tvoří především první a druhá část, protože se prokázalo, že motivy přítomné v této koloniální knize můžeme vysledovat v mayské oblasti až do předklasického období, byť se samozřejmě dřívější verze stvoření světa a činů božských dvojčat podstatně lišily od té, která se nám v Popol Vuhu dochovala. Třetí a čtvrtá část pak do velké míry korespondují s dalšími prameny, s Título de los seńores de Totonicapán a s Letopisy Cakchiquelů.

Můžeme si ocitovat z první části knihy, kde je vylíčeno stvoření světa.

A toto je zpráva, jak svět kdysi trval v hlubokém mlčení, v hlubokém pokoji trval, bytoval v tichu; dlel nehybný, osamělý se rozkládal, zel pustý.
A toto je první zpráva, první výpověď: Nebylo žádného člověka, žádného zvířete, ptáka, ryby, kraba, stromu, kamene, propasti ani sluje, drnu, ani keře: Jenom a jenom nebe tu bylo.
Neviditelná byla tvář země. Jen a jedině moře se kupilo a nad ním klenba nebeská, to bylo vše.
Nebylo nic, jedinká věc, která by působila hluk v tom tichu, nic, co by se hnulo, nic, co by hleslo či šeptlo na nebesích: zhola nic, vůbec nic neexistovalo. Jen voda, kupy vod, moře nehybné, nehnuté, samotné. Jinak nic, nižádné bytí.
Jen pokoj vládl, ticho v temnotách a noc.
Jedině Původkyně a Stvořitel, Vladařka a Opeřený Had, Rodička a Ploditel byli tu ve vodách, zdroj jasu. Ukryti pod zelenými a modrými pery, a proto nesou jméno opeřený had, Gucumatz. Velicí mudrci, velicí myslitelé, a v tom byla jejich podstata. Také existovalo nebe a U Qux Cah, Srdce nebes, neboť takové je jméno toho boha. Tak vyprávěli.
A slovo nyní přišlo, přišlo tam k Vladařce a Opeřenému hadu. A ti dva rozmlouvali, radili se a přemýšleli starostlivě. Shodli se ti dva a spojili slova svá a myšlenky své spojili.
A tehdy, jak přemýšleli, ukázalo se jasně, že bude- li úsvit, bude i člověk. I rozvažovali stvoření a růst stromů i lián, zrození života a příchod člověka. V temnotách a noci se tak přemýšlelo skrze toho, jenž je Srdce nebes a jehož jméno zní Huracán: Jeho první podoba je Caculhá Huracán, Jednonohý blesk, druhá pak Chipi-Caculhá, Malý blesk, třetí konečně Raxa-Caculhá, Zelený blesk, a tito tři jsou Srdce nebes.
Ti se teď připojili k Vladařce a Opeřenému hadovi, uvažovali o světle a o životě. Kterak učinit úsvit a jitro; kdo opatří potravu a obživu: "Staň se tak. Naplň se prázdno!"
"Tyto vody ať ustoupí, ať uvolní místo! Ať povstane a ať se uvolní země!" Tak děli. "Ať se vyjasní, ať svítá na nebi i na zemi. Ale jasu a slávy nezíská tato naše tvorba, naše dílo, dokud nebude učiněn, dokud nebude stvořen člověk." Tak děli.3

(překlad Ivan Slavík)

Vzhledem k době redakce textu je nasnadě otázka vlivu křesťanství - není zcela jasné, do jaké míry ovlivnilo zejména kosmogonii v první části knihy. Určitý vliv Genesis je zřetelně patrný, ale současní badatelé se neshodnou na jeho míře.

Druhým významným pramenem je "Listina pánů z Totonicapánu", jak je možné přeložit španělský název Título de los seňores de Totonicapán. Jedná se především o právní dokument vymezující teritorium dané obce a jejích představitelů, ale obsahuje nezanedbatelnou složku historickou (jejíž funkcí bylo legitimizovat držení půdy). Obsah Título se do velké míry kryje s částmi Popol Vuhu a Letopisů Cakchiquelů, nicméně často je důležitým nástrojem opravy informací v ostatních dvou pramenech. Text pochází z poloviny šestnáctého století pravděpodobně z guatemalského Utatlánu, původního hlavního města Mayů-Quiché. Známá podoba je z roku 1554, přičemž text byl objeven v Totonicapánu v Guatemale v roce 1834. V tomtéž roce byl pak pořízen první překlad do španělštiny. Rukopis se záhy ztratil, takže současné výzkumy a edice vycházejí z tohoto překladu.

Třetím nejdůležitějším textem v quiché je Rabinal Achí neboli Muž z Rabinalu či Rabinalský muž. Jedná se o unikátní dílo svého druhu - jedinou předkolumbovskou mezoamerickou divadelní hru, která spolu s inckým Apu Ollantay představuje jediný dochovaný exemplář amerického divadla před příchodem Španělů.

Hra pojednává o osudu válečníka z rodu Cavek kmene Quiché, který je zajat nepřáteli z kmene Rabinal a odveden před jejich náčelníka. Odmítne se podrobit a pokořit, takže je odsouzen k obětování. Hra líčí výsady, kterých se zajatému šlechtici před obětováním dostalo, a končí samotným aktem vyrvání srdce hlavnímu hrdinovi. Vzhledem k nesmírně zjednodušenému znázornění rituálu můžeme usoudit, že známá redakce hry je již pod silným vlivem křesťanství. Je jisté, že se drama veřejně hrálo. Zda byl při něm hlavní protagonista obětován, zůstává nejasné.

Následující scéna hru uzavírá a líčí obětování quichéjského šlechtice. Jedná se o závěrečnou řeč hlavního protagonisty k náčelníkovi Rabinalů jménem Pět Déšť. Orlové a jaguáři, kteří zde vystupují, jsou válečníci, členové vojenských elitních řádů.

Vládce Pět Déšť, dej mi svůj souhlas, před nebem, před zemí. Toto říká můj hlas tvým rtům, tvé tváři: Daruj mi třináctkrát dvacet dní, třináctkrát dvacet nocí, abych šel dát sbohem tváři svých hor, tváři svých údolí, kam jsem kdysi chodil hledat, najít nezbytné k potravě, k jídlu, ve čtyřech rozích, ve čtyřech stranách.

Quechéjskému válečníkovi nikdo neodpoví, on chvíli tančí a pak náhle zmizí. Poté, aniž by se vrátil k pódiu, kde sedí vládce Pět Déšť, přiblíží s k orlům a jaguárům, kteří stojí uprostřed dvora kolem předmětu připomínajícího oltář.

Ach, ó nebe! Ach, ó země! Musím skutečně zemřít, zesnout zde, pod nebem, na zemi?
Ó mé zlato! Ó mé stříbro! Ó synové mé střely, mého štítu! Ať můj obušek cizince, má sekera cizince, mé ozdoby, mé sandály odejdou do mých hor, do mých údolí!
Ať odnesou mé zprávy před mého vládce, mého velitele, protože toto řekl hlas mého vládce, mého velitele: "Už dlouho mé rozhodnutí, má odvaha, hledají, nacházejí mou potravu, mé jídlo."
Toto řekl hlas mého vládce, mého velitele. Ať to již neříká, neboť zcela sám očekávám svou smrt, své zesnutí, pod nebem, na zemi.
Ach, ó nebe! Ach, ó země! Když je již nutné, abych zemřel, abych zesnul zde pod nebem, na zemi, jak bych neměnil s touto veverkou, s tímto ptáčkem, kteří umírají na větvi stromu, na letorostu stromu, kde získávali potravu, kde získávali obživu, pod nebem, na zemi!
Ó orli! Ó jaguáři! Pojďte tedy splnit svůj úkol, splnit svou povinnost; ať mě ve chvilce zabijí vaše zuby, vaše drápy, protože jsem muž, který přišel ze svých hor, ze svých údolí.
Ať je nebe, ať je země se všemi, ó orli, ó jaguáři!

Orli a jaguáři obklopí Quechéjského válečníka; lze předpokládat, že ho vyzdvihnou na obětní kámen, aby mu otevřeli hruď, zatímco všichni přítomní tančí v kruhu.4

V jazyce Cakchiquel máme pouze jeden významnější text, a to Letopisy Cakchiquelů (Anales de los Cakchiqueles, též Memorial de Sololá). Podobně jako třetí a čtvrtá část Popol Vuhu líčí rodové dějiny Quichéů, Letopisy jsou zdrojem pro porozumění historii a mýtům kmene maya-cakchiquel. Text pochází z oblasti Sololá v Guatemale a datovat ho lze pravděpodobně ke konci šestnáctého nebo počátku sedmnáctého století. Autory jeho stávající podoby byli dva Cakchiquelové z rodu Xahil, Francisco Hernández Arana a Francisco Díaz. Zmiňuje stvoření člověka a pokračuje líčením dějin guatemalských kmenů a zejména Cakchiquelů a jejich válečných konfliktů s jejich hlavními nepřáteli, Quichéy.

Koloniální prameny

Tento stručný výčet samozřejmě nevyčerpává veškeré mayské prameny - existuje velké množství dalších sepsaných v nejrůznějších jazycích, ve velké většině se jedná o právní texty vznášející nároky na půdu. Jejich význam je nicméně druhotný.

Co se týče koloniálních pramenů z pera duchovních, je jich rovněž velké množství. Misionáři měli povinnost pravidelně informovat své provinciály a nadřízené: zůstala po nich tedy rozsáhlá korespondence. Sensu stricto již tyto prameny nepatří do mayské literatury a nespadají tedy pod naše téma, nicméně nelze se nezmínit o knize, jejíž název zde již padl: Relación de las cosas de Yucatán.

Zmiňovala jsem již misionáře Diega de Landu, pozdějšího biskupa na Yucatánu, proslulého inkvizitora, který spálil většinu mayských kodexů na hranici a zasadil tak dosud nevzniklé mayistice velkou ránu. Práce, o které se chci zmínit, vznikla v podstatě jako reakce na tento čin. Landovy inkvizitorské zásahy na Yucatánu byly vyprovokovány objevem jeskyně, v níž Mayové v tichosti praktikovali předkolumbovské a synkretické rituály, a netýkaly se jen knih, ale i živých lidí. Někteří vysoce postavení Mayové byli dokonce mučeni a pranýřováni. Situace na Yucatánu, již tak výbušná, se po tomto zásahu samozřejmě jen zhoršila. Politické autority Yucatánu i jeho církevní nadřízení na Landu tehdy podali udání ke dvoru, že překročil svoje pravomoci. Relación byla sepsána kolem roku 1566 jako obhajoba Landových činů. Aby františkán ospravedlnil své zásahy, podrobně popsal množství mayských náboženských zvyklostí a rituálů, což činí z jeho knihy jeden z nejvýznamnějších zdrojů pro studium mayského náboženství. A nejen jeho, protože právě v Landově knize figuruje ona známá "mayská abeceda", podle níž dokázal Jurij Knorozov konečně nasměrovat mayskou epigrafii na správnou cestu.

Mayská literatura se může současnému člověku zdát nesrozumitelná; je postavená na jiném vidění světa, které nesdílíme, na hodnotách, které jsou nám cizí. Podobně jako jiné staré literatury neslouží k beletristickému pobavení postmoderního čtenáře, už proto, že k správnému porozumění je třeba vybavit se sekundární literaturou, slovníky a značnou trpělivostí. Nicméně v tom její význam netkví: ve slovech, která nám staří Mayové zanechali vytesaná do kamene nebo vymalovaná v kodexech, se tají duše dávno zaniklé kultury, jediná možnost, jak stará civilizace může promluvit i dnes vlastním jazykem a může být zdrojem lepšímu porozumění vlastní kulturní identitě pro dnešní Maye samotné. Spolu s ostatními starověkými literaturami pak nepochybně patří do pokladnice kulturních cenností lidstva.


1 Překlad z yucateca do španělštiny Miguel Rivera Dorado; Chilam Balam de Chumayel, ed. de Miguel Rivera Dorado, Madrid: Dastin 2002, 154 pp., ISBN 84-492-0230-5, p. 90- 91
2 překlad z yucateca do španělštiny Alfredo Barrera Vásquez; cit. in: Mercedes de la Garza Camino, Literatura maya, Caracas: Biblioteca Ayacucho 1992, 2a ed., 453 pp., ISBN 980-276-174-5, pp. 356- 359, 380- 383
3 Popol Vuh a výbor z Letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili proroka Jaguára na Yucatánu, ed. Ivan Slavík, Praha: Odeon 1976, s. 23- 24
4 Překlad z jazyka quiché do španělštiny Francisco Monterde, cit. in: Mercedes de la Garza Camino, Literatura maya, Caracas: Biblioteca Ayacucho 1992, 2a ed., 453 pp., ISBN 980-276-174-5, pp. 325- 334

Literatura

Alcina Franch, José, Códices Mexicanos, Madrid: Mapfre 1992, 353 pp., ISBN 84-7100-201-9
Alcina Franch, José, Mitos y literatura maya, Madrid: Alianza Editorial 1989, 219 pp., ISBN 84-206-0415-1
Barrera Vásquez, Alfredo, y Silvia Rendón, El libro de los libros de Chilam Balam, México: Fondo de Cultura Económica 1948, 212 pp.
De la Garza Camino, Mercedes, Literatura maya, Caracas: Biblioteca Ayacucho 1992, 2a ed., 453 pp., ISBN 980-276-174-5
Chilam Balam de Chumayel
, ed. de Miguel Rivera Dorado, Madrid: Dastin 2002, 154 pp., ISBN 84-492-0230-5
Kettunen, Hari, y Christophe Helmke, Introducción a los Jeroglíficos Mayas: Manual para el Taller de Escritura, VII Conferencia Maya Europea, Madrid, 25- 30 de Noviembbre de 2003, Sociedad Espaňola de Estudios Mayas y Wayeb [nepublikovaná skripta k VIII. evropské mayistické konferenci]
Kováč, Milan, Slnko jaguára, Bratislava: Chronos 2002, 394 s., ISBN 80-967138-6-8
Landa Calderón, Diego de, Relación de las cosas de Yucatán, ed. de Miguel Rivera Dorado, Madrid: Dastin 2002, 201 pp., ISBN 84-492-0227-2
Popol Vuh a výbor z Letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili proroka Jaguára na Yucatánu
, ed. Ivan Slavík, Praha: Odeon 1976, 203 s.
Popol Vuh, ed. de Carmelo Sáenz de Santa María, Madrid: Dastin 2002, 140 pp., ISBN 84-492-0234-5
Jak citovat tento textKostićová, Zuzana Marie. Literatura starých Mayů [online]. Glosy.info, 10.červen 2005. [cit. 4.prosince 2020].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/literatura-starych-mayu/>. ISSN 1214-8857.