Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
14.listopadu 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Glosy.info

Etienne Cabet - neúnavný propagandista - Viktor Janiš

Text byl publikován 4.srpna 2004, vytištěn pak 14.listopadu 2019. Nachází se na adrese
<http://glosy.info/texty/etienne-cabet-neunavny-propagandista/>
"Tihle socialisté," řekl Bouvard, "věčně chtějí tyranii."
"Ale ne!"
"Přečti si to sám! Dávají nám za příklad essenské, Moravské bratry, paraguayské jezuity, ba dokonce vězeňský řád. U Ikariánů se oběd odbude za dvacet minut, ženy rodí v nemocnici, a pokud jde o knihy, je zakázáno tisknout je bez svolení republiky."
"Ale Cabet je blbec."
Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet, str. 195

Etienne Cabet - neúnavný propagandista

Etienne Cabet se narodil v Dijonu prvního ledna 1778. Jeho otec Claude byl mistr bednář, který doufal, že se všichni jeho čtyři synové (Etienne z nich byl nejmladší) rovněž dají na řemeslo. Ovšem Etienne byl od narození krátkozraký, a tak se této práci nemohl věnovat. Krom toho bylo z jeho školních výsledků evidentně jasné, že má všechny předpoklady pro studium na univerzitě. (V jeho patnácti letech mu ředitel školy svěřil odpovědnost za výuku matematiky, astronomie a kreslení třídě o šedesáti žácích.)

Za revoluce se Dijon stal důležitým jakobínským centrem, a to mělo na mladého Cabeta velký vliv. Dochovaly se nám důkazy o jeho tendenci k politickému radikalismu (v něm ho nejspíš podporoval jeho ředitel) a o racionalistickém přístupu ke křesťanství. Už v dětství se seznámil s komunistickými ideály četbou Fénelonova Télemacha, knihy, která na něj zjevně udělala velký dojem.

Cabet si zpočátku vybral medicínu, ale dlouhé a nákladné studium ho odradilo, a tak se rozhodl pro práva. Po absolutoriu roku 1812 brzy zjistil, že do jeho povolání se mu nevyhnutelně promítá jeho politické přesvědčení. Restaurace bourbonské monarchie urazila jeho hluboce zakořeněné demokratické cítění a pro Cabeta byla jasným krokem zpátky. Podporoval Napoleona po jeho návratu z Elby a i po jeho porážce u Waterloo mu zachoval věrnost, když hájil řadu bonapartistických úředníků v bourbonských politických procesech. V liberálních kruzích se proto těšil stále větší popularitě, naopak u režimu byl velmi špatně zapsán, a tak po zavraždění vévody z Berry sám stanul před soudem v roli obžalovaného, za profesní pochybení. Ve vykonstruovaném případu byl shledán vinným a dostal zákaz výkonu povolání na jeden rok.

Tato zkušenost Cabeta jenom zatvrdila v zášti vůči Bourbonům, a tak se přestěhoval do Paříže a přidal se ke karbonářům. Poprvé ve svém životě tu formuloval revoluční strategii ve spisku Proč je revoluce ve Francii nutná (Exposé d' une revolution nécessaire dans le gouvernement de France). Toto pojednání obhajuje republiku, ale opatrně dodává, že pro stabilitu Francie je nutná konstituční monarchie. Když roku 1830 skutečně došlo k revoluci, jež nastolila vévodu Orleánského na trůn, mohl být Cabet spokojen. Nový režim ho dokonce ustanovil hlavním soudním úředníkem na Korsice.

Cabet doufal, že červencová monarchie zavede liberální reformy a podnikne kroky ke zlepšení situace chudých. O své iluze ale brzy přišel a roku 1831 v Dijonu, ve svém rodném městě, kandidoval do poslanecké sněmovny za opoziční stranu. Volby vyhrál a okamžitě začal organizovat podporu pro nové a jednotné republikánské hnutí. Ve sněmovně nikdy větší úspěch nesklidil1, ale mimo ni si pomalu získával čím dál větší uznání, zvláště pak po vydání své první knihy Revoluce roku 1830 (La Révolution de 1830). Roku 1833 se stal generálním tajemníkem Svobodného spolku pro vzdělávání lidu (Association libre pour l' éducation du peuple), dobrovolnické organizace, jež zdarma zajišťovala výuku pro chudé pařížské dělníky. Redigoval noviny Le Fondateur a rovněž roku 1833 založil nové týdenní noviny Le Populaire, které se brzy staly bezkonkurenčně nejpopulárnějšími republikánskou tiskovinou své doby.2

Vláda ovšem Spolek i Le Populaire bedlivě sledovala. Cabetovy stále radikálnější názory, jeho rostoucí zájem o neojakobínské doktríny (jež kupříkladu hlásala Společnost pro lidská práva - Societé des droits de l' homme), propagace revoluce (i násilné revoluce, bude-li to třeba), pokusy školit dělníky v politických otázkách - to vše bylo úřadům trnem v očích, neboť v tom spatřovaly ohrožení veřejného pořádku. Následovala žaloba a krátký proces, v němž byl Cabet shledán vinným. Místo dvou let vězení a čtyř let ztráty občanských práv si Cabet vybral pět let vyhnanství. Nejdřív zamířil do Bruselu, ale odtud ho belgická vláda vyhostila, a tak se rozhodl odjet do Anglie.

Pro Cabetův intelektuální vývoj se léta strávená v anglickém vyhnanství (1834-39) ukázala jako klíčová, protože zde se vzdal radikálního republikanismu a přešel k nekompromisnímu komunismu. Historické bádání v Britském muzeu ho přesvědčilo, že stávající politická nadvláda buržoazie je založena na soukromém vlastnictví, a že tedy jakýkoli pokus o zásadní změnu životní úrovně proletariátu je nemyslitelný bez zavedení systému společného vlastnictví. V Anglii se Cabet rovněž seznámil s mnoha dalšími vyhoštěnými francouzskými radikály, z nichž mnozí tíhli ke komunismu, i s Robertem Owenem a jeho stoupenci. Tyto osobní kontakty nepochybně přispěly k jeho konverzi ke komunismu. Inspirující pro něj byla i četba Morovy Utopie a netrvalo dlouho a Cabet začal pracovat na popisu vlastní imaginární utopie - Cestě do Ikarie (Voyage en Icarie), již dokončil roku 1838, ale vydal až o dva roky později, po své čtyřsvazkové knize Popularizované dějiny francouzské revoluce, 1789 - 1830 (Historie populaire de la Revolution française, de 1789 a 1830).

Cabet se vrátil do Francie roku 1839 a okamžitě začal organizovat ikarijské hnutí, jehož strategie byla založena principech pacifistického komunismu popsaném v Cestě do Ikarie. Cabet byl skutečně zdatný propagandista a za relativně krátké období kolem sebe vytvořil zdaleka největší utopicko-socialistické hnutí, které se v polovině čtyřicátých let mohlo chlubit zhruba sto až dvěma sty tisíci přívrženci převážně dělnického původu. Na rozdíl od francouzských komunistů v neobabeufistickém hávu, kteří počítali s násilným svržením režimu, se Ikarijci vyznačovali pacifismem a důrazem na legalitu. Cabet nevedl další ilegální organizaci, naopak, řídil hnutí zcela otevřeně z Paříže prostřednictvím vzkříšeného týdeníku Le Populaire, jenž začal znovu vycházet v březnu 1841. V průběhu čtyřicátých let začal propagovat komunismus coby nové křesťanství a toto téma se stalo i předmětem jeho další knihy Opravdové křesťanství podle Ježíše Krista (Le Vrai Christianisme suivant Jésus-Christ, 1846). Tvrzení to jistě nebylo nové, ale ještě posílilo důvěryhodnost hnutí.

Ačkoliv během čtyřicátých let hnutí neustále nabíralo přívržence, Cabet čím dál více pochyboval o tom, že bude ve Francii možné nastolit komunistický režim legálními a pacifistickými prostředky. Vládnoucí buržoazie nejenže ignorovala všechny dělnické nabídky ke spolupráci, ale ještě podporovala vládu v perzekuci socialistů a komunistů. Po zhoršení hospodářských podmínek (zvláště během zimy 1846-47) se dělníci začali dožadovat násilného svržení režimu, což ohrozilo jednotu ikarijského hnutí - Cabetova strategie pokojné a nenásilné změny se stala předmětem všeobecné kritiky. Za těchto okolností se Cabet směle rozhodl opustit Francii a pokusit se s deseti až dvaceti tisíci stoupenci založit první ikarijskou společnost v Americe. Toto rozhodnutí, ohlášené v květnovém čísle Le Populaire roku 1847, bylo v několika ohledech velmi překvapivé - Cabet totiž předtím několikrát myšlenku experimentální komunity ostře napadl. Proto se také velmi snažil odlišit svůj plán na nový komunistický stát od daleko skrovnějších záměrů fourierovců - v první vlně počítal s 20 000 osadníky. Své rozhodnutí rovněž obhajoval poukazem na Ježíšova slova: "Jsi-liž pronásledován v jednom městě, odejdi do druhého."3

Rozhodnutí emigrovat stálo Cabeta velké množství věrných stoupenců, a ačkoliv si jím na druhou stranu další získal (je ironické, že mezi nimi bylo i několik fourieristů), výsledkem byl soumrak ikarijského dělnického hnutí ve Francii.

Mnoha Ikarijcům připravil deziluzi článek, který vyšel v Le Populaire 19. září 1847 - "Contrat social ou acte de societé pour la communauté d' Icarie: Explication préliminaire"4 - a v němž jednoduše navrhoval diktaturu "génerant-directeura" Etienna Cabeta. "Pro zachování jednoty, svornosti a akceschopnosti je vedení jedním člověkem naprosto nezbytné; tento člověk se o obec zaslouží i tím, že bude nést veškerou morální zodpovědnost." Tato diktatura bude trvat deset let, diktátor pak může být odstaven, pokud ztratí důvěru lidu, ovšem žádný mechanismus vyjádření nedůvěry navržen není. Diktátor bude v kolonii rozhodovat o všem a schvalovat každého uchazeče o členství. Cabet se rovněž zmiňuje o volbách, nenaznačuje ale, čeho by se měly týkat. "Dodržování ústavy bude volbou." Pokud ji nikdo neschválí, zůstane neplatná, pokud ji ale schválí všichni nebo většina, diktatura bude svobodně zavedena. Tato společenská smlouva je pojata jako dohoda o utvoření veřejné obchodní společnosti (societé en nom collectif), a tedy pod ochranou francouzského práva. (Poněkud kuriózní forma uspořádání futuristické společnosti...) V takové společnosti se uložené peníze již nemohou zpátky vybrat, byť se Cabet zmínil o "výpomoci" poskytované těm, kteří by se ze zdravotních či jiných důvodů museli vrátit do Francie. Ve velmi krátkém závěru (čl. 16) se Cabet zmiňuje o právech občanů: "všichni jsou voliči" - ale koho nebo čeho? Jak by se volby organizovaly? V Ikarii mělo být zavedeno všeobecné volební právo, ale to bylo stejně bezpředmětné jako stejné právo udělené Francouzům za druhého císařství.5

Cabet se ovšem nevalným nadšením pro emigraci nedal odradit a v létě roku 1847 se spojil s Owenem, jenž mu měl poradit vhodné místo pro založení Ikarie ve Spojených státech. Nakonec byl vytipován velký panenský kraj kolem Červené řeky a okamžitě byly zahájeny přípravy na vyslání malého předvoje. Třetího února 1848 se devětašedesát6 ikarijských pionýrů nalodilo na palubu lodi Rome a vyplulo k New Orleansu. Cabet zatím zůstal ve Francii, ale byl přesvědčený, že se k osadníkům brzy přidá. Nepočítal ovšem s tím, že dvaadvacátého února 1848 dojde ve Francii k revoluci. O dva dny později byla formálně vyhlášena Druhá republika.

Události z dvaadvacátého února postavily Cabeta před těžké dilema. Násilné převraty sice neschvaloval, na druhou stranu si ale uvědomoval, že ustanovení demokratické republiky musí uvítat jako první krok k radikální transformaci francouzské společnosti. Den po vyhlášení druhé republiky proto ve zvláštním vydání Le Populaire vydal komunistický manifest. Ten Ikarijce vyzýval, aby podpořili prozatímní republikánskou vládu, a obsahoval i výčet důležitých komunistických požadavků, "zvláště pak záruku všech práv a všech zájmů pracujících, formální uznání práva na práci... odborů a záruku slušné mzdy za práci."7 V manifestu se naopak neobjevila ani jediná narážka na to, že by soukromé vlastnictví mělo být zrušeno. A ani jedna zmínka o emigraci do Ameriky. Cabet nyní došel k názoru, že bude třeba podporovat umírněnější program socialistických reforem. Faktem zůstávalo, že Cabet v posledku usiloval o vytvoření beztřídní komunistické společnosti, a to pro neextrémistické republikány a konzervativce znamenalo jen jedno - násilí a represe. Tito s hrůzou poukazovali na úzkou spolupráci mezi Cabetem a Augustem Blanquim, vůdcem spiklenců, a děsili se Cabetova požadavku na vyzbrojení dělníků, kteří by podle něj měli být přijati do řad Národní gardy. Opoziční síly neváhaly tak skvělé munice využít a během března a dubna v době před volbami rozpoutaly zuřivou antikomunistickou kampaň. Ta byla úspěšná a třiadvacátého dubna skončily volby drtivou volební porážkou radikálních a socialistických skupin.

Volební porážka i nezdařené dělnické povstání z června 1848 Cabeta znovu přiměly zvažovat otázku ikarismu v Americe. Průzkumná skupina přistála 27. března v New Orleansu, kde slavné zástupce nové francouzské republiky přivítaly pozdravné salvy z děl. Cabet jim říkal, že z New Orleansu dorazí na místo budoucí Ikarie do dvou týdnů. Cesta byla ovšem tak náročná a nebezpečná a Texas tak daleko, že na místo dojeli až druhého června. Zklamání na sebe nedalo dlouho čekat. Doufali, že dostanou přiděleno jeden milión akrů, ovšem předpisy pro přidělování půdy omezovaly maximální výměru na 320 akrů na manželský pár a 160 akrů na svobodného člověka. A co víc, jednotlivé pozemky k sobě nebyly ani přilehlé,8 což nesmírně ztěžovalo založení jakékoli životaschopné komunity. Sice vytrvali další dva měsíce, ale v polovině srpna je cizost jejich nového prostředí a naprosto odlišný způsob života udolaly. To už sedm lidí podlehlo horečce, jednoho člověka zabil blesk a čtyři utekli. Osadníci si odhlasovali ústup z Ikarie a přípravy na odjezd již byly v pokročilém stadiu, když do osady dorazila druhá průzkumná skupina. V období mezi srpnem listopadem a do Texasu odjelo z Francie dalších sedm skupin, z nichž většina netušila, na jaké problémy první osadníci narazili. Cabet sám přibyl do New Yorku posledního dne roku 1848 a vydal se do New Orleansu. Byl přesvědčen, že může být mnohem víc nápomoc svým rozčarovaným stoupencům v Americe než zbytkům svého hnutí, a po příjezdu zorganizoval shromáždění Ikarijců, na němž se mělo rozhodnout o další budoucnosti kolonie. Ti, kdož se chtěli vrátit, dostali peníze na cestu. Ale většina (celkem 280 lidí) se rozhodla pokračovat v cestě na nové místo. Prvního března se vydali z New Orleansu do Nauvoo v Illinois, města na Mississippi, jejž nedávno opustili mormoni.

Tentokrát byla Ikarijská obec (oficiální název) založena bez větších potíží. Přednost mělo zajištění obydlí pro všechny, organizace práce, školství a rekreace - teprve pak se seriózně věnovali politice. V únoru 1851 parlament státu Illinois schválil status Ikarijské obce coby akciové společnosti se základním jměním 100 000 dolarů rozděleným do akcií po 100 dolarech. Nikdo ale nesměl vlastnit více než jednu akcii, čímž bylo učiněno zadost principu rovnosti. Společnost měla mít šest ředitelů (volených na jeden rok), kteří si ze svého středu zvolí prezidenta. Ústava obce (přijatá v únoru 1850) byla novelizována v květnu 1851 v souladu s "Act of Incorporation". Podle ústavy měla být exekutiva (prezident a pět ředitelů) podřízena legislativě (Sněmu, jenž sestával ze všech mužů v obci starších devatenácti let; ženy měly mít pouze poradní hlas9). Ve skutečnosti ovšem moc výkonná s Cabetem, prezidentem v letech 1850-1855, brzy zcela ovládla pole, což mnoho Ikarijců znechutilo a v posledku vedlo k rozpadu komunity.

V zájmu přesnosti musíme ale dodat, že Cabet přišel o své dominantní postavení na čtrnáct měsíců (od května 1851 do července 1852), protože proti němu v Paříži francouzské úřady vznesly obžalobu - podle nich nebyl jeho kolonizační plán nic jiného než pokus zdefraudovat peníze lidí pod záminkou, že je dovede do nového domova v Texasu. Toto obvinění (jistě podložené výpověďmi rozčarovaných Ikarijců, kteří se vrátili do Francie po prvním katastrofálním pokusu o založení obce v roce 1848) nemělo žádné reálné opodstatnění - to ovšem soudu nebránilo v tom, aby ho shledal vinným a v nepřítomnosti odsoudil ke dvěma letům nepodmíněně a ztrátě občanských práv. Devatenáctého července 1851 Cabet konečně mohl vystoupit před odvolacím soudem a po předložení nezpochybnitelných dokumentů, že skutečně získal texaskou půdu za účelem založení kolonie, byl obvinění zproštěn. Za přítomnosti v Paříži se pokusil oživit své styky s francouzským socialistickým hnutím a spolu s Louisem Blancem a Pierrem Lerouxem hodlal založit noviny. Z této iniciativy nic nevzešlo, na druhou stranu v říjnu a listopadu začal Cabet vydávat Le Rébublicain populaire et social - v podstatě nástupce Le Populaire. Po převratu Ludvíka Napoleona z druhého prosince však musel s vydáváním přestat. V lednu ho nový režim zatkl za politickou agitaci a Cabet byl po několika dnech ve vězení deportován do Londýna. Myšlenka založit ikarijskou obci přímo v Anglii ho velmi lákala, ale pak v něm převážil pocit, že se musí co nejdříve vrátit do Nauvoo. Dorazil tam 23. července.

Cabet znovu zaujal vůdcovskou pozici, ale brzy bylo jasné, že opozice vůči jeho autoritářskému chování je čím dál silnější. Lidem se obzvláště zajídala podrobná pravidla, která podvazovala všechny oblasti života v obci. Na konci roku 1853 se už museli Ikarijci řídit osmačtyřiceti pravidly. Všichni Ikarijci museli být dobře obeznámeni s relevantními ikarijskými texty, zcela se přizpůsobit ikarijskému způsobu života a vzít si za své základní komunistické principy; milovat pořádek, organizaci a disciplínu, zdržet se kouření a pití tvrdého alkoholu, vdát se (oženit se), stát se Opravdovým křesťanem, svěřit obci výchovu svých dětí, a tak dále. V prosinci roku 1855 si Cabet uvědomil, že otázka jeho moci vyvolává v obci takový rozkol, že nemá jinou možnost než předložit obci ultimatum: musí si vybrat mezi ním a jeho kritiky. Žádný kompromis nebyl možný. Usoudil, že vůbec nejlepším řešením krize bude předložit Sněmu řadu ústavních dodatků, jejichž schválení by výrazně posílilo moc prezidenta.

Navrhoval kupříkladu, aby se prezidentovo funkční období prodloužilo na čtyři roky a aby on sám byl zodpovědný za správu obecních věcí a dodržování jejích zákonů. Tato strategie byla zbytečně troufalá a jenom stmelila opozici jako nikdy předtím. Cabet couvl a začal uvažovat o kompromisu. Nejdřív pozměnil návrhy ústavních dodatků a pak navrhl, že by se projednávání této záležitosti mělo odložit o rok, dokud se situace neuklidní. Pátého února byl Cabet znovu zvolen prezidentem.

Mnoho Ikarijců ovšem život v obci nadále neuspokojoval a velká řada jich docházela k závěru, že by měli odejít. Sedmnáctého února obec opustilo sedmapadesát mužů, žen a dětí. Cabet dospěl k přesvědčení, že osud ikarijského komunismu je v sázce, a navrhl jiné řešení - obec by se měla rozdělit na dvě části, z nichž jedna by zůstala v Nauvoo a druhá by se přestěhovala do Adams County v jihozápadní Iowě, kde se roku 1853 začalo pracovat na druhé ikarijské základně a kde už několik Ikarijců žilo. Tento návrh si ovšem nezískal dostatečnou podporu a opozice zvolila jiný přístup. Podařilo se jí prosadit jmenování komise, která by prozkoumala Cabetovo hospodaření s obecními penězi - a to vedlo k uzavření ikarijských kanceláří v Paříži, neboť jejich účty nebyly v pořádku. Opozice teď odmítala mít s Cabetem a jeho stoupenci cokoli společného, což ve svém důsledku vedlo k fyzické segregaci obou skupin. Situace se vyostřila natolik, že Cabet 12. srpna odvedl houfec svých přívrženců na nové místo nedaleko Ikarijské obce, jemuž se brzy začalo přezdívat "Malá Ikarie". Za dva měsíce se přestěhovali do Saint Louis. Jen několik dní po nastěhování utrpěl Cabet vážné krvácení do mozku a osmého listopadu v pět hodin ráno zemřel.

Ikarijci, kteří zůstali v Saint Louis, čítali na počátku roku 1857 sto šedesát pět duší. Sice se pokoušeli založit novou kolonii, ale jejich tři domy byly od sebe na kilometr daleko a každý rovněž pracoval jinde. Za takových okolností bylo takřka nemožné uchovat nějak ducha společenství. V květnu 1858 se tedy Ikarijci přestěhovali do Cheltenhamu, zhruba šest mil od centra Saint Louis, ale netrvalo dlouho a po dalším sporu o ústavní záležitosti odešlo z Cheltenhamu čtyřiačtyřicet lidí, tedy čtvrtina jeho obyvatel. Zbytek Ikarijců musel čelit rostoucím problémům v důsledku hospodářského a politického chaosu způsobeného občanskou válkou. Na začátku roku 1864 tu zbývalo už jen dvacet lidí, a i ti se v dubnu rozhodli odejít.

Po rozkolu ze srpna 1856 Ikarijská obec v Nauvoo (k 1. lednu 1857 čítala 219 lidí) zhodnotila situaci a rozhodla se přestěhovat na novou základnu, která byla připravena v Iowě. Koncem roku 1860 byl přesun z Ikarie do Corningu konečně hotov. Nová ikarijská obec přestála všechny těžkosti šedesátých let, a ačkoliv počet obyvatel spadl pod stovku - v srpnu roku 1866 to bylo pouhých třiatřicet lidí, ale roku 1871 už zase sedmdesát. Vážné problémy se objevily až v sedmdesátých letech, kdy mladá opoziční skupina ("Mladá Ikarie") přišla se skutečně libertariánskou alternativou k zavedenému ikarijskému systému (tedy jakousi třetí cestou mezi centralisticky organizovaným komunismem a anarchismem. Konfrontace mezi oběma stranami znovu vedla k rozdělení komunity - roku 1879 jak staroikarijci, tak mladoikarijci dostali přidělenu půdu v kolonii Corning a mohli si uspořádat své záležitosti nezávisle na druhých. Mladá Ikarie přežila do roku 1886, kdy začalo být jasné, že ji nelze ani ekonomicky, ani politicky udržet. Rozhodnutí přestěhovat obec do Kalifornie, dvacet kilometrů od San Francisca, skýtalo jakous takous naději, a tak byla roku 1883 podepsána charta nové komuny Ikaria Speranza, ale ani tam se kolonii příliš nedařilo. My můžeme ironicky poznamenat, že ikarijské společenství nezašlo na bídu, ale na bohatství. Půda Ikarie Speranzy totiž získala velkou hodnotu, a tak se ji členové komunity rozhodli rozdělit mezi sebe a využít skutečně individualistickým způsobem. Staroikarijcům se takřka podařilo vejít se svou utopií do dvacátého století, ale finanční těžkosti a klesající počet obyvatel si v říjnu roku 1898 vynutily její rozpuštění.

"Zeptají-li se vás: Jakou vědu vyznáváte? - Odpovídáme: Bratrství. Jaký princip zastáváte? - Bratrství. Jaké doktríny se držíte? - Bratrství. Jakou teorii hlásáte? - Bratrství. Jaký systém kážete? - Bratrství. Ano, máme za to, že bratrství je vše..."
Etienne Cabet: Voyage en Icarie, str. 567

Filosofická východiska pro Utopii

Cabet často opatřoval svou teorii bratrského komunismu přídomkem vědecká, to ovšem bylo tvrzení značně troufalé. V jeho díle nenalézáme jediné systematické a racionální rozpracování této "nauky" a její principy jsou čtenářům předkládány s hrubě nedostatečným odůvodněním, pakli vůbec nějakým. Pokud chce Cabet své výklady nějak podepřít, činí tak za pomoci (často chabě) vybraných citátů z děl jiných filosofů - kupříkladu v Cestě do Ikarie to jsou kapitoly IX a X, kde Cabet své názory na rovnost a společenství "dokládá" výroky legitimních utopistů, jakými byli More, Mably a Morelly, ale i třeba Johna Locka (!) a Napoleona Bonaparta (!!). Cabeta nepochybně velmi ovlivnila Morova Utopie - už v Cestě do Ikarie se přiznává, že myšlenku založení komunistické společnosti (neboli "společenství majetku", jak tomu říkával) začal brát vážně až po prostudování tohoto díla. Je zajímavé, že zatímco kupříkladu v citátu na počátku této kapitoly obhajuje vědeckou povahu své teorie, ve své pozdějším díle Opravdové křesťanství podle Ježíše Krista přiznává, že román Cesta do Ikarie nelze pokládat za vědecké dílo:

"Upřednostňovali jsme popis na úkor vědeckého a metafyzického pojednání, protože první forma je daleko půvabnější, hmatatelnější, zajímavější a srozumitelnější pro čtenáře, kteří nejsou zvyklí na exaktní vývody..."10

Pokud za Cabetovou obhajobou komunistických myšlenek najdeme nějaké "exaktní vývody", pak to bude v knize Popularizované dějiny francouzské revoluce, 1789- 1830, jíž vyvrcholilo jeho historické bádání v Londýně. Těžko si představit díla tak odlišná jako Cesta do Ikarie a tyto Dějiny, ale k závěrům obsaženým ve své utopii došel právě studiem Velké francouzské revoluce. Pakliže byly Dějiny pojaty jako práce popularizovaná, v Cestě do Ikarie zašel v procesu popularizace ještě dále. Ve francouzské11 předmluvě k Cestě do Ikarie Cabet vysvětluje, jak během bádání překvapivě často narážel na společenské nepokoje, revoluce a z nich plynoucí utrpení. Při hledání příčin nepokojů a revolucí (a tedy i lidského neštěstí) zjistil, že "nerovnost je původní a základní příčinou všech neřestí a špatností, a tak tomu bude nadále až do skonání světa, pokud tomu někdo neudělá přítrž." Společenská nerovnost podle Cabeta vyplývá z ústavního uspořádání. Z historického hlediska je vidět, že vláda aristokracie a despocie je jen výrazem nerovnosti. Rovnost si tedy žádá konec aristokracie a despotismu a zavedení lidové demokracie. Francouzská revoluce se svým důrazem na lidská práva, suverenitu lidu a principy rovnosti, svornosti a bratrství této tendenci skutečně dala formu. Revoluce na druhou stranu nezaútočila na hospodářskou a společenskou dimenzi nerovnosti. Její strategie byla založena na nesprávném předpokladu, že je jedině třeba založit demokratickou republiku a už jen to všechny nakrmí, dá jim práci a zajistí všeobecný mír, prosperitu a blaho. Cabet se domníval (a pyšnil se tím jako velkým objevem), že nerovnost nespočívá jen ve formě vlády, ale i ve vzdělání, v zaopatření jídlem, šatstvem, bydlení a vybavení. Mnoho lidí psalo o nerovnosti politické, ale kdo ukázal, co je třeba pro plnou ekonomickou a společenskou rovnost? Tato otázka se Cabetovi neustále vynořovala při psaní Dějin a přiměla ho nakonec popsat svou představu o tom, jak by se musela uspořádat společnost založená na naprosté rovnosti.

"Brzy jsem nahlédl, že rovnost si vyžaduje rozšíření zemědělské i manufakturní výroby, hospodářství, pořádek a distribuci, která je založena na inteligenci a logice, věcech, které dnes neexistují a existovat nemohou. Mé zkoumání mě záhy dovedlo k nutnosti společného vzdělávání, společné práce, nutnosti koncentrace výroby ve velkých manufakturách a zboží v ohromných skladech, neomezenému rozšíření strojů, společnému obdělávání půdy, sdílení jejích plodů, zkrátka ke Společenství."12

Jak vidno, většina těchto předpokladů byla provázána s nárůstem hospodářské výroby umožněným novou technologií. V převážně agrární společnosti byla rovnost v Cabetově definici takřka nepředstavitelná; uskutečnitelná nebyla ani v malé zemi s malými zdroji. Musí jít o rovnost hojnosti. Ikarie z roku 1840 byla tedy vylíčením velkého (byť decentralizovaného), mocného a industrializovaného národního státu - Francie či Anglie v budoucím zlatém věku mechanizace.

Hned v první kapitole francouzského vydání Cesty do Ikarie se Cabet snaží ospravedlnit naprostou rovnost z morálního hlediska. "Podle něj "příroda obdařila každého člověka stejnou touhou po štěstí a každému dala právo na život a blahobyt." Pokud všichni touží po štěstí, argumentuje Cabet, pak je štěstí každého člověka stejně důležité jako štěstí všech ostatních, pročež se společnost musí uspořádat tak, aby prostředky ku dosažení štěstí byly přístupné každému. Podle Cabeta tento princip ještě posiluje skutečnost, že člověk nemůže uspokojit své materiální potřeby, pokud se neuchýlí k materiálům, jež celému lidstvu skýtá příroda. Při takovém pojetí tedy příroda nepatří jednotlivcům, ale lidstvu jako kolektivní entitě. To na druhou stranu neznamená, že se se všemi bude zacházet naprosto stejně - tak například nemocným bude třeba větší péče než zdravým, batolata a lidé velmi staří si také vyžadují více pozornosti - ale všichni lidé mají nezcizitelné právo na stejné ohledy, pokud si čas od času jejich okolnosti nevyžádají péči větší. Potíže ovšem nastávají, když dojde na rovné odměňování všech pracovníků za nestejné pracovní výsledky. Cabet tvrdí, že všichni zdraví lidé mají stejnou povinnost přispívat k obecnému dobru podle svých nejlepších schopností. V ikarijském komunismu je tato povinnost vynutitelná, byť díky výchově a přísné morálce není fyzické donucování nutné. (Tak jako tak, nejhorší práce odvedou stroje, ne lidé, a tak bude práce zdrojem potěšení. Myšlenku přitažlivé práce Cabet pravděpodobně převzal od Fouriera.) Na předsádce francouzského vydání Cesty do Ikarie si můžeme přečíst tučným písmem vyvedenou zásadu: Každému podle jeho potřeb... Od každého podle jeho schopností. (To je mimochodem zásada daleko egalitářštější a méně hierarchická než u saint-simoniánců - "každému podle jeho schopností, každému podle jeho práce").

Návrat k přírodě a přirozenému stavu není Cabetovým jediným "důkazem" fundamentální racionality naprosté rovnosti. Podle něj se lidé rodí rovní i co do manuálních a intelektuálních schopností. Dlužno podotknouti, že i v dobovém kontextu jsou oba argumenty velmi slabé; přesto se je Cabet nenamáhá explikovat.13

Rovnost se dá samozřejmě rovněž hájit z náboženských pozic, podle učení raných křesťanů. Tato argumentace se v Cestě do Ikarie takřka nevyskytuje, zato v Opravdovém křesťanství podle Ježíše Krista je jí věnována značná pozornost. V této práci se Cabet na první, velmi zběžný pohled přidržel relativistického pojetí společenské morálky - poukazoval na to, že koncept morálky odkazuje na společenské tradice, zvyky a způsoby, pročež můžeme dost dobře očekávat, že společnosti se budou ve svých morálních zásadách lišit (tak je mnohoženství v některých zemích považováno za morální a v jiných ne). Pokud tedy hodláme morálky porovnávat a zjišťovat jejich hodnotu, musíme stanovit nějaký univerzální standard, podle nějž je budeme měřit. Cabet tvrdí, že ze všech morálek je nejlepší ta, která nejvíce odpovídá přírodě, zájmům jednotlivce a zájmům společnosti. Stejně jako v předchozím výroku i zde si můžeme povšimnout, že Cabet považuje přírodu za zřídlo morální ctnosti. Ale zatímco předtím považoval štěstí za cíl, k němuž by jedinec měl směřovat, nyní přichází s konceptem člověčích zájmů, přičemž zájem společnosti je sumou jednotlivých zájmů. Cabet tvrdí, že právě křesťanství všechny tyto požadavky splňuje. Proto je jen logické, když přijmeme křesťanství i jako společenskou doktrínu. Cabet navíc neváhal využít poněkud ortodoxnějšího argumentu - je-li Ježíš synem Božím, pak jeho morálka musí být bezchybná.

Pak začne Cabet dokazovat, že křesťanství je vlastně komunistickou doktrínou. Ve vývoji ikarijské filosofie šlo o neobyčejně důležitý bod obratu, neboť tímto tvrzením se Cabet rozešel s dřívějšími verzemi Nového či Opravdového křesťanství, zvláště s jeho saint-simoniánskou verzí. Cabet sice převzal valnou část Saint-Simonova pojetí křesťanství, zvláště důraz na bratrskou lásku ("Chovej se ke svému bližnímu tak, jak bys chtěl, aby se on choval k tobě"). Zatímco Saint-Simon v křesťanství nenalézá nic, co by ospravedlnilo rozchvácení soukromého majetku a zavedení majetku společného, Cabet nahlížel na křesťanství jako na přímý útok na vlastnická práva, zvláště v pasážích, kdy Kristus káže bohatým, aby svůj majetek rozdali chudým (tato pasáž se skutečně otvírá mnoha interpretacím). Cabet dále prohlašuje, že raní křesťané se sdružovali na základě primitivního komunismu. A tento morální model měli Skuteční ikarijci-křesťané převzít. Cabet měl za to, že ve svém utopickém románu úspěšně ukázal, jak by se komunismus dal naroubovat na moderní industrializovanou společnost. Na konci čtyřicátých let byl už připraven celému světu ukázat, jak vypadá komunismus v praxi. Vyhnanství v Anglii ho přesvědčilo, že Anglie by se pro takový experiment hodila nejvíce, ale okolnosti ho nakonec donutily k tomu, aby první ikarijskou obec založil v Americe.

"Není ani jeden pár obuvi, ani jeden účes, který by nebyl projednán a přijat podle vzorového plánu..."
Etienne Cabet, Cesta do Ikarie, str. 49
"Téměř všichni Ikařané jsou filosofové, kteří od dětství umí ovládat své vášně."
Etienne Cabet, Cesta do Ikarie, str. 66

Jak se žije v Utopii

Francouzský dělník, který si čítal v Cestě do Ikarie, se rázem přenesl do poklidného světa, v němž není ani stín neštěstí. Takový svět byl v ostrém protikladu k pochmurné realitě jeho každodenního života. Představoval si, jak s celou svou rodinou sídlí sám ve velkém domě - je dobře ošacený, má plný žaludek, jeho žena se nemusí dennodenně hádat s prodavači kvůli špatně odváženému zboží, jeho děti chodí do školy, a ne do manufaktury; jeho vlastní práce je lehká, příjemná a krátká; může si vyjet na piknik do přírody, a to zdarma; rovněž by už v životě nebyl perzekvován agenty policie. Stačilo jen jedno - zrušit soukromý majetek.

Ikarie zkrátka takového dělníka přitahovala materiálními (a ekologickými) výhodami. Ikarie je zhruba stejně veliká jako Francie či Anglie, ale obyvatel má co obě dvě zmíněné země dohromady. Ikarijci žijí v nádherných vesnicích a městech, všude je vidět krásné domy, zahrady a půvabnou přírodu. Stejně skvělé jsou ikarijské silnice, řeky a kanály. Ikarijský průmysl je plně mechanizovaný a velmi produktivní. Země oplývá hojností stromů, ovoce, květin a zvířat. Všichni Ikarijci jsou vzhledem atraktivní a krásní. Země je protkána sítí dvanácti železnic, které fungují na nový pohon založený na sorubu, látce to hojnější než uhlí. Nikdo nelže. Zločinnost vymizela. Život je plný radosti a štěstí. Tyto výhody skýtá jedinečný model společenského a politického uspořádání Ikarie, jež se zakládá na rovnosti ("Jsme si ve všem rovni, pokud to není naprosto nemožné."14). Země i kapitál jsou společným vlastnictvím lidu a všichni dostávají rovný díl všech výrobků, jak zemědělských, tak průmyslových. Díky této metodě distribuce jsou peníze zbytečné, protože nikdo nic neprodává ani nekupuje a protože všichni jsou koneckonců materiálně zajištěni. Každý rok se sbírají demografická data a na jejich základě se připravuje celonárodní plán na další rok. Škola (kombinace občanské a profesní výchovy) je otevřená všem dětem.

Podívejme se teď na jednotlivé oblasti ikarijského života trochu podrobněji. "Jedině zákon připouští či zakazuje kteroukoli potravinu. ... Byla předepsána i nejvhodnější příprava každé potraviny."15 Zdá se, že za plný žaludek musí Ikarijec něco obětovat - a sice svobodu volby. V každém městě stojí ohromné sklady, a když Ikarijec potřebuje něco jiného než jídlo, prostě do nich zajde a vybere si typizovaný, sériově vyráběný výrobek. Nejsou tu peníze ani jakési "pracovní poukázky", jsme v komunismu - vlastní příspěvek k hospodaření státu nemá nic společného s odměnou. Funguje zde něco jako přídělový systém založený na velikosti rodiny, zvláštních potřebách a podobně? To už Cabet neříká. Ikarijský vzdělávací systém je zjevně na tak vysoké úrovni, že zcela vymýtil chamtivost; nikdo si nikdy nevezme víc, než potřebuje. Jídlo se mimochodem donáší až ke dveřím. "Každé skladiště má pro každou rodinu zvláštní košík, nádobu nebo odměrku, označenou číslem domu, která obsahuje její příděl chleba, mléka atd. Všechny tyto odměrky jsou dvojmo, aby se donášela jedna plná a odnášela jedna prázdná. Každý dům má u vchodu výklenek, předem určený k tomuto účelu, ve které roznašeč najde prázdnou nádobu a nahradí ji plnou..."16

"Móda se nikdy nemění, je toliko určitý počet různých tvarů klobouků, čapek, turbanů a čepic; vzor každého tohoto tvaru byl vybrán a rozhodnut výborem modistek, malířů atd. a každou z těchto pokrývek lze zmenšit nebo roztáhnout dle libosti a přizpůsobit na míru."17 I zde je všechno upraveno zákonem podle dobrozdání výboru, který se všude dotazoval a prostudoval obleky všech zemí, doporučil, které vzory se mají přijmout a které zavrhnout, a zařadil je do tříd podle nutnosti, užitečnosti a příjemnosti. Výběr sice není velký, ale prostor pro individuální vkus existuje. Principem tu je sladit všechno potěšení plynoucí z různorodosti se všemi výhodami uniformity.

Základní společenskou jednotkou Ikarie je rodina, nikoliv však nukleární rodina moderního věku, ale pravý rodinný klan - pod jednou střechou obvykle žije až dvacet lidí. (Zjevně se tu ozývá nostalgie po údajně idylickém rodinném soužití na preindustriálním venkově.) Mezilidské vztahy v Ikarii se realizují v integrovaném společenství prodchnutém povýtce bratrskou láskou.

Základní výrobní jednotkou jsou velké rodinné farmy a ohromné továrny. Co se zemědělství týče, Cabet na rozdíl od jiných komunistických myslitelů jasnozřivě nahlédl pravděpodobné důsledky kolektivizace a odhadl touhu rolníků po relativní autonomii. Zemědělcům Cabet dokonce povolil větší pestrost v architektonickém stylu a v projektech statků než obyvatelům ikarijských měst. Tak jako ostatní výroba je i zemědělství na vysoké vědecké úrovni a perspektivním rolníkům se v posledních dvou letech na škole dostává specializovaného výcviku. Nové vědecké poznatky se k zemědělcům dostanou prostřednictvím Zemědělského věstníku a mnoha dalších publikací. Průmyslová výroba se odehrává ve velkých továrnách; Cabet se obešel bez řemeslníků. Dokonce i brožurky se tisknou v ohromných mechanizovaných manufakturách. Řízení továrny je naprosto demokratické - dělníci si volí předáky a manažery ze svého středu, rokují o pracovních normách atp. Podmínky v továrnách jsou přirozeně skvělé - haly jsou čisté, vymalované světlými barvami, dobře osvětlené. Dělníci povětšinou jen dohlížejí na stroje. Pracovní doba se od počátku ikarijské historie zkracuje - v současnosti je to sedm hodin v létě a šest v zimě.

Systém má ovšem i stinné stránky, které z Cabetova líčení mimovolně vystupují na povrch:

"Ač v první hodině předpis nařizuje ticho, aby vedoucí mohly dát všem své rozkazy a rozdat úkoly učednicím, mlčení, které zde vládlo, bylo tak hluboké, že jsem byl udiven, i když jsem byl odedávna přesvědčen, že jazyk shromážděných žen nebývá čipernější než skupiny mužů a že dovedou zachovat ticho, ba i tajemství tak dobře jako jejich nespravedliví obviňovatelé.

Ale byl jsem rozechvěn, když při posledním úderu desáté hodiny se těchto dva tisíce pět set krásných úst otevřelo a zanotovalo velkolepou hymnu, až příliš krátkou, na počest slavného Ikara, který doporučil svým krajanům uctívání žen jako božstva, od něhož závisí jejich štěstí.

Pak několik hlasů zpívalo půvabnou a duchaplnou píseň o radostech dílny, jejíž refrén jsem ke své lítosti zapomněl a který opakovala s roztomilou veselostí celá dílna. Hodina zpěvu však přešla jako blesk a ustoupila opětnému tichu, při němž jsme bez omrzení obdivovali pořádek v jednání vedoucích, které procházely všemi řadami."18

Cabet považoval práci za nutné zlo, které se má co nejvíce zkrátit a zpříjemnit (třebas i sborovým zpěvem). Tento v zásadě negativní postoj k práci bezděky prozrazuje i Cabetův náhled na tvůrčí činnost. Pokud práce nemá být obzvlášť kreativní, pak musí toto vakuum vyplnit činnost ve volném čase. Ale co vlastně v něm Ikarijec dělá? Koneckonců, má k dispozici celé odpoledne a večer. Prochází se, povídá si se sousedy, vede společenský život. Účastní se i na politickém životě, v lidových shromážděních i na velkolepých slavnostech organizovaných při příležitosti historických výročí. Stará se o zahrádku, aby byla Ikarie krásnější. Podle Cabeta je jeho motivace velmi jednoduchá - pracuje tvrdě, protože si uvědomuje, že bez práce by nebylo této radostné existence, ani by se nenaplnily záměry společnosti.

Taková uvědomělost se ovšem neobejde bez celoživotní výchovy a neustálé propagandy. Výchova podle Cabetových představ není jen účelové školení, právě naopak - zasahuje do všech sfér života. Počíná už v prenatálním stadiu pečlivou instruktáží nastávajících matek. Rodiče pak musí svým dětem dovolit, aby se pod dohledem stýkaly s ostatními dětmi a získaly tak správné socializační návyky. Všechny děti by měly umět číst a psát, ještě než ve věku šesti let jdou do školy. Cabet se nezmiňuje o žádných sankcích, a tak usuzujeme, že postačující motivací je pro dítě jeho racionalita. Prvních dvanáct let ve škole je věnováno rozvíjení intelektu a formování povahy, která by se bez námitek podřizovala disciplíně a skláněla hlavu před povinností. Taková indoktrinace už začíná doma, kdy se matka snaží v dítěti rozvíjet dispozice pro bratrskou lásku, bezpodmínečnou důvěru v rodiče a slepou poslušnost. (Cabet k tomu šalamounsky dodává, že matka sama bude vědět, co by v tomto směru představovalo extrém.)

Formální výchova tuto tendenci19 jen rozvíjí takovými metodami jako povinným nošením stejnokrojů, kolektivní recitací, skupinovým zpěvem a masovými gymnastickými přehlídkami. Ačkoliv v politice si ženy a muži rozhodně nejsou rovni, ve škole se jim dostane stejného vzdělání. Velká péče je věnována "správnému" intelektuálnímu vývoji dětí, jak naznačuje citát ze str. 59 "Pro každé stáří máme stejný druh knih. Knihovna dítěte je velmi sporá, neboť jsme toho názoru, že malý počet vynikajících děl, které dítě dobře zná, má nekonečně větší cenu než změť dobrých a zejména směsice špatných knih."

Když si zvolí zaměstnání, začíná u chlapců v osmnácti a u dívek v sedmnácti letech specializovaná výuka. Všichni jsou ostatně vychováni k tomu, aby považovali každé zaměstnání za rovnocenné. Každý si vybírá povolání, k němuž má přirozené sklony, a pokud počet přihlášek přesáhne počet míst, dojde ke konkursu, jehož soudci jsou sami žadatelé.20 Profesní výchova jde ruku v ruce se zasvěcením do politických mechanismů. Po třech letech ze systému vyjdou zruční dělníci a zodpovědní občané. Delší studium absolvují jen badatelé, učitelé a lékaři, jejichž počet je ovšem omezen.

Školství přirozeně klade velký důraz na ideu občanské povinnosti. Bez ní by se společnost neobešla, protože zabezpečování práva a pořádku leží na bedrech všech ikarijských občanů. Nikde podle Cabeta není tolik policistů - všichni funkcionáři i občané totiž bdí nad dodržováním práva a nahlašují veškeré prohřešky, jichž se stanou svědky. Těch je přirozeně málo, neboť jedinou prapříčinou zla na světě je přece majetková nerovnost. Buď jak buď, k menším prohřeškům občas dochází. Soudí je jakési ad hoc soudy, jež se odehrávají na místě činu - v továrně, v restauraci, na ulici, dokonce i domov se může stát soudní síní. O přesné povaze těchto činů se Cabet nerozepisuje, ale podle náznaků můžeme soudit, že zahrnují projevy hrabivosti, nelaskavé poznámky na adresu bližních a podobné ne zcela bratrské skutky. Vážnější činy soudí místní lidové shromáždění, tedy všichni občané dané oblasti (cca 2000). Jako v Morově Utopii tak veřejný pořádek stojí a padá s veřejným ostouzením provinilce.21

Vláda Ikarie je založena na konceptu suverenity lidu - lid jako celek si vyhrazuje právo schvalovat či zamítat návrhy svých zástupců v jednokomorovém parlamentu (2000 poslanců22 volených na dvouleté období) a ve vládě (prezident plus patnáct dalších ministrů, rovněž zvolených na dvouleté období). Země je rozdělena na 100 provincií a 1000 obcí, a každou obci tak zastupují dva poslanci. Každá obec i provincie mají svou vlastní regionální exekutivu a shromáždění, která řeší místní a provinční záležitosti. Každé provinční shromáždění sestává ze 120 členů, zástupců deseti obcí na svém území. Na obecních shromážděních už ale žádné zástupce nepotkáme, neboť všichni občané (tzn. všichni dospělí muži - ženy a děti hlasovat nesměly) se mohou účastnit na rozhodovacím procesu a každý desátý den se tak scházejí, aby si vyslechli provinční a národní vyhlášky a prodiskutovali místní záležitosti. Všech 1001 ikarijských shromáždění má specializované výbory a podvýbory, jež se zabývají ústavou, školstvím, zemědělstvím atd. a věnují projednávaným záležitostem kritickou pozornost, bez níž zákonodárný proces nemůže být racionální ani demokratický.

Cabet se sám často prohlašoval lékařem společenství. Tato metafora je velice silná už od Platónových časů a také stejně nebezpečná. Její autor se prohlašuje za majitele vědomostí, jež nejsou obyčejnému smrtelníkovi dostupné a kterých by bylo přinejmenším nezodpovědné a hloupé neuposlechnout. Posuďte sami:

"Soudím jako vy, že tvorba jakýchkoli děl je asi povoláním jako lékařství. Myslím, že tu jsou národní učenci, spisovatelé a básníci tak jako národní lékaři, kněží a profesoři. Když o tom přemýšlím, toliko republika dává tisknout knihy, protože jedině ona má tiskárny, tiskaře, papír atd.; a republika dává tisknout jen dobrá díla. Nikdo nemůže prodávat knihy, protože nikdo nemá peněz, aby je kupoval. Nikdo nemá jiné knihy než ty, které dostal zdarma, a republika jistě nepřiděluje špatné knihy...

Bez souhlasu republiky se nic nesmí tisknout. V této novotě, která zpočátku udivuje, nevidím nic závadného, neboť kdo by si mohl stěžovat, že nesmí vytisknout špatné dílo (kterým by se pohrdalo a nikdo by je nečetl), když každý je živen, oblékán a ubytováván republikou?

Předpokládám, že spisovatelova práce se považuje za povolání, k jehož volbě jsou oprávněni - mladý muž či mladá dívka toužící ujmout se tohoto zaměstnání v osmnácti nebo sedmnácti letech - teprve po zkoušce, která zjistí příslušnou způsobilost. Budoucímu spisovateli se pak dostává po dobu pěti nebo šesti let potřebného zvláštního školení a mimoto se jeho práce tisknou toliko z rozhodnutí zákona, podle dobrozdání výboru. Není-li pak tu jistota, že se nebudou tisknout špatné knihy, a nejsou-li tu zároveň všechny možnosti k tvorbě veškerých dobrých prací, které si můžeme přát? Republika má své národní historiky, romanopisce, básníky a skladatele písní, tak jako kdysi králové měli své placené spisovatele. Žádá od nich veškerou tvorbu, kterou pokládá za užitečnou, nezávisle na tom, co vytvoří z vlastního popudu. Tak by nebylo rozpustilých románů a oplzlých písní, nikdo by se nenamáhal dělat práci prostřední úrovně. Tento systém, uplatňovaný ve všech odvětvích písemnictví, věd a umění, může vést k dokonalosti. Po zralém uvážení - toť ikarský systém!"23

Všechna díla jsou předávána do soutěže a schvalována hlasováním učenců, takže je podle Cabeta vybráno vždy nejlepší z velkého počtu dobrých a výborných prací. Hlasování je v Ikarii vůbec důležitý princip - tak například v pasáži věnované náboženství si kolegium učenců a kněží odhlasuje, že Bůh existuje...

Předběžná cenzura ovšem Cabetovi nestačila. "Republika měla možnost přepracovat všechny užitečné knihy, které byly nedokonalé, jako například národní dějiny, a spálit všechny zastaralé knihy, které byly uznány za nebezpečné či zbytečné.

Činíme ve prospěch lidstva, co činili jeho utlačovatelé proti němu: Založili jsme oheň, abychom spálili špatné knihy, kdežto oni loupežníci a fanatikové zažehli oheň, aby spálili neškodné kacíře. Přesto jsme v našich velkých národních knihovnách zachovali několik exemplářů všech starých děl, abychom zjišťovali nevědomost a bláhovost minulosti a pokrok přítomnosti."24

Umění i dějepisectví se stávají služkami mocných a plní pouze didaktickou funkci;25 v takovém prostředí věru není o čem přemýšlet. Totéž ovšem platí i o novinářské profesi: "Dovolujeme pouze jediné obecní noviny pro každou obec, jediné provinční noviny pro každou provincii a jediné národní noviny pro celý národ. Svěřujeme redakci novin nezaujatým, dočasným a odvolatelným veřejným funkcionářům, zvoleným lidem či jeho zástupci. Ale vyplenili jsme kořen zla nařízením, že noviny budou jen protokolem a budou obsahovat jen vylíčení a skutečnosti bez jakéhokoli komentáře z novinářovy strany. ... Ježto každý člověk může uveřejnit svůj názor tím, že ho předloží svému shromáždění, proč by mělo být dovoleno, aby ho uveřejňoval jiným způsobem, který by mohl ponechat nebezpečné omyly bez kontroly?"26

"Ještě nebyla popsána utopie, v níž by se příčetný člověk uvolil žít, kdyby měl možnost utéct."
Alexander Gray

Závěr

V pasážích o jednotlivých utopiích jsem se snažil zdržet se komentáře - a právě o ten se pokusím na tomto místě.

Fourierova falanga

Pokud jsem Fouriera v názvu jedné kapitoly nazval "prorokem s myopickou vizí", měl jsem k tomu dobrý důvod. Fourier konstruoval budoucí společnost, přitom se ale díval zpátky - jeho ideálem byla malá zemědělská sdružení; vývoj se ovšem ubíral opačnou cestou a zpříjemnění práce nepřinesly jeho excentrické nápady ohledně permanentního střídání činnosti (které by přinejlepším zůstaly na úrovni půvabného diletantismu a přinejhorším vyústily v naprostý zmatek), ale postupné reformy práce v továrnách, jimiž tak pohrdal.

Přestože se Fourier proslavil svými přepečlivými popisy, nikdy také nespekuloval o roli monarchie, parlamentu, soudů, byrokracie a dalších institucí, které si spojujeme s fungováním státu. Než aby jako Saint-Simon věnoval pozornost takovým problémům jako parlamentní reforma či založení konstituční monarchie, zabýval se tím, co považoval za důležitější. Právě proto jsou jeho politické argumenty tak zoufale nepřesvědčivé - nikdy se nezabýval otázkou, jak by se falangy mohly rozšířit a přežít tváří v tvář nepřátelsky naladěné monarchii nebo odporu politických stran. Popis fungování falangy nedával prostor jakýmkoli konvenčním politickým institucím a ústřední vláda falang by nejspíš neměla na práci nic jiného než organizaci industriálních armád. Logicky se nabízí otázka, zdali Fourier skutečně věřil, že se tak mocné instituce ochotně nechají relegovat do takřka bezvýznamné pozice. Co se Francie týče, Fourier zjevně přijímal monarchii jako jednou dané zřízení a tvrdil, že inteligentní král by mohl dost dobře o své vlastní iniciativě napomoci první zkušební falanze. V tomto smyslu také po Waterloo nabídl Ludvíkovi XVIII. své služby. Marně.

Snad nejzajímavějším Fourierovým nápadem je zavedení slavného "sexuálního minima". Koncept je to zajímavý, nikoliv však příliš domyšlený. K tomu, aby bylo toto minimum naplněno, totiž musí být dvě strany - a "dávajícího" Fourier motivoval jen jakýmisi kvazireligiózními představami. Rád bych v praxi viděl onen "andělský" pár, jak se před naplněním svého vztahu doslova rozdá třiceti dalším partnerům...

Je nutno ještě jednou zdůraznit, že tehdejší Fourierovi příznivci o jeho postojích k lásce nevěděli, a dokonce ani fourieristická hnutí, která chtěla jeho doktrínu uvést do praxe, nic netušila o detailně rozvedeném učení o lásce a jejích společenských náležitostech. Přísně vzato byla proto tehdy všechna taková hnutí neadekvátní a odsouzená k neúspěchu. Jaká ironie - Fourier svá doporučení rád rozepisoval do nejmenších detailů, ale k tomuto konkrétnímu tématu (na němž mu navíc eminentně záleželo) se mohl veřejně vyjadřovat pouze velmi povšechně a vágně. Architekt utopie byl přesvědčen, že navrhl dokonalou obec, ale nemohl odhalit nejimpozantnější část plánu. V tomto ohledu měl možná štěstí - liberální postoje k volné lásce by byly přijatelné jen pro mizivou menšinu jeho následovníků. Ty spíše přitahovaly jiné prvky jeho doktríny, jako například reforma práce a hospodářského systému.

Cabetova Ikarie

"Vím, že moje společnost není dokonalá, ale už někdo přišel s lepší?" odsekl Cabet kdysi jednomu svému kritikovi. Skutečně nepovažuji Cabetovu společnost za dokonalou, naopak nalézám v ní řadu zásadních koncepčních chyb.

Opravdu nevěřím, že rovnost vyřeší všechny neduhy lidstva; opak je pravdou. Svoboda a rovnost jsou totiž vzájemně nekompatibilní hodnoty. Pokud se přirozené vztahy mezi lidmi svobodně rozvíjejí, vedou k nerovnosti. Rovnost lze nastolit pouze diskriminací životaschopnější části lidstva, ať už mírnější formou daní, anebo násilným přerozdělením majetku. Společenská rovnost může mít celou škálu stupňů, vždy však platí nepřímá úměrnost: čím více rovnosti, tím méně svobody.

Hospodářství podle Etienna Cabeta je v podstatě hodnověrné, až na takovou "maličkost", jakou je směnný mechanismus. Představit si tak rozvinutou ekonomiku bez peněz, to už vyžaduje velkou dávku naivity a fantazie - bez směnného mechanismu a možnosti výběru by skutečně nemohla existovat.

V Cabetově utopii se pak velmi těžko rozlišuje mezi sférou politickou a společenskou, hospodářskou i morální. Tato totální integrace, naprostá absence jakékoli smyslu pro relativní platnost všech východisek, tuhá disciplína a veřejná povaha všech činů, to vše nám nemůže nepřipomenout moderní totalitní režimy. V Cabetově konstruktu ovšem hlavní charakteristiku totalitního režimu nenacházíme: toto zglajchšaltování je naprosto dobrovolné a rozhodnutí v Ikarii nečiní elitní strana či jediný diktátor (údajné ztělesnění obecné vůle), ale lid prostřednictvím všeobecného volebního práva.

Abychom byli ke Cabetovi spravedliví, musíme ještě jednou zdůraznit, že politický život v Ikarii je sice nereálný, zjevně autoritářský, nikoliv však totalitární. Je sešněrován kazajkou zákonů a přísnou reglementací, ale chybí tu státní represe - jednotlivec se omezuje sám pro dobro společnosti i své vlastní.

Ikarijské zákony nejsou pro Cabeta jen momentální úpravou palčivých problémů, ale cihličkami ku stavbě ideální společnosti. Cabet prostě nepředpokládá, že by se okolnosti mohly změnit, nepočítá s vážným konfliktem zájmů, tedy konfliktem takovým, kde východiska i po racionálním prodebatování zůstávají nesmiřitelná. To se ukázalo už po několika měsících fungování experimentální obce a Cabet si tehdy dokázal představit jen jediné řešení - rozdělení Ikarie do dvou obcí. Ačkoliv byly svornost a solidarita považovány za dva nejdůležitější ikarijské rysy, nepodařilo se je udržet více než několik měsíců.

Snad nejodpornějším rysem Cabetovy utopie je bezelstně vychvalované pálení knih - tím se Cabetova Ikarie v metodách přiblížila kalifu Omarovi, který kázal spálit alexandrijskou knihovnu. Cabet považuje lidské touhy za neměnné a vědění za uzavřené. Cenzura se kupodivu vyskytuje v mnoha utopiích a Cabet i jiní ji neustále obhajují jedním argumentem - umění je pouhou nadstavbou, přinejlepším médiem pro indoktrinaci, zatímco filosofie je jeden nekonečný sled omylů. Rovnováha v Ikarii je asi natolik křehká, že ve jménu společenské harmonie je třeba obětovat kritické myšlení i krásu. Cena za takovou utopii je pak ovšem příliš vysoká.

V Ikarii zkrátka panuje jakési podivné bezčasí; historie tu skončila, není tu otevřených konců. Všechny problému byly vyřešeny, ani žádné velké cíle nezůstávají. Takový dokonalý konstrukt už nelze dál vylepšit. Ikarie je světem, v němž už nelze nikoho překvapit, kde už nelze tvořit. A bez této možnosti se odlidštění člověka stává realitou...

Fourier versus Cabet - srovnání dvou utopií

Ačkoli oba myslitelé patřili k utopickým socialistům, rozcházeli se v celé řadě klíčových východisek i závěrů. Jakých?

1) Postoj k industrializaci.

Etienne Cabet byl typickým technooptimistou - moderní stroje hrají v jeho utopii ohromnou a nezastupitelnou roli, protože umožňuje výjimečný ekonomický růst a mnohem vyšší produktivitu práce. Venkov je protkán hustou železniční sítí, lokomotivy jezdí na "sorub", díky mechanizaci (takřka robotizaci) zmizela ponižující špinavá práce, díky továrnám je možná rychlá a efektivní masová výroba, základ utopického blahobytu.

Charles Fourier roli průmyslu podcenil. Pravda, ve své době měl přes svýma očima pouze odstrašující příklad lyonských tkalců - ti však seděli doma u zapůjčených stavů a zpracovávali materiál, který nebyl jejich. Mechanizace a tovární systém ve Francii jeho doby prostě nepokročily dost daleko, aby je Fourier mohl docenit jako nejcharakterističtější aspekt civilizované práce.

Pokud si Fourier velkých manufaktur všímal, pak věnoval pozornost pouze jejich horším stránkám. Tak jako mnoho socialistů (a konzervativců) devatenáctého století trval na tom, že jediným výsledkem tolik vychvalovaného technologického pokroku je chronická nezaměstnanost, nelidské pracovní podmínky a zbídačování dělníků. Jakkoli však Fourier nebyl apoštolem technologie, nebyl ani teoretickým ludditou. Jen ve své Harmonii přisoudil strojům zcela sekundární úlohu, protože podle něj byly pro dobrý život irelevantní. K tomu ho ostatně dovedla metoda "absolutní pochybnosti" i pojetí přírody, která je štědrá a vyjde svým dítkům vždycky vstříc.

Právě proto můžeme jeho spisy považovat za vášnivou obhajobu agrárního způsobu života, obhajobu řemesel a profesí, která považoval za vznešenější a užitečnější

2) Postoj k manželství

"Tato republika zavrhuje dobrovolný celibát jako projev nevděku a podezřelý stav a prohlašuje konkubinát a cizoložství za zločiny, pro něž není omluvy," píše se v Cestě do Ikarie na straně osmdesát osm. Cabet na manželství pohlíží jako na posvátnou instituci, monogamní svazek na celý život (byť rozvod je ve výjimečných případech povolen). Podle Cabeta jsou "všichni hoši a dívky stejně dobře vychovaní, a tak by se mohli všichni stát dobrými manžely, i kdyby byli sdružováni v dvojice jen podle náhody." Dívky vhodného věku samozřejmě mohou "hovořit a procházet se" s perspektivními choti, pouze však pod dozorem svých matek - jak v přijímacím pokoji, tak na procházce. Výchova ovšem vštěpuje mužům takovou úctu k ženám a ony jsou na ni tak zvyklé a veřejné mínění by bylo tak přísné vůči slabosti [zvýrazněno VJ], že mladí lidé, kteří se milují, by mohli bez nebezpečí být ponecháni o samotě.

Nic by Fourierovi asi nemohlo být vzdálenější. Nejenže za svůj život napsal několik sžíravých pamfletů (např. roztomilou typologii paroháčů) o instituci striktně monogamního manželství (dle něj neudržitelného a protivícího se lidské přirozenosti), ale v jeho utopii nic jako manželství ani není. Vše podléhá volné hře vášní a díky tomu vyniká i ona "sentimentální láska", která byla po celá staletí jediným přijímaným modelem. Fourierova utopie je oslavou tzv. slabostí, oslavou sexuálního uspokojení, rájem, kde si přijdou na své i lidé holdující "perverzím" (homosexualitě a sadomasochismu).

Zvláštní na tom ovšem zůstává, že mnohem víc stoupenců si získal asketický Cabet než extravagantní Fourier se svými sexuálními minimy, dvory lásky a andělskými páry - možná právě proto, že se s těmito představami svěřil jenom kroužku svých nejbližších a možnou proměnu sexuálního chování pouze jemně naznačil v Teorii čtyř pohybů.

3) Postoj k náboženství

Fourier viděl náboženství jako věc minulosti, která náleží do říše pověr a ve světle vědy už není přijatelná. Ve svých nepublikovaných denících se ovšem zaobíral myšlenkou, zdali by se právě láska nemohla stát jakýmsi novým druhem náboženského "pojiva". Cabetovo ikarijské hnutí bylo naopak celé založeno na doktríně Opravdového křesťanství, jež kladlo důraz na primitivní komunismus prvotních křesťanů, a vyzdvihuje tedy odříkání. Cabet hlásal velmi přísnou morálku a sobecké vyhledávání rozkoší se mu hnusilo stejnou měrou, jakou je Fourier vynášel do nebes. Nebyl ochoten připustit jakékoliv modifikace instituce manželství a do omrzení to opakoval kritikům, kteří v komunismu viděli nejen "společenství majetku", ale i "společenství žen". Podle Cabeta si křesťanství žádalo naprostou střídmost v jídle, pití, kouření, sexu i v dalších smyslových potěšeních. Nadto je považoval za zdraví natolik škodlivé, že je kritizoval i ze zdravotních důvodů.

U Cabetova umělého náboženství stojí za to ještě chvíli setrvat. Dva roky po revoluci dal Ikar zvolit zastupitelstvem poradní sbor z nejváženějších kněží, profesorů, filosofů, moralistů, vědců a spisovatelů, kteří by rokovali o všech otázkách týkajících se boha a náboženství. Toto kolegium pak během čtyř let prodiskutovalo a přezkoušelo všechny náboženské názory. "Všechny otázky byly rozhodnuty velkou většinou hlasů a často jednomyslně."27

Tento improvizovaný koncil pak dospěl k tomu, že nevěří v božství Ježíše Krista, božský původ bible28, ráj, peklo ani v boha s lidskou tváří, který trestá, odměňuje a přijímá modlitby (o víře ve svaté, zázraky a neomylnosti papežově ani nemluvě). Ježíši Kristovi se pak připisují zásluhy jen do takové míry, do jaké se přičinil o nastolení rovnosti, bratrství a společně sdíleného majetku.

Potíž je zkrátka v tom, že samotná Ikarie je druhým královstvím Kristovým a že z církevní instituce se v utopii stává vyprázdněná skořápka. V co ještě doufat, když společnost samotná je dokonalá? Proč děsit lidi vizemi pekelnými, když jsou bez výjimky indoktrinovaní "filosofickou" výchovou? Mohou být ve světě, v němž "na všechno stačí rozum", nuceně sekularizovaní kněží něčím víc než pouhými psychology?29

4) Postoj k soukromému majetku

Jedno ze zásadních témat devatenáctého století a politické filosofie vůbec. Zastánci jednoho přístupu argumentují právem na soukromé vlastnictví: v praxi to ovšem nevyhnutelně vede k majetkové nerovnosti, protože jistí lidé dokážou díky svému talentu a schopnostem svůj majetek rozhojnit více než jiní. Zastánci druhého, egalitárního přístupu vidí recept na všeobecné štěstí v znárodňování a společném sdílení veškerého majetku. (Nezapomínejme při tom, že majetek v devatenáctém století těsně souvisel s volebním právem.)

Fourier (a s ním mimochodem i Saint-Simon) proti soukromému vlastnictví nic neměl, pokud měli vlastníci za svou svatou povinnost majetek produktivně využívat. Stejný názor zastávala i většina Fourierových stoupenců: mnozí řemeslníci vlastnili své nástroje a každý tovaryš mohl doufat, že se jednoho dne stane mistrem. V dělnické literatuře druhé čtvrtiny devatenáctého století se člověk často setkává s názorem, že právo na majetek je jedním z nezadatelných a přirozených lidských práv a že komunismus je z týchž důvodů nepřirozený. Například důležité francouzské dělnické noviny Echo de la fabrique sebevědomě odmítaly jakékoli vize společnosti založené na sdíleném majetku a propagovaly umírněnější Fourierovy teorie. A Albert Brisbane, jakož i další Fourierovi žáci napadali stoupenci Owena za komunistický přístup k majetku.

Cabet ovšem v soukromém majetku spatřoval koncentrát všeho zla a svou vysněnou společnost zařídil podle toho: centrální přerozdělování, masová výroba zcela zaměnitelného zboží, státem upravený jídelníček, vnucená skromnost uvnitř údajného blahobytu.

5) Emancipace

Oba myslitelé byli bojovníky za práva žen, Cabet ovšem jenom nominálně. Zatímco podle Fouriera se ženy zcela vyrovnají mužům, rovnostář (!) Cabet jim ve své utopii (literární i reálné) přiznal maximálně poradní hlas.

6) Dirigismus/komunitarismus

Valná většina všech utopií, které se za několik staletí na tomto světě objevily, měla výrazné autoritářské tendence - už jen z toho důvodu, že utopisté kladou tak velký důraz na harmonii, konsensus, otupování konfliktů a potlačování individualismu. Ani utopičtí socialisté nejsou v tomto směru výjimkou, a aniž bych je chtěl omlouvat, nalézám pro to celou řadu důvodů. Za prvé, masová základna těchto hnutí (ikarijského komunismu obzvláště) neměla s demokratickou politikou na národní úrovni prakticky žádnou úroveň. Demokracie byla tehdy spojována s buřičstvím a militantností, a této nálepce se dělníci mnohdy chtěli vyhnout (i Cabet byl koneckonců stoupencem pacifistického, krotkého komunismu). Rovněž je pravda, že v převratných dobách jsou velké skupiny obyvatelstva s to energicky podpořit hnutí, jimž dominují charismatičtí jedinci. V případě utopických socialistů to platí dvojnásob, protože alespoň ve dvou případech (Cabet, Saint-Simon) mělo hnutí výrazně náboženskou povahu. Z čistě sociologického hlediska má jakýkoli pokus o vytvoření nového společenského řádu větší šanci, pokud disponuje silným vůdcem. Nejúspěšnějšími utopickými komunami devatenáctého století byly ty nejvíc autoritářské...

A zatímco Cabetova Ikarie je vysoce centralizovaným a v mnoha ohledech dosti nesvobodným státem, Fourierovy falangy byly malé, decentralizované a relativně svobodomyslné (vzpomeňme na pasáž, v níž Fourier doporučuje přizpůsobit pracovní náplň experimentální komunity konkrétním podmínkám - třebas i pěstovat bodláčí, bude-li to nutné...)

Ač oba myslitelé vycházeli z podobných podmínek a reagovali na podobné podněty a křivdy, způsob života v jejich ideálních společenstvích se dosti rozchází. Je jim vlastně vůbec něco společného? Domnívám se, že ano - zejména zcela zásadní podcenění lidské přirozenosti. Fourier se domnívá, že lidem budou stačit čtyři hodiny spánku a že nejen muži, ale i ženy mají sklony k promiskuitě. Cabet zase míní, že všichni lidé se dají převychovat k asketickému životu, že se s radostí podřídí reglementaci a že ze života lze vymýtit zásadní lidskou vlastnost - nespokojenost. Utopický svět nepočítá s otázkou "co kdyby?" (Co kdyby například mladí nectili rozhodnutí Fourierova areopagu?), neuznává, že motorem pokroku je buřičství, že věci dají dělat jinak a lépe. Dokonalosti totiž již bylo dosaženo.

Oba utopisté ve svých plánech z různých důvodů selhali. Fourier zůstal dítětem svého věku a naprosto neodhadl směr budoucího vývoje, Cabet zase nedocenil povahu člověka - jeho plány počítaly jen s lidmi, jak by měli být, nikoliv s lidmi z masa a kostí. Měli bychom tedy snažení obou filosofů považovat za marné?

Domnívám se, že nikoliv. Jejich teorie jsou zrcadlem nastaveným jejich době - jak Fourier, tak Cabet dovedli velmi sžíravým a jedovatým způsobem svým spoluobčanům připomenout, v jakých otřesných podmínkách jejich bližní živoří (ponechme stranou, že navrhovaná řešení byla v několika ohledech horší než status quo).

A ačkoliv se ani fourierismus, ani ikarijské hnutí nikdy neprosadily, neznamená to, že všechny myšlenky jejich tvůrců zapadly. Po roce 1848 vznikly po celé Evropě socialistické strany, které si vzaly za své řadu z nich - pravda, bylo to ve zředěné formě, takto eklekticky si vybíraly i z anarchismu, demokratického socialismu, syndikalismu a marxismu. Některé z těchto stran se staly stranami vládními, uvedly tyto myšlenky do praxe, a tak měly Fourierovy i Cabetovy snahy přece jen dlouhodobý účinek.

Myšlenky prvních socialistů nejsou jen zajímavým tématem historického bádání, ale i součástí horké současné debaty o budoucím společenském uspořádání (vzpomeňme si třeba na anarchisty a levicové studenty ze Seattlu). Některé Fourierovy a Cabetovy myšlenky byly zavrženy (dost možná navždy), některé si v modifikované podobě našly vděčné posluchače. Nepochybně existují další, jež v daleké budoucnosti vezmou za své a využijí lidé, jejichž předci na konci dvacátého století takové nápady považovali za neuskutečnitelné.


Tento text je druhou částí diplomové práce. Část první se nachází zde:
Charles Fourier: Prorok s myopickou vizí



1 Jeho životopisec Christopher H. Johnson k tomu poznamenává: "Když si brával slovo, vypadal velmi nervózně, ba vystrašeně a k tomu se zalykal. Jako řečník byl naprosto neschopný a jako zákonodárce nepříliš nápaditý." (Utopian Communism in France. Cabet and Icareans 1839- 1851, Ithaca, New York, 1974, str. 31).
2 Už sedmé číslo dosáhlo nákladu 12 000 výtisků. (A navíc se odhaduje, že každé číslo si přečetlo až dvacet dělníků, kteří se na noviny skládali.)
3 Utopian Communism in France, str. 238.
4 Utopian Communism in France, str. 252.
5 Na Cabetovu společenskou smlouvu tehdy zareagoval předchozí přívrženec ikarismu, právník Jean- Baptiste Milliere. "Vaše Ikarie by byla zdegenerovanou dcerou staré společnosti, absolutní monarchií," psal Cabetovi a připodobňoval ho k Ludvíku XVI. Na toto obvinění reagoval Cabet odseknutím, "že on by svá rozhodnutí přece zakládal na vůli lidu". (Tu by si ovšem vykládal podle svého jako každý totalitární demagog.) Milliere rovněž Cabeta vyzval, aby vypsal volby na post vůdce. Všichni sice vědí, kdo by vyhrál, ale kdyby k volbám nedošlo, "založil by se tím precedent, který by mohl mít fatální vliv na pozdější rozhodnutí." Na tuto demokratickou výzvu Cabet odpověděl: "Když je výsledek voleb už předem jasný, proč se s nimi obtěžovat?" Milliere mu na to mohl vmést do tváře jeho vlastní slova: "Je ikarijskou zásadou překládat zemskou ústavu lidu k diskusi a připomínkám." (Utopian Communism in France, str. 253).
6 To skutečně není mnoho, ani na předvoj ne - v Americe mohli Cabetovi stoupenci získat tolik půdy, kolik jich jen bylo. Důvod pro tak malé nadšení byl značně prozaický - Cabet požadoval od každého kolonisty 600 franků na předběžné výdaje. To bylo pro chudého dělníka opravdu příliš a mnoho si jich Cabetovi také stěžovalo - ten si to však nikdy nerozmyslel, byť přirozeně povoloval bohatším osadníků přispívat na ty chudší.
7 Tamtéž, str. 264.
8 Peters, údajně nadšený socialista a agent pozemkové společnosti, se Cabetovi nezmínil o jedné veledůležité maličkosti - půdu dostanou zadarmo, ale v podobě šachovnicových políček o straně jedné míle rozesetých po celém území. Zbytek půdy vlastnil stát Texas; Petersova společnost hodlala rovněž rozdat osadníkům jen polovinu území a stejně jako stát hodlala později zbytek prodat.
9 Plnou verzi ústavy a širší pojednání o dějinách obce viz Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975.
10 Etienne Cabet: Le Vrai Christianisme suivant Jésus-Christ, Paris 1846, str. 635. Citováno podle Taylorova překladu v knize Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 171. Citát rovněž vypovídá i o Cabetových metodách ve funkci šéfredaktora a vydavatele Le Populaire. Podle Johnsona radil Cabet jiným socialistům, jak zaujmout dělnické čtenáře - v článku nesmějí být cizí slova, neměly by být delší než jeden a půl sloupce, měly by být ze života a obsahovat hodně vykřičníků...
11 České vydání (a koneckonců i anglické) je značně okleštěné - z plných šesti set stran přeložila Berta Štruncová pouhých 270. Chybí tu tedy celá zápletka (ostatně trochu mechanicky přejatá z Nové Héloisy) i řada obskurnějších, pro pravé marxisty irelevantních pasáží.
12 Citováno podle Taylorova překladu v knize The Political Ideas of the Utopian Socialists.
13 Cabet k tomu dodává: "Vzhled je pouze funkcí prostředí, a pokud se náhodou vyskytnou lidé mohutnějšího intelektu, pak jsou řídkou výjimkou. Hlavním problémem je, že lidé nemají rovný přístup ke vzdělání." Cabet mimochodem svou pozici revidoval - v Le Populaire přiznává, že lidé si nejsou rovni svým intelektem, krásou, schopnostmi, silou, atd. Pak ovšem pokračuje: "Mají ti, kteréž příroda štědřeji obdařila, právo dostávat větší odměnu než druzí? Že má někdo talent větší než někdo jiný, to je přece jen hříčka přírody - ten druhý přece nemůže za to, že se narodil, jak se narodil. Měl by tedy být trestán za něco, co je zjevně není v jeho moci?" Le Populaire, 18. dubna 1847. (In Johnson, Utopian Communism in France).
14 Cesta do Ikarie, str. 67.
15 Tamtéž, str. 45.
16 Tamtéž, str. 47.
17 Tamtéž, str. 85.
18 Tamtéž, str. 85.
19 Sám Cabet na str. 55 výslovně píše: "Všechny procházky dětí jsou takřka vojenskými pochody."
20 Jak vidno, náročný problém pracovního zařazení se Cabetovi adekvátně zvládnout nepodařilo...
21 Cabet toto považuje za nejvyšší formu demokracie, my se ovšem nedokážeme zbavit podezření, že ve skutečnosti by takový systém vedl jen k vzájemnému podezřívání a rozmachu udavačství. To se ostatně prokázalo i během ikarijského experimentu v Americe.
22 Na rozdíl od našeho (desetinásobně menšího) parlamentu nemají v Ikarii problémy s docházkou. Opozdilci musejí projít speciálními dveřmi ověšenými zvonečky, čímž na sebe strhnou pozornost i nevraživost příchozích... (Cesta do Ikarie, str. 98).
23 Cesta do Ikarie, str. 73-74.
24 Tamtéž, str. 76.
25 Viz kupříkladu citát ze str. 86: "Román ...byl nejrozkošnějším pojednáním o mravní výchově k manželství pro mladé lidi, snoubence a pro otce i matky."
26 Tamtéž, str. 110.
27 Cesta do Ikarie, str. 117.
28 "V době nevědomosti a barbarství mohla být Bible k užitku, protože všechny ostatní knihy byly ještě horší, ale dnes v sobě již nemá jiné dobro než několik mravních předpisů, které je z ní možno vypsat, a ostatek se ukázal chybným, nesmyslným, ba neslušným, nemorálním, zbytečným a škodlivým. Učí například, že se slunce otáčí kolem Země, zatímco již bylo objeveno a dokázáno, že Země se otáčí kolem slunce!" Cesta do Ikarie, str. 119.
29 "Tvoji kněží jsou toliko kněží rozumu," odpověděl Vilém.
"Jsou o to jen více rozumní," odvětil Valmor. Cesta do Ikarie, str. 121.

Použitá literatura

Primární literatura

Etienne Cabet: Cesta do Ikarie, Praha, 1950
Etienne Cabet: Voyage en Icarie, Paris, 1948
Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975
Charles Fourier: Oeuvres completes de Charles Fourier, Editions Anthropos, Paris, 1966-68
Charles Fourier: Velká metamorfóza, Praha, 1983
Jonathan Beecher: The Utopian Vision of Charles Fourier, Boston, 1971

Sekundární literatura

Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet, Praha, 1960
J. O. Hertzler: History of Utopian Thought, New York, 1926
Christopher H. Johnson: Utopian communism in France: Cabet and the Icarians 1839- 1851, Cornell, 1974
George Kateb: Utopia and its Enemies, London, 1963
Ruth Levitas: The Concept of Utopia, Cambridge, Massachusetts, 1990
Frank Manuel: The Prophets of Paris, Cambridge, Massachusetts, 1962
Keith Taylor: Political Ideas of the Utopian Socialists, London, 1982

Jak citovat tento textJaniš, Viktor. Etienne Cabet - neúnavný propagandista [online]. Glosy.info, 4.srpen 2004. [cit. 14.listopadu 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/etienne-cabet-neunavny-propagandista/>. ISSN 1214-8857.