Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
14.listopadu 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Etienne Cabet - neúnavný propagandista - Viktor Janiš

Publikován 4.srpna 2004, text čítá cca 14060 slov. 8757 přečtení  |  Přidejte komentář

Jak se žije v Utopii

Francouzský dělník, který si čítal v Cestě do Ikarie, se rázem přenesl do poklidného světa, v němž není ani stín neštěstí. Takový svět byl v ostrém protikladu k pochmurné realitě jeho každodenního života. Představoval si, jak s celou svou rodinou sídlí sám ve velkém domě - je dobře ošacený, má plný žaludek, jeho žena se nemusí dennodenně hádat s prodavači kvůli špatně odváženému zboží, jeho děti chodí do školy, a ne do manufaktury; jeho vlastní práce je lehká, příjemná a krátká; může si vyjet na piknik do přírody, a to zdarma; rovněž by už v životě nebyl perzekvován agenty policie. Stačilo jen jedno - zrušit soukromý majetek.

Ikarie zkrátka takového dělníka přitahovala materiálními (a ekologickými) výhodami. Ikarie je zhruba stejně veliká jako Francie či Anglie, ale obyvatel má co obě dvě zmíněné země dohromady. Ikarijci žijí v nádherných vesnicích a městech, všude je vidět krásné domy, zahrady a půvabnou přírodu. Stejně skvělé jsou ikarijské silnice, řeky a kanály. Ikarijský průmysl je plně mechanizovaný a velmi produktivní. Země oplývá hojností stromů, ovoce, květin a zvířat. Všichni Ikarijci jsou vzhledem atraktivní a krásní. Země je protkána sítí dvanácti železnic, které fungují na nový pohon založený na sorubu, látce to hojnější než uhlí. Nikdo nelže. Zločinnost vymizela. Život je plný radosti a štěstí. Tyto výhody skýtá jedinečný model společenského a politického uspořádání Ikarie, jež se zakládá na rovnosti ("Jsme si ve všem rovni, pokud to není naprosto nemožné."14). Země i kapitál jsou společným vlastnictvím lidu a všichni dostávají rovný díl všech výrobků, jak zemědělských, tak průmyslových. Díky této metodě distribuce jsou peníze zbytečné, protože nikdo nic neprodává ani nekupuje a protože všichni jsou koneckonců materiálně zajištěni. Každý rok se sbírají demografická data a na jejich základě se připravuje celonárodní plán na další rok. Škola (kombinace občanské a profesní výchovy) je otevřená všem dětem.

Podívejme se teď na jednotlivé oblasti ikarijského života trochu podrobněji. "Jedině zákon připouští či zakazuje kteroukoli potravinu. ... Byla předepsána i nejvhodnější příprava každé potraviny."15 Zdá se, že za plný žaludek musí Ikarijec něco obětovat - a sice svobodu volby. V každém městě stojí ohromné sklady, a když Ikarijec potřebuje něco jiného než jídlo, prostě do nich zajde a vybere si typizovaný, sériově vyráběný výrobek. Nejsou tu peníze ani jakési "pracovní poukázky", jsme v komunismu - vlastní příspěvek k hospodaření státu nemá nic společného s odměnou. Funguje zde něco jako přídělový systém založený na velikosti rodiny, zvláštních potřebách a podobně? To už Cabet neříká. Ikarijský vzdělávací systém je zjevně na tak vysoké úrovni, že zcela vymýtil chamtivost; nikdo si nikdy nevezme víc, než potřebuje. Jídlo se mimochodem donáší až ke dveřím. "Každé skladiště má pro každou rodinu zvláštní košík, nádobu nebo odměrku, označenou číslem domu, která obsahuje její příděl chleba, mléka atd. Všechny tyto odměrky jsou dvojmo, aby se donášela jedna plná a odnášela jedna prázdná. Každý dům má u vchodu výklenek, předem určený k tomuto účelu, ve které roznašeč najde prázdnou nádobu a nahradí ji plnou..."16

"Móda se nikdy nemění, je toliko určitý počet různých tvarů klobouků, čapek, turbanů a čepic; vzor každého tohoto tvaru byl vybrán a rozhodnut výborem modistek, malířů atd. a každou z těchto pokrývek lze zmenšit nebo roztáhnout dle libosti a přizpůsobit na míru."17 I zde je všechno upraveno zákonem podle dobrozdání výboru, který se všude dotazoval a prostudoval obleky všech zemí, doporučil, které vzory se mají přijmout a které zavrhnout, a zařadil je do tříd podle nutnosti, užitečnosti a příjemnosti. Výběr sice není velký, ale prostor pro individuální vkus existuje. Principem tu je sladit všechno potěšení plynoucí z různorodosti se všemi výhodami uniformity.

Základní společenskou jednotkou Ikarie je rodina, nikoliv však nukleární rodina moderního věku, ale pravý rodinný klan - pod jednou střechou obvykle žije až dvacet lidí. (Zjevně se tu ozývá nostalgie po údajně idylickém rodinném soužití na preindustriálním venkově.) Mezilidské vztahy v Ikarii se realizují v integrovaném společenství prodchnutém povýtce bratrskou láskou.

Základní výrobní jednotkou jsou velké rodinné farmy a ohromné továrny. Co se zemědělství týče, Cabet na rozdíl od jiných komunistických myslitelů jasnozřivě nahlédl pravděpodobné důsledky kolektivizace a odhadl touhu rolníků po relativní autonomii. Zemědělcům Cabet dokonce povolil větší pestrost v architektonickém stylu a v projektech statků než obyvatelům ikarijských měst. Tak jako ostatní výroba je i zemědělství na vysoké vědecké úrovni a perspektivním rolníkům se v posledních dvou letech na škole dostává specializovaného výcviku. Nové vědecké poznatky se k zemědělcům dostanou prostřednictvím Zemědělského věstníku a mnoha dalších publikací. Průmyslová výroba se odehrává ve velkých továrnách; Cabet se obešel bez řemeslníků. Dokonce i brožurky se tisknou v ohromných mechanizovaných manufakturách. Řízení továrny je naprosto demokratické - dělníci si volí předáky a manažery ze svého středu, rokují o pracovních normách atp. Podmínky v továrnách jsou přirozeně skvělé - haly jsou čisté, vymalované světlými barvami, dobře osvětlené. Dělníci povětšinou jen dohlížejí na stroje. Pracovní doba se od počátku ikarijské historie zkracuje - v současnosti je to sedm hodin v létě a šest v zimě.

Systém má ovšem i stinné stránky, které z Cabetova líčení mimovolně vystupují na povrch:

"Ač v první hodině předpis nařizuje ticho, aby vedoucí mohly dát všem své rozkazy a rozdat úkoly učednicím, mlčení, které zde vládlo, bylo tak hluboké, že jsem byl udiven, i když jsem byl odedávna přesvědčen, že jazyk shromážděných žen nebývá čipernější než skupiny mužů a že dovedou zachovat ticho, ba i tajemství tak dobře jako jejich nespravedliví obviňovatelé.

Ale byl jsem rozechvěn, když při posledním úderu desáté hodiny se těchto dva tisíce pět set krásných úst otevřelo a zanotovalo velkolepou hymnu, až příliš krátkou, na počest slavného Ikara, který doporučil svým krajanům uctívání žen jako božstva, od něhož závisí jejich štěstí.

Pak několik hlasů zpívalo půvabnou a duchaplnou píseň o radostech dílny, jejíž refrén jsem ke své lítosti zapomněl a který opakovala s roztomilou veselostí celá dílna. Hodina zpěvu však přešla jako blesk a ustoupila opětnému tichu, při němž jsme bez omrzení obdivovali pořádek v jednání vedoucích, které procházely všemi řadami."18

Cabet považoval práci za nutné zlo, které se má co nejvíce zkrátit a zpříjemnit (třebas i sborovým zpěvem). Tento v zásadě negativní postoj k práci bezděky prozrazuje i Cabetův náhled na tvůrčí činnost. Pokud práce nemá být obzvlášť kreativní, pak musí toto vakuum vyplnit činnost ve volném čase. Ale co vlastně v něm Ikarijec dělá? Koneckonců, má k dispozici celé odpoledne a večer. Prochází se, povídá si se sousedy, vede společenský život. Účastní se i na politickém životě, v lidových shromážděních i na velkolepých slavnostech organizovaných při příležitosti historických výročí. Stará se o zahrádku, aby byla Ikarie krásnější. Podle Cabeta je jeho motivace velmi jednoduchá - pracuje tvrdě, protože si uvědomuje, že bez práce by nebylo této radostné existence, ani by se nenaplnily záměry společnosti.

Taková uvědomělost se ovšem neobejde bez celoživotní výchovy a neustálé propagandy. Výchova podle Cabetových představ není jen účelové školení, právě naopak - zasahuje do všech sfér života. Počíná už v prenatálním stadiu pečlivou instruktáží nastávajících matek. Rodiče pak musí svým dětem dovolit, aby se pod dohledem stýkaly s ostatními dětmi a získaly tak správné socializační návyky. Všechny děti by měly umět číst a psát, ještě než ve věku šesti let jdou do školy. Cabet se nezmiňuje o žádných sankcích, a tak usuzujeme, že postačující motivací je pro dítě jeho racionalita. Prvních dvanáct let ve škole je věnováno rozvíjení intelektu a formování povahy, která by se bez námitek podřizovala disciplíně a skláněla hlavu před povinností. Taková indoktrinace už začíná doma, kdy se matka snaží v dítěti rozvíjet dispozice pro bratrskou lásku, bezpodmínečnou důvěru v rodiče a slepou poslušnost. (Cabet k tomu šalamounsky dodává, že matka sama bude vědět, co by v tomto směru představovalo extrém.)

Formální výchova tuto tendenci19 jen rozvíjí takovými metodami jako povinným nošením stejnokrojů, kolektivní recitací, skupinovým zpěvem a masovými gymnastickými přehlídkami. Ačkoliv v politice si ženy a muži rozhodně nejsou rovni, ve škole se jim dostane stejného vzdělání. Velká péče je věnována "správnému" intelektuálnímu vývoji dětí, jak naznačuje citát ze str. 59 "Pro každé stáří máme stejný druh knih. Knihovna dítěte je velmi sporá, neboť jsme toho názoru, že malý počet vynikajících děl, které dítě dobře zná, má nekonečně větší cenu než změť dobrých a zejména směsice špatných knih."

Když si zvolí zaměstnání, začíná u chlapců v osmnácti a u dívek v sedmnácti letech specializovaná výuka. Všichni jsou ostatně vychováni k tomu, aby považovali každé zaměstnání za rovnocenné. Každý si vybírá povolání, k němuž má přirozené sklony, a pokud počet přihlášek přesáhne počet míst, dojde ke konkursu, jehož soudci jsou sami žadatelé.20 Profesní výchova jde ruku v ruce se zasvěcením do politických mechanismů. Po třech letech ze systému vyjdou zruční dělníci a zodpovědní občané. Delší studium absolvují jen badatelé, učitelé a lékaři, jejichž počet je ovšem omezen.

Školství přirozeně klade velký důraz na ideu občanské povinnosti. Bez ní by se společnost neobešla, protože zabezpečování práva a pořádku leží na bedrech všech ikarijských občanů. Nikde podle Cabeta není tolik policistů - všichni funkcionáři i občané totiž bdí nad dodržováním práva a nahlašují veškeré prohřešky, jichž se stanou svědky. Těch je přirozeně málo, neboť jedinou prapříčinou zla na světě je přece majetková nerovnost. Buď jak buď, k menším prohřeškům občas dochází. Soudí je jakési ad hoc soudy, jež se odehrávají na místě činu - v továrně, v restauraci, na ulici, dokonce i domov se může stát soudní síní. O přesné povaze těchto činů se Cabet nerozepisuje, ale podle náznaků můžeme soudit, že zahrnují projevy hrabivosti, nelaskavé poznámky na adresu bližních a podobné ne zcela bratrské skutky. Vážnější činy soudí místní lidové shromáždění, tedy všichni občané dané oblasti (cca 2000). Jako v Morově Utopii tak veřejný pořádek stojí a padá s veřejným ostouzením provinilce.21

Vláda Ikarie je založena na konceptu suverenity lidu - lid jako celek si vyhrazuje právo schvalovat či zamítat návrhy svých zástupců v jednokomorovém parlamentu (2000 poslanců22 volených na dvouleté období) a ve vládě (prezident plus patnáct dalších ministrů, rovněž zvolených na dvouleté období). Země je rozdělena na 100 provincií a 1000 obcí, a každou obci tak zastupují dva poslanci. Každá obec i provincie mají svou vlastní regionální exekutivu a shromáždění, která řeší místní a provinční záležitosti. Každé provinční shromáždění sestává ze 120 členů, zástupců deseti obcí na svém území. Na obecních shromážděních už ale žádné zástupce nepotkáme, neboť všichni občané (tzn. všichni dospělí muži - ženy a děti hlasovat nesměly) se mohou účastnit na rozhodovacím procesu a každý desátý den se tak scházejí, aby si vyslechli provinční a národní vyhlášky a prodiskutovali místní záležitosti. Všech 1001 ikarijských shromáždění má specializované výbory a podvýbory, jež se zabývají ústavou, školstvím, zemědělstvím atd. a věnují projednávaným záležitostem kritickou pozornost, bez níž zákonodárný proces nemůže být racionální ani demokratický.

Cabet se sám často prohlašoval lékařem společenství. Tato metafora je velice silná už od Platónových časů a také stejně nebezpečná. Její autor se prohlašuje za majitele vědomostí, jež nejsou obyčejnému smrtelníkovi dostupné a kterých by bylo přinejmenším nezodpovědné a hloupé neuposlechnout. Posuďte sami:

"Soudím jako vy, že tvorba jakýchkoli děl je asi povoláním jako lékařství. Myslím, že tu jsou národní učenci, spisovatelé a básníci tak jako národní lékaři, kněží a profesoři. Když o tom přemýšlím, toliko republika dává tisknout knihy, protože jedině ona má tiskárny, tiskaře, papír atd.; a republika dává tisknout jen dobrá díla. Nikdo nemůže prodávat knihy, protože nikdo nemá peněz, aby je kupoval. Nikdo nemá jiné knihy než ty, které dostal zdarma, a republika jistě nepřiděluje špatné knihy...

Bez souhlasu republiky se nic nesmí tisknout. V této novotě, která zpočátku udivuje, nevidím nic závadného, neboť kdo by si mohl stěžovat, že nesmí vytisknout špatné dílo (kterým by se pohrdalo a nikdo by je nečetl), když každý je živen, oblékán a ubytováván republikou?

Předpokládám, že spisovatelova práce se považuje za povolání, k jehož volbě jsou oprávněni - mladý muž či mladá dívka toužící ujmout se tohoto zaměstnání v osmnácti nebo sedmnácti letech - teprve po zkoušce, která zjistí příslušnou způsobilost. Budoucímu spisovateli se pak dostává po dobu pěti nebo šesti let potřebného zvláštního školení a mimoto se jeho práce tisknou toliko z rozhodnutí zákona, podle dobrozdání výboru. Není-li pak tu jistota, že se nebudou tisknout špatné knihy, a nejsou-li tu zároveň všechny možnosti k tvorbě veškerých dobrých prací, které si můžeme přát? Republika má své národní historiky, romanopisce, básníky a skladatele písní, tak jako kdysi králové měli své placené spisovatele. Žádá od nich veškerou tvorbu, kterou pokládá za užitečnou, nezávisle na tom, co vytvoří z vlastního popudu. Tak by nebylo rozpustilých románů a oplzlých písní, nikdo by se nenamáhal dělat práci prostřední úrovně. Tento systém, uplatňovaný ve všech odvětvích písemnictví, věd a umění, může vést k dokonalosti. Po zralém uvážení - toť ikarský systém!"23

Všechna díla jsou předávána do soutěže a schvalována hlasováním učenců, takže je podle Cabeta vybráno vždy nejlepší z velkého počtu dobrých a výborných prací. Hlasování je v Ikarii vůbec důležitý princip - tak například v pasáži věnované náboženství si kolegium učenců a kněží odhlasuje, že Bůh existuje...

Předběžná cenzura ovšem Cabetovi nestačila. "Republika měla možnost přepracovat všechny užitečné knihy, které byly nedokonalé, jako například národní dějiny, a spálit všechny zastaralé knihy, které byly uznány za nebezpečné či zbytečné.

Činíme ve prospěch lidstva, co činili jeho utlačovatelé proti němu: Založili jsme oheň, abychom spálili špatné knihy, kdežto oni loupežníci a fanatikové zažehli oheň, aby spálili neškodné kacíře. Přesto jsme v našich velkých národních knihovnách zachovali několik exemplářů všech starých děl, abychom zjišťovali nevědomost a bláhovost minulosti a pokrok přítomnosti."24

Umění i dějepisectví se stávají služkami mocných a plní pouze didaktickou funkci;25 v takovém prostředí věru není o čem přemýšlet. Totéž ovšem platí i o novinářské profesi: "Dovolujeme pouze jediné obecní noviny pro každou obec, jediné provinční noviny pro každou provincii a jediné národní noviny pro celý národ. Svěřujeme redakci novin nezaujatým, dočasným a odvolatelným veřejným funkcionářům, zvoleným lidem či jeho zástupci. Ale vyplenili jsme kořen zla nařízením, že noviny budou jen protokolem a budou obsahovat jen vylíčení a skutečnosti bez jakéhokoli komentáře z novinářovy strany. ... Ježto každý člověk může uveřejnit svůj názor tím, že ho předloží svému shromáždění, proč by mělo být dovoleno, aby ho uveřejňoval jiným způsobem, který by mohl ponechat nebezpečné omyly bez kontroly?"26

"Ještě nebyla popsána utopie, v níž by se příčetný člověk uvolil žít, kdyby měl možnost utéct."
Alexander Gray
 << Předchozí: Filosofická východiska << >> Následující: Srovnání Fourierovy a Cabetovy Utopie >>

Tento text je druhou částí diplomové práce. Část první se nachází zde:
Charles Fourier: Prorok s myopickou vizí



1 Jeho životopisec Christopher H. Johnson k tomu poznamenává: "Když si brával slovo, vypadal velmi nervózně, ba vystrašeně a k tomu se zalykal. Jako řečník byl naprosto neschopný a jako zákonodárce nepříliš nápaditý." (Utopian Communism in France. Cabet and Icareans 1839- 1851, Ithaca, New York, 1974, str. 31).
2 Už sedmé číslo dosáhlo nákladu 12 000 výtisků. (A navíc se odhaduje, že každé číslo si přečetlo až dvacet dělníků, kteří se na noviny skládali.)
3 Utopian Communism in France, str. 238.
4 Utopian Communism in France, str. 252.
5 Na Cabetovu společenskou smlouvu tehdy zareagoval předchozí přívrženec ikarismu, právník Jean- Baptiste Milliere. "Vaše Ikarie by byla zdegenerovanou dcerou staré společnosti, absolutní monarchií," psal Cabetovi a připodobňoval ho k Ludvíku XVI. Na toto obvinění reagoval Cabet odseknutím, "že on by svá rozhodnutí přece zakládal na vůli lidu". (Tu by si ovšem vykládal podle svého jako každý totalitární demagog.) Milliere rovněž Cabeta vyzval, aby vypsal volby na post vůdce. Všichni sice vědí, kdo by vyhrál, ale kdyby k volbám nedošlo, "založil by se tím precedent, který by mohl mít fatální vliv na pozdější rozhodnutí." Na tuto demokratickou výzvu Cabet odpověděl: "Když je výsledek voleb už předem jasný, proč se s nimi obtěžovat?" Milliere mu na to mohl vmést do tváře jeho vlastní slova: "Je ikarijskou zásadou překládat zemskou ústavu lidu k diskusi a připomínkám." (Utopian Communism in France, str. 253).
6 To skutečně není mnoho, ani na předvoj ne - v Americe mohli Cabetovi stoupenci získat tolik půdy, kolik jich jen bylo. Důvod pro tak malé nadšení byl značně prozaický - Cabet požadoval od každého kolonisty 600 franků na předběžné výdaje. To bylo pro chudého dělníka opravdu příliš a mnoho si jich Cabetovi také stěžovalo - ten si to však nikdy nerozmyslel, byť přirozeně povoloval bohatším osadníků přispívat na ty chudší.
7 Tamtéž, str. 264.
8 Peters, údajně nadšený socialista a agent pozemkové společnosti, se Cabetovi nezmínil o jedné veledůležité maličkosti - půdu dostanou zadarmo, ale v podobě šachovnicových políček o straně jedné míle rozesetých po celém území. Zbytek půdy vlastnil stát Texas; Petersova společnost hodlala rovněž rozdat osadníkům jen polovinu území a stejně jako stát hodlala později zbytek prodat.
9 Plnou verzi ústavy a širší pojednání o dějinách obce viz Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975.
10 Etienne Cabet: Le Vrai Christianisme suivant Jésus-Christ, Paris 1846, str. 635. Citováno podle Taylorova překladu v knize Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 171. Citát rovněž vypovídá i o Cabetových metodách ve funkci šéfredaktora a vydavatele Le Populaire. Podle Johnsona radil Cabet jiným socialistům, jak zaujmout dělnické čtenáře - v článku nesmějí být cizí slova, neměly by být delší než jeden a půl sloupce, měly by být ze života a obsahovat hodně vykřičníků...
11 České vydání (a koneckonců i anglické) je značně okleštěné - z plných šesti set stran přeložila Berta Štruncová pouhých 270. Chybí tu tedy celá zápletka (ostatně trochu mechanicky přejatá z Nové Héloisy) i řada obskurnějších, pro pravé marxisty irelevantních pasáží.
12 Citováno podle Taylorova překladu v knize The Political Ideas of the Utopian Socialists.
13 Cabet k tomu dodává: "Vzhled je pouze funkcí prostředí, a pokud se náhodou vyskytnou lidé mohutnějšího intelektu, pak jsou řídkou výjimkou. Hlavním problémem je, že lidé nemají rovný přístup ke vzdělání." Cabet mimochodem svou pozici revidoval - v Le Populaire přiznává, že lidé si nejsou rovni svým intelektem, krásou, schopnostmi, silou, atd. Pak ovšem pokračuje: "Mají ti, kteréž příroda štědřeji obdařila, právo dostávat větší odměnu než druzí? Že má někdo talent větší než někdo jiný, to je přece jen hříčka přírody - ten druhý přece nemůže za to, že se narodil, jak se narodil. Měl by tedy být trestán za něco, co je zjevně není v jeho moci?" Le Populaire, 18. dubna 1847. (In Johnson, Utopian Communism in France).
14 Cesta do Ikarie, str. 67.
15 Tamtéž, str. 45.
16 Tamtéž, str. 47.
17 Tamtéž, str. 85.
18 Tamtéž, str. 85.
19 Sám Cabet na str. 55 výslovně píše: "Všechny procházky dětí jsou takřka vojenskými pochody."
20 Jak vidno, náročný problém pracovního zařazení se Cabetovi adekvátně zvládnout nepodařilo...
21 Cabet toto považuje za nejvyšší formu demokracie, my se ovšem nedokážeme zbavit podezření, že ve skutečnosti by takový systém vedl jen k vzájemnému podezřívání a rozmachu udavačství. To se ostatně prokázalo i během ikarijského experimentu v Americe.
22 Na rozdíl od našeho (desetinásobně menšího) parlamentu nemají v Ikarii problémy s docházkou. Opozdilci musejí projít speciálními dveřmi ověšenými zvonečky, čímž na sebe strhnou pozornost i nevraživost příchozích... (Cesta do Ikarie, str. 98).
23 Cesta do Ikarie, str. 73-74.
24 Tamtéž, str. 76.
25 Viz kupříkladu citát ze str. 86: "Román ...byl nejrozkošnějším pojednáním o mravní výchově k manželství pro mladé lidi, snoubence a pro otce i matky."
26 Tamtéž, str. 110.
27 Cesta do Ikarie, str. 117.
28 "V době nevědomosti a barbarství mohla být Bible k užitku, protože všechny ostatní knihy byly ještě horší, ale dnes v sobě již nemá jiné dobro než několik mravních předpisů, které je z ní možno vypsat, a ostatek se ukázal chybným, nesmyslným, ba neslušným, nemorálním, zbytečným a škodlivým. Učí například, že se slunce otáčí kolem Země, zatímco již bylo objeveno a dokázáno, že Země se otáčí kolem slunce!" Cesta do Ikarie, str. 119.
29 "Tvoji kněží jsou toliko kněží rozumu," odpověděl Vilém.
"Jsou o to jen více rozumní," odvětil Valmor. Cesta do Ikarie, str. 121.

Použitá literatura

Primární literatura

Etienne Cabet: Cesta do Ikarie, Praha, 1950
Etienne Cabet: Voyage en Icarie, Paris, 1948
Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975
Charles Fourier: Oeuvres completes de Charles Fourier, Editions Anthropos, Paris, 1966-68
Charles Fourier: Velká metamorfóza, Praha, 1983
Jonathan Beecher: The Utopian Vision of Charles Fourier, Boston, 1971

Sekundární literatura

Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet, Praha, 1960
J. O. Hertzler: History of Utopian Thought, New York, 1926
Christopher H. Johnson: Utopian communism in France: Cabet and the Icarians 1839- 1851, Cornell, 1974
George Kateb: Utopia and its Enemies, London, 1963
Ruth Levitas: The Concept of Utopia, Cambridge, Massachusetts, 1990
Frank Manuel: The Prophets of Paris, Cambridge, Massachusetts, 1962
Keith Taylor: Political Ideas of the Utopian Socialists, London, 1982

Viktor Janiš - O autorovi Autor je překladatel. Vystudoval politologii na FSV UK a studoval překladatelství na FF UK.
Jak citovat tento textJaniš, Viktor. Etienne Cabet - neúnavný propagandista [online]. Glosy.info, 4.srpen 2004. [cit. 14.listopadu 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/etienne-cabet-neunavny-propagandista/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Cabet Etienne. utopie. utopický socialismus. Ikarie. komunitarismus.

Diskuse k tématu


Přidat komentář