Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
14.listopadu 2019
Ještě nejste členem Glos? Zaregistrujte se.
 

Etienne Cabet - neúnavný propagandista - Viktor Janiš

Publikován 4.srpna 2004, text čítá cca 14060 slov. 8757 přečtení  |  Přidejte komentář

Závěr

V pasážích o jednotlivých utopiích jsem se snažil zdržet se komentáře - a právě o ten se pokusím na tomto místě.

Fourierova falanga

Pokud jsem Fouriera v názvu jedné kapitoly nazval "prorokem s myopickou vizí", měl jsem k tomu dobrý důvod. Fourier konstruoval budoucí společnost, přitom se ale díval zpátky - jeho ideálem byla malá zemědělská sdružení; vývoj se ovšem ubíral opačnou cestou a zpříjemnění práce nepřinesly jeho excentrické nápady ohledně permanentního střídání činnosti (které by přinejlepším zůstaly na úrovni půvabného diletantismu a přinejhorším vyústily v naprostý zmatek), ale postupné reformy práce v továrnách, jimiž tak pohrdal.

Přestože se Fourier proslavil svými přepečlivými popisy, nikdy také nespekuloval o roli monarchie, parlamentu, soudů, byrokracie a dalších institucí, které si spojujeme s fungováním státu. Než aby jako Saint-Simon věnoval pozornost takovým problémům jako parlamentní reforma či založení konstituční monarchie, zabýval se tím, co považoval za důležitější. Právě proto jsou jeho politické argumenty tak zoufale nepřesvědčivé - nikdy se nezabýval otázkou, jak by se falangy mohly rozšířit a přežít tváří v tvář nepřátelsky naladěné monarchii nebo odporu politických stran. Popis fungování falangy nedával prostor jakýmkoli konvenčním politickým institucím a ústřední vláda falang by nejspíš neměla na práci nic jiného než organizaci industriálních armád. Logicky se nabízí otázka, zdali Fourier skutečně věřil, že se tak mocné instituce ochotně nechají relegovat do takřka bezvýznamné pozice. Co se Francie týče, Fourier zjevně přijímal monarchii jako jednou dané zřízení a tvrdil, že inteligentní král by mohl dost dobře o své vlastní iniciativě napomoci první zkušební falanze. V tomto smyslu také po Waterloo nabídl Ludvíkovi XVIII. své služby. Marně.

Snad nejzajímavějším Fourierovým nápadem je zavedení slavného "sexuálního minima". Koncept je to zajímavý, nikoliv však příliš domyšlený. K tomu, aby bylo toto minimum naplněno, totiž musí být dvě strany - a "dávajícího" Fourier motivoval jen jakýmisi kvazireligiózními představami. Rád bych v praxi viděl onen "andělský" pár, jak se před naplněním svého vztahu doslova rozdá třiceti dalším partnerům...

Je nutno ještě jednou zdůraznit, že tehdejší Fourierovi příznivci o jeho postojích k lásce nevěděli, a dokonce ani fourieristická hnutí, která chtěla jeho doktrínu uvést do praxe, nic netušila o detailně rozvedeném učení o lásce a jejích společenských náležitostech. Přísně vzato byla proto tehdy všechna taková hnutí neadekvátní a odsouzená k neúspěchu. Jaká ironie - Fourier svá doporučení rád rozepisoval do nejmenších detailů, ale k tomuto konkrétnímu tématu (na němž mu navíc eminentně záleželo) se mohl veřejně vyjadřovat pouze velmi povšechně a vágně. Architekt utopie byl přesvědčen, že navrhl dokonalou obec, ale nemohl odhalit nejimpozantnější část plánu. V tomto ohledu měl možná štěstí - liberální postoje k volné lásce by byly přijatelné jen pro mizivou menšinu jeho následovníků. Ty spíše přitahovaly jiné prvky jeho doktríny, jako například reforma práce a hospodářského systému.

Cabetova Ikarie

"Vím, že moje společnost není dokonalá, ale už někdo přišel s lepší?" odsekl Cabet kdysi jednomu svému kritikovi. Skutečně nepovažuji Cabetovu společnost za dokonalou, naopak nalézám v ní řadu zásadních koncepčních chyb.

Opravdu nevěřím, že rovnost vyřeší všechny neduhy lidstva; opak je pravdou. Svoboda a rovnost jsou totiž vzájemně nekompatibilní hodnoty. Pokud se přirozené vztahy mezi lidmi svobodně rozvíjejí, vedou k nerovnosti. Rovnost lze nastolit pouze diskriminací životaschopnější části lidstva, ať už mírnější formou daní, anebo násilným přerozdělením majetku. Společenská rovnost může mít celou škálu stupňů, vždy však platí nepřímá úměrnost: čím více rovnosti, tím méně svobody.

Hospodářství podle Etienna Cabeta je v podstatě hodnověrné, až na takovou "maličkost", jakou je směnný mechanismus. Představit si tak rozvinutou ekonomiku bez peněz, to už vyžaduje velkou dávku naivity a fantazie - bez směnného mechanismu a možnosti výběru by skutečně nemohla existovat.

V Cabetově utopii se pak velmi těžko rozlišuje mezi sférou politickou a společenskou, hospodářskou i morální. Tato totální integrace, naprostá absence jakékoli smyslu pro relativní platnost všech východisek, tuhá disciplína a veřejná povaha všech činů, to vše nám nemůže nepřipomenout moderní totalitní režimy. V Cabetově konstruktu ovšem hlavní charakteristiku totalitního režimu nenacházíme: toto zglajchšaltování je naprosto dobrovolné a rozhodnutí v Ikarii nečiní elitní strana či jediný diktátor (údajné ztělesnění obecné vůle), ale lid prostřednictvím všeobecného volebního práva.

Abychom byli ke Cabetovi spravedliví, musíme ještě jednou zdůraznit, že politický život v Ikarii je sice nereálný, zjevně autoritářský, nikoliv však totalitární. Je sešněrován kazajkou zákonů a přísnou reglementací, ale chybí tu státní represe - jednotlivec se omezuje sám pro dobro společnosti i své vlastní.

Ikarijské zákony nejsou pro Cabeta jen momentální úpravou palčivých problémů, ale cihličkami ku stavbě ideální společnosti. Cabet prostě nepředpokládá, že by se okolnosti mohly změnit, nepočítá s vážným konfliktem zájmů, tedy konfliktem takovým, kde východiska i po racionálním prodebatování zůstávají nesmiřitelná. To se ukázalo už po několika měsících fungování experimentální obce a Cabet si tehdy dokázal představit jen jediné řešení - rozdělení Ikarie do dvou obcí. Ačkoliv byly svornost a solidarita považovány za dva nejdůležitější ikarijské rysy, nepodařilo se je udržet více než několik měsíců.

Snad nejodpornějším rysem Cabetovy utopie je bezelstně vychvalované pálení knih - tím se Cabetova Ikarie v metodách přiblížila kalifu Omarovi, který kázal spálit alexandrijskou knihovnu. Cabet považuje lidské touhy za neměnné a vědění za uzavřené. Cenzura se kupodivu vyskytuje v mnoha utopiích a Cabet i jiní ji neustále obhajují jedním argumentem - umění je pouhou nadstavbou, přinejlepším médiem pro indoktrinaci, zatímco filosofie je jeden nekonečný sled omylů. Rovnováha v Ikarii je asi natolik křehká, že ve jménu společenské harmonie je třeba obětovat kritické myšlení i krásu. Cena za takovou utopii je pak ovšem příliš vysoká.

V Ikarii zkrátka panuje jakési podivné bezčasí; historie tu skončila, není tu otevřených konců. Všechny problému byly vyřešeny, ani žádné velké cíle nezůstávají. Takový dokonalý konstrukt už nelze dál vylepšit. Ikarie je světem, v němž už nelze nikoho překvapit, kde už nelze tvořit. A bez této možnosti se odlidštění člověka stává realitou...

Fourier versus Cabet - srovnání dvou utopií

Ačkoli oba myslitelé patřili k utopickým socialistům, rozcházeli se v celé řadě klíčových východisek i závěrů. Jakých?

1) Postoj k industrializaci.

Etienne Cabet byl typickým technooptimistou - moderní stroje hrají v jeho utopii ohromnou a nezastupitelnou roli, protože umožňuje výjimečný ekonomický růst a mnohem vyšší produktivitu práce. Venkov je protkán hustou železniční sítí, lokomotivy jezdí na "sorub", díky mechanizaci (takřka robotizaci) zmizela ponižující špinavá práce, díky továrnám je možná rychlá a efektivní masová výroba, základ utopického blahobytu.

Charles Fourier roli průmyslu podcenil. Pravda, ve své době měl přes svýma očima pouze odstrašující příklad lyonských tkalců - ti však seděli doma u zapůjčených stavů a zpracovávali materiál, který nebyl jejich. Mechanizace a tovární systém ve Francii jeho doby prostě nepokročily dost daleko, aby je Fourier mohl docenit jako nejcharakterističtější aspekt civilizované práce.

Pokud si Fourier velkých manufaktur všímal, pak věnoval pozornost pouze jejich horším stránkám. Tak jako mnoho socialistů (a konzervativců) devatenáctého století trval na tom, že jediným výsledkem tolik vychvalovaného technologického pokroku je chronická nezaměstnanost, nelidské pracovní podmínky a zbídačování dělníků. Jakkoli však Fourier nebyl apoštolem technologie, nebyl ani teoretickým ludditou. Jen ve své Harmonii přisoudil strojům zcela sekundární úlohu, protože podle něj byly pro dobrý život irelevantní. K tomu ho ostatně dovedla metoda "absolutní pochybnosti" i pojetí přírody, která je štědrá a vyjde svým dítkům vždycky vstříc.

Právě proto můžeme jeho spisy považovat za vášnivou obhajobu agrárního způsobu života, obhajobu řemesel a profesí, která považoval za vznešenější a užitečnější

2) Postoj k manželství

"Tato republika zavrhuje dobrovolný celibát jako projev nevděku a podezřelý stav a prohlašuje konkubinát a cizoložství za zločiny, pro něž není omluvy," píše se v Cestě do Ikarie na straně osmdesát osm. Cabet na manželství pohlíží jako na posvátnou instituci, monogamní svazek na celý život (byť rozvod je ve výjimečných případech povolen). Podle Cabeta jsou "všichni hoši a dívky stejně dobře vychovaní, a tak by se mohli všichni stát dobrými manžely, i kdyby byli sdružováni v dvojice jen podle náhody." Dívky vhodného věku samozřejmě mohou "hovořit a procházet se" s perspektivními choti, pouze však pod dozorem svých matek - jak v přijímacím pokoji, tak na procházce. Výchova ovšem vštěpuje mužům takovou úctu k ženám a ony jsou na ni tak zvyklé a veřejné mínění by bylo tak přísné vůči slabosti [zvýrazněno VJ], že mladí lidé, kteří se milují, by mohli bez nebezpečí být ponecháni o samotě.

Nic by Fourierovi asi nemohlo být vzdálenější. Nejenže za svůj život napsal několik sžíravých pamfletů (např. roztomilou typologii paroháčů) o instituci striktně monogamního manželství (dle něj neudržitelného a protivícího se lidské přirozenosti), ale v jeho utopii nic jako manželství ani není. Vše podléhá volné hře vášní a díky tomu vyniká i ona "sentimentální láska", která byla po celá staletí jediným přijímaným modelem. Fourierova utopie je oslavou tzv. slabostí, oslavou sexuálního uspokojení, rájem, kde si přijdou na své i lidé holdující "perverzím" (homosexualitě a sadomasochismu).

Zvláštní na tom ovšem zůstává, že mnohem víc stoupenců si získal asketický Cabet než extravagantní Fourier se svými sexuálními minimy, dvory lásky a andělskými páry - možná právě proto, že se s těmito představami svěřil jenom kroužku svých nejbližších a možnou proměnu sexuálního chování pouze jemně naznačil v Teorii čtyř pohybů.

3) Postoj k náboženství

Fourier viděl náboženství jako věc minulosti, která náleží do říše pověr a ve světle vědy už není přijatelná. Ve svých nepublikovaných denících se ovšem zaobíral myšlenkou, zdali by se právě láska nemohla stát jakýmsi novým druhem náboženského "pojiva". Cabetovo ikarijské hnutí bylo naopak celé založeno na doktríně Opravdového křesťanství, jež kladlo důraz na primitivní komunismus prvotních křesťanů, a vyzdvihuje tedy odříkání. Cabet hlásal velmi přísnou morálku a sobecké vyhledávání rozkoší se mu hnusilo stejnou měrou, jakou je Fourier vynášel do nebes. Nebyl ochoten připustit jakékoliv modifikace instituce manželství a do omrzení to opakoval kritikům, kteří v komunismu viděli nejen "společenství majetku", ale i "společenství žen". Podle Cabeta si křesťanství žádalo naprostou střídmost v jídle, pití, kouření, sexu i v dalších smyslových potěšeních. Nadto je považoval za zdraví natolik škodlivé, že je kritizoval i ze zdravotních důvodů.

U Cabetova umělého náboženství stojí za to ještě chvíli setrvat. Dva roky po revoluci dal Ikar zvolit zastupitelstvem poradní sbor z nejváženějších kněží, profesorů, filosofů, moralistů, vědců a spisovatelů, kteří by rokovali o všech otázkách týkajících se boha a náboženství. Toto kolegium pak během čtyř let prodiskutovalo a přezkoušelo všechny náboženské názory. "Všechny otázky byly rozhodnuty velkou většinou hlasů a často jednomyslně."27

Tento improvizovaný koncil pak dospěl k tomu, že nevěří v božství Ježíše Krista, božský původ bible28, ráj, peklo ani v boha s lidskou tváří, který trestá, odměňuje a přijímá modlitby (o víře ve svaté, zázraky a neomylnosti papežově ani nemluvě). Ježíši Kristovi se pak připisují zásluhy jen do takové míry, do jaké se přičinil o nastolení rovnosti, bratrství a společně sdíleného majetku.

Potíž je zkrátka v tom, že samotná Ikarie je druhým královstvím Kristovým a že z církevní instituce se v utopii stává vyprázdněná skořápka. V co ještě doufat, když společnost samotná je dokonalá? Proč děsit lidi vizemi pekelnými, když jsou bez výjimky indoktrinovaní "filosofickou" výchovou? Mohou být ve světě, v němž "na všechno stačí rozum", nuceně sekularizovaní kněží něčím víc než pouhými psychology?29

4) Postoj k soukromému majetku

Jedno ze zásadních témat devatenáctého století a politické filosofie vůbec. Zastánci jednoho přístupu argumentují právem na soukromé vlastnictví: v praxi to ovšem nevyhnutelně vede k majetkové nerovnosti, protože jistí lidé dokážou díky svému talentu a schopnostem svůj majetek rozhojnit více než jiní. Zastánci druhého, egalitárního přístupu vidí recept na všeobecné štěstí v znárodňování a společném sdílení veškerého majetku. (Nezapomínejme při tom, že majetek v devatenáctém století těsně souvisel s volebním právem.)

Fourier (a s ním mimochodem i Saint-Simon) proti soukromému vlastnictví nic neměl, pokud měli vlastníci za svou svatou povinnost majetek produktivně využívat. Stejný názor zastávala i většina Fourierových stoupenců: mnozí řemeslníci vlastnili své nástroje a každý tovaryš mohl doufat, že se jednoho dne stane mistrem. V dělnické literatuře druhé čtvrtiny devatenáctého století se člověk často setkává s názorem, že právo na majetek je jedním z nezadatelných a přirozených lidských práv a že komunismus je z týchž důvodů nepřirozený. Například důležité francouzské dělnické noviny Echo de la fabrique sebevědomě odmítaly jakékoli vize společnosti založené na sdíleném majetku a propagovaly umírněnější Fourierovy teorie. A Albert Brisbane, jakož i další Fourierovi žáci napadali stoupenci Owena za komunistický přístup k majetku.

Cabet ovšem v soukromém majetku spatřoval koncentrát všeho zla a svou vysněnou společnost zařídil podle toho: centrální přerozdělování, masová výroba zcela zaměnitelného zboží, státem upravený jídelníček, vnucená skromnost uvnitř údajného blahobytu.

5) Emancipace

Oba myslitelé byli bojovníky za práva žen, Cabet ovšem jenom nominálně. Zatímco podle Fouriera se ženy zcela vyrovnají mužům, rovnostář (!) Cabet jim ve své utopii (literární i reálné) přiznal maximálně poradní hlas.

6) Dirigismus/komunitarismus

Valná většina všech utopií, které se za několik staletí na tomto světě objevily, měla výrazné autoritářské tendence - už jen z toho důvodu, že utopisté kladou tak velký důraz na harmonii, konsensus, otupování konfliktů a potlačování individualismu. Ani utopičtí socialisté nejsou v tomto směru výjimkou, a aniž bych je chtěl omlouvat, nalézám pro to celou řadu důvodů. Za prvé, masová základna těchto hnutí (ikarijského komunismu obzvláště) neměla s demokratickou politikou na národní úrovni prakticky žádnou úroveň. Demokracie byla tehdy spojována s buřičstvím a militantností, a této nálepce se dělníci mnohdy chtěli vyhnout (i Cabet byl koneckonců stoupencem pacifistického, krotkého komunismu). Rovněž je pravda, že v převratných dobách jsou velké skupiny obyvatelstva s to energicky podpořit hnutí, jimž dominují charismatičtí jedinci. V případě utopických socialistů to platí dvojnásob, protože alespoň ve dvou případech (Cabet, Saint-Simon) mělo hnutí výrazně náboženskou povahu. Z čistě sociologického hlediska má jakýkoli pokus o vytvoření nového společenského řádu větší šanci, pokud disponuje silným vůdcem. Nejúspěšnějšími utopickými komunami devatenáctého století byly ty nejvíc autoritářské...

A zatímco Cabetova Ikarie je vysoce centralizovaným a v mnoha ohledech dosti nesvobodným státem, Fourierovy falangy byly malé, decentralizované a relativně svobodomyslné (vzpomeňme na pasáž, v níž Fourier doporučuje přizpůsobit pracovní náplň experimentální komunity konkrétním podmínkám - třebas i pěstovat bodláčí, bude-li to nutné...)

Ač oba myslitelé vycházeli z podobných podmínek a reagovali na podobné podněty a křivdy, způsob života v jejich ideálních společenstvích se dosti rozchází. Je jim vlastně vůbec něco společného? Domnívám se, že ano - zejména zcela zásadní podcenění lidské přirozenosti. Fourier se domnívá, že lidem budou stačit čtyři hodiny spánku a že nejen muži, ale i ženy mají sklony k promiskuitě. Cabet zase míní, že všichni lidé se dají převychovat k asketickému životu, že se s radostí podřídí reglementaci a že ze života lze vymýtit zásadní lidskou vlastnost - nespokojenost. Utopický svět nepočítá s otázkou "co kdyby?" (Co kdyby například mladí nectili rozhodnutí Fourierova areopagu?), neuznává, že motorem pokroku je buřičství, že věci dají dělat jinak a lépe. Dokonalosti totiž již bylo dosaženo.

Oba utopisté ve svých plánech z různých důvodů selhali. Fourier zůstal dítětem svého věku a naprosto neodhadl směr budoucího vývoje, Cabet zase nedocenil povahu člověka - jeho plány počítaly jen s lidmi, jak by měli být, nikoliv s lidmi z masa a kostí. Měli bychom tedy snažení obou filosofů považovat za marné?

Domnívám se, že nikoliv. Jejich teorie jsou zrcadlem nastaveným jejich době - jak Fourier, tak Cabet dovedli velmi sžíravým a jedovatým způsobem svým spoluobčanům připomenout, v jakých otřesných podmínkách jejich bližní živoří (ponechme stranou, že navrhovaná řešení byla v několika ohledech horší než status quo).

A ačkoliv se ani fourierismus, ani ikarijské hnutí nikdy neprosadily, neznamená to, že všechny myšlenky jejich tvůrců zapadly. Po roce 1848 vznikly po celé Evropě socialistické strany, které si vzaly za své řadu z nich - pravda, bylo to ve zředěné formě, takto eklekticky si vybíraly i z anarchismu, demokratického socialismu, syndikalismu a marxismu. Některé z těchto stran se staly stranami vládními, uvedly tyto myšlenky do praxe, a tak měly Fourierovy i Cabetovy snahy přece jen dlouhodobý účinek.

Myšlenky prvních socialistů nejsou jen zajímavým tématem historického bádání, ale i součástí horké současné debaty o budoucím společenském uspořádání (vzpomeňme si třeba na anarchisty a levicové studenty ze Seattlu). Některé Fourierovy a Cabetovy myšlenky byly zavrženy (dost možná navždy), některé si v modifikované podobě našly vděčné posluchače. Nepochybně existují další, jež v daleké budoucnosti vezmou za své a využijí lidé, jejichž předci na konci dvacátého století takové nápady považovali za neuskutečnitelné.

 << Předchozí: Jak se žije v Cabetově Utopii <<

Tento text je druhou částí diplomové práce. Část první se nachází zde:
Charles Fourier: Prorok s myopickou vizí



1 Jeho životopisec Christopher H. Johnson k tomu poznamenává: "Když si brával slovo, vypadal velmi nervózně, ba vystrašeně a k tomu se zalykal. Jako řečník byl naprosto neschopný a jako zákonodárce nepříliš nápaditý." (Utopian Communism in France. Cabet and Icareans 1839- 1851, Ithaca, New York, 1974, str. 31).
2 Už sedmé číslo dosáhlo nákladu 12 000 výtisků. (A navíc se odhaduje, že každé číslo si přečetlo až dvacet dělníků, kteří se na noviny skládali.)
3 Utopian Communism in France, str. 238.
4 Utopian Communism in France, str. 252.
5 Na Cabetovu společenskou smlouvu tehdy zareagoval předchozí přívrženec ikarismu, právník Jean- Baptiste Milliere. "Vaše Ikarie by byla zdegenerovanou dcerou staré společnosti, absolutní monarchií," psal Cabetovi a připodobňoval ho k Ludvíku XVI. Na toto obvinění reagoval Cabet odseknutím, "že on by svá rozhodnutí přece zakládal na vůli lidu". (Tu by si ovšem vykládal podle svého jako každý totalitární demagog.) Milliere rovněž Cabeta vyzval, aby vypsal volby na post vůdce. Všichni sice vědí, kdo by vyhrál, ale kdyby k volbám nedošlo, "založil by se tím precedent, který by mohl mít fatální vliv na pozdější rozhodnutí." Na tuto demokratickou výzvu Cabet odpověděl: "Když je výsledek voleb už předem jasný, proč se s nimi obtěžovat?" Milliere mu na to mohl vmést do tváře jeho vlastní slova: "Je ikarijskou zásadou překládat zemskou ústavu lidu k diskusi a připomínkám." (Utopian Communism in France, str. 253).
6 To skutečně není mnoho, ani na předvoj ne - v Americe mohli Cabetovi stoupenci získat tolik půdy, kolik jich jen bylo. Důvod pro tak malé nadšení byl značně prozaický - Cabet požadoval od každého kolonisty 600 franků na předběžné výdaje. To bylo pro chudého dělníka opravdu příliš a mnoho si jich Cabetovi také stěžovalo - ten si to však nikdy nerozmyslel, byť přirozeně povoloval bohatším osadníků přispívat na ty chudší.
7 Tamtéž, str. 264.
8 Peters, údajně nadšený socialista a agent pozemkové společnosti, se Cabetovi nezmínil o jedné veledůležité maličkosti - půdu dostanou zadarmo, ale v podobě šachovnicových políček o straně jedné míle rozesetých po celém území. Zbytek půdy vlastnil stát Texas; Petersova společnost hodlala rovněž rozdat osadníkům jen polovinu území a stejně jako stát hodlala později zbytek prodat.
9 Plnou verzi ústavy a širší pojednání o dějinách obce viz Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975.
10 Etienne Cabet: Le Vrai Christianisme suivant Jésus-Christ, Paris 1846, str. 635. Citováno podle Taylorova překladu v knize Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 171. Citát rovněž vypovídá i o Cabetových metodách ve funkci šéfredaktora a vydavatele Le Populaire. Podle Johnsona radil Cabet jiným socialistům, jak zaujmout dělnické čtenáře - v článku nesmějí být cizí slova, neměly by být delší než jeden a půl sloupce, měly by být ze života a obsahovat hodně vykřičníků...
11 České vydání (a koneckonců i anglické) je značně okleštěné - z plných šesti set stran přeložila Berta Štruncová pouhých 270. Chybí tu tedy celá zápletka (ostatně trochu mechanicky přejatá z Nové Héloisy) i řada obskurnějších, pro pravé marxisty irelevantních pasáží.
12 Citováno podle Taylorova překladu v knize The Political Ideas of the Utopian Socialists.
13 Cabet k tomu dodává: "Vzhled je pouze funkcí prostředí, a pokud se náhodou vyskytnou lidé mohutnějšího intelektu, pak jsou řídkou výjimkou. Hlavním problémem je, že lidé nemají rovný přístup ke vzdělání." Cabet mimochodem svou pozici revidoval - v Le Populaire přiznává, že lidé si nejsou rovni svým intelektem, krásou, schopnostmi, silou, atd. Pak ovšem pokračuje: "Mají ti, kteréž příroda štědřeji obdařila, právo dostávat větší odměnu než druzí? Že má někdo talent větší než někdo jiný, to je přece jen hříčka přírody - ten druhý přece nemůže za to, že se narodil, jak se narodil. Měl by tedy být trestán za něco, co je zjevně není v jeho moci?" Le Populaire, 18. dubna 1847. (In Johnson, Utopian Communism in France).
14 Cesta do Ikarie, str. 67.
15 Tamtéž, str. 45.
16 Tamtéž, str. 47.
17 Tamtéž, str. 85.
18 Tamtéž, str. 85.
19 Sám Cabet na str. 55 výslovně píše: "Všechny procházky dětí jsou takřka vojenskými pochody."
20 Jak vidno, náročný problém pracovního zařazení se Cabetovi adekvátně zvládnout nepodařilo...
21 Cabet toto považuje za nejvyšší formu demokracie, my se ovšem nedokážeme zbavit podezření, že ve skutečnosti by takový systém vedl jen k vzájemnému podezřívání a rozmachu udavačství. To se ostatně prokázalo i během ikarijského experimentu v Americe.
22 Na rozdíl od našeho (desetinásobně menšího) parlamentu nemají v Ikarii problémy s docházkou. Opozdilci musejí projít speciálními dveřmi ověšenými zvonečky, čímž na sebe strhnou pozornost i nevraživost příchozích... (Cesta do Ikarie, str. 98).
23 Cesta do Ikarie, str. 73-74.
24 Tamtéž, str. 76.
25 Viz kupříkladu citát ze str. 86: "Román ...byl nejrozkošnějším pojednáním o mravní výchově k manželství pro mladé lidi, snoubence a pro otce i matky."
26 Tamtéž, str. 110.
27 Cesta do Ikarie, str. 117.
28 "V době nevědomosti a barbarství mohla být Bible k užitku, protože všechny ostatní knihy byly ještě horší, ale dnes v sobě již nemá jiné dobro než několik mravních předpisů, které je z ní možno vypsat, a ostatek se ukázal chybným, nesmyslným, ba neslušným, nemorálním, zbytečným a škodlivým. Učí například, že se slunce otáčí kolem Země, zatímco již bylo objeveno a dokázáno, že Země se otáčí kolem slunce!" Cesta do Ikarie, str. 119.
29 "Tvoji kněží jsou toliko kněží rozumu," odpověděl Vilém.
"Jsou o to jen více rozumní," odvětil Valmor. Cesta do Ikarie, str. 121.

Použitá literatura

Primární literatura

Etienne Cabet: Cesta do Ikarie, Praha, 1950
Etienne Cabet: Voyage en Icarie, Paris, 1948
Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975
Charles Fourier: Oeuvres completes de Charles Fourier, Editions Anthropos, Paris, 1966-68
Charles Fourier: Velká metamorfóza, Praha, 1983
Jonathan Beecher: The Utopian Vision of Charles Fourier, Boston, 1971

Sekundární literatura

Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet, Praha, 1960
J. O. Hertzler: History of Utopian Thought, New York, 1926
Christopher H. Johnson: Utopian communism in France: Cabet and the Icarians 1839- 1851, Cornell, 1974
George Kateb: Utopia and its Enemies, London, 1963
Ruth Levitas: The Concept of Utopia, Cambridge, Massachusetts, 1990
Frank Manuel: The Prophets of Paris, Cambridge, Massachusetts, 1962
Keith Taylor: Political Ideas of the Utopian Socialists, London, 1982

Viktor Janiš - O autorovi Autor je překladatel. Vystudoval politologii na FSV UK a studoval překladatelství na FF UK.
Jak citovat tento textJaniš, Viktor. Etienne Cabet - neúnavný propagandista [online]. Glosy.info, 4.srpen 2004. [cit. 14.listopadu 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/etienne-cabet-neunavny-propagandista/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Cabet Etienne. utopie. utopický socialismus. Ikarie. komunitarismus.

Diskuse k tématu


Přidat komentář