Šestidenní válka

Bojové operace arabsko - izraelské války z roku 1967 začaly 5.června v 7 hodin 10 minut ráno, kdy izraelská letadla vzlétla k útoku na egyptská letiště. Přesně v 7:45 zaútočili izraelští piloti na všechna egyptská letiště od Sinaje, přes Káhiru až k Luxoru. Během tří hodin leteckých operací zničilo izraelské letectvo čtyři pětiny egyptských letadel a největší arabské letectvo té doby prakticky přestalo existovat. Egypt později prohlásil, že takový útok byl možný jen proto, že egyptské radary byly rušeny americkými loděmi ze Středozemního moře10 (Bejda 1968: str. 114). Odhady velení egyptských vzdušných sil, že izraelské letectvo je schopno, v případě prvního úderu, zničit maximálně 20 procent egyptských letadel (Van Evera 1999: str. 67), se ukázaly jako fatálně mylné.

Během prvního dne bylo z velké části zničeno také syrské a jordánské letectvo. Jen pro zajímavost je možno uvést, že izraelský vzdušný prostor v době útoků chránilo před případným ohrožením pouze 12 stíhacích letounů (Gilbert 2002: str. 379).

Izraelská vojska poté začala proudit na egyptské území na Sinaj a do pásma Gazy.

Celý první den války izraelské zdroje o rozsahu operací a výsledcích bojů záměrně mlčely. Naopak hlášení z Káhiry hovořila o jednoznačném vítězství, průlomu egyptských armád a zničení izraelského letectva. Nechyběly ani zprávy o egyptském postupu směrem na Tel Aviv (Sachar 1998: str. 448).

Tato egyptská prohlášení měla obrovský vliv na rozhodnutí Sýrie a Jordánska vstoupit do války.

Syrské velení se rozhodlo ostřelovat příhraniční oblasti a podnikalo jen menší útoky, které byly Izraelem odraženy. Avšak v noci na 6.června, kdy izraelské letectvo zaútočilo jako odpověď na syrské ostřelování, Damašek zjistil, že byl informován mylně.

Velmi zajímavé jsou okolnosti, za kterých vstoupilo do války Jordánsko. Izraelské vojenské plány s útokem na hašemitské království původně nepočítaly (úplně původní válečný plán se týkal jen Egypta). Izrael se rozhodl varovat Jordánsko před vstupem do války a to dokonce třemi komunikačními kanály11. Pokud Jordánsko zastaví sporadickou palbu na židovskou část Jeruzaléma a zdrží se dalších válečných aktů, Izrael dodrží dohodu o příměří s Jordánskem v jejím celku (Gilbert 2002: str. 380). Na žádné izraelské varování nepřišla odpověď.

Avšak syrská a jordánská fronta nebyly z pohledu izraelského ministra obrany a velitele všech operací Moše Dajana aktuální, dokud nebude "vyřešena" fronta egyptská.

V průběhu 6. a 7.června dobyla izraelská vojska celý Sinajský poloostrov a dostala se až k Suezskému průplavu. Šarm eš - Šejch byl Egypťany opuštěn ještě předtím, než na něj byli shozeni izraelští výsadkáři. 8.června Dajan přikázal obsadit východní břeh průplavu samotného.

Jak na vývoj událostí reagoval Washington a Moskva? Americký prezident Lyndon B. Johnson se snažil, jakmile se dozvěděl o vojenských akcích, zajistit na prvním místě zdrženlivost Moskvy. To nebylo velkou část prvního dne bojů nijak obtížné, neboť Sověti sami, pod vlivem zpráv o "vítězstvích" egyptských vojsk, navrhli Spojeným státům odložit jakoukoliv akci Organizace spojených národů. Obě strany se shodly, že by měly stát stranou bojů.

Avšak jakmile se Sověti dozvěděli skutečný stav věcí, okamžitě varovali Spojené státy, že pokud izraelská vojska nezastaví své akce, Sovětský svaz nezůstane jen přihlížet této "zločinné agresi" (Sachar 1998: str. 491). Skutečnost však byla taková (jak ještě bude vidět dále), že Sovětský svaz sice navenek Araby podporoval, ale ve skutečnosti nebyl ochoten přímo zasáhnou do bojů a riskovat tak střet se Spojenými státy (Flapan 1968: str. 5), což dokazuje i "stažení se" Sovětů, jakmile v reakci na toto varování americké velení přikázalo 6.flotile Spojených států, operující ve Středozemním moři, aby se přiblížila zóně bojů12.

Místo toho nyní SSSR chtěl reagovat rezolucí Rady bezpečnosti OSN, aby se všechny bojující strany stáhly z okupovaných území. Avšak americká strana trvala na tom, že rezoluce by v tom případě musela obsahovat také záruky svobodné plavby Akabským zálivem a návrat jednotek UNEF na Sinaj. To zase odmítaly arabské státy, zejména Egypt. Ovšem tento vývoj se hodil spíše Izraeli, neboť čas "hrál" pro něj. Až odpoledne 6.června byla přijata rezoluce navrhující zastavení palby jako provedení "prvního kroku".

V Egyptě bylo přijetí rezoluce oznámeno až pozdě v noci 8.června 1967. Následující den Násir převzal odpovědnost a do rukou vicepresidenta Muhieddina podal demisi. Prakticky vzápětí však propukly demonstrace na podporu prezidenta, lidé požadovali, aby Násir zůstal. Je otázka, zda Násir očekával zástupy lidí odmítající jeho demisi, ale je velmi pravděpodobné, že tuto reakci očekával (Mansfield 1969: str. 83). Válka Izraele s Egyptem skončila.

Jordánský král Husajn přijal zastavení palby ve stejný den jako Egypt. To však již obsadily izraelské jednotky obsadily celé Staré Město Jeruzaléma, odkud izraelská vojska shlížela na celý Západní břeh. 6.června Izrael ovládl všechna vojensky důležitá stanoviště v Jeruzalémě a k 7.červnu, kdy byl obsazen také Západní břeh, se Židé zmocnili muslimských svatých míst.

Posledním bojištěm byla syrská fronta. Velitel izraelských operací Dajan v otázce útoku na Sýrii preferoval zdrženlivost. Nechtěl zbytečně provokovat Sovětský svaz a otevírat další frontu, a tak veškerým tlakům prosazujícím okamžitý útok na syrské pozice odolával do doby, než vešlo v platnost příměří s Egyptem a Jordánskem. Rozkaz k útoku na Golanské výšiny byl vydán ráno 9.června. Do následujícího dne Izrael ovládl i za cenu velkých ztrát celé výšiny. Rychlému vítězství izraelských vojsk pomohla panika v řadách syrských vojáků a také fakt, že syrské velení ponechalo nejlepší armádní síly u hlavního města, aby bránily Damašek před případným útokem (Seale 1990: str. 139).13 10.června byla obsazena Quneitra, nejdůležitější město na Golanských výšinách.14

Byl to právě pád Quneitry a volná cesta na Damašek, která se nyní otevírala pro izraelská vojska, co přinutilo Sovětský svaz, aby se do situace opět rázně vložil. Pohrozil, že pokud Izrael nepřijme zastavení palby okamžitě k 10.červnu 1967, přijme SSSR "jiná opatření" (Sachar 1998: str. 503). Tak dali Sověti jasně najevo, že existuje určitá hranice, kterou Izrael nesmí překročit, aniž by riskoval sovětskou intervenci (pochod na Damašek a následný pád spřáteleného režimu). Dnes je však známo, že ani v této situaci by zřejmě Sovětský svaz nebyl ochoten k přímému vstupu do války (Sayigh, Shlaim 1997: str. 62).

Spojené státy upozornily Izrael, že je v dané situaci žádoucí přijmout zastavení palby a Dajan poté, co byly ukončeny všechny útoky na Golanských výšinách nařídil konec válečných operací. Šestidenní válka tak oficiálně skončila 10.června 18:30 izraelského času. Ještě 12.června 1967 izraelský výsadek obsadil opuštěné syrské opevnění na hoře Hermon, což byl jediný izraelský územní zisk realizovaný po začátku příměří (Gilbert 2002: str. 387 - 388).

Během války a bezprostředně po ní uprchlo z dobytých území (zejména Západního břehu Jordánu) do Sýrie a Jordánska přes 150 000 Arabů.