Filosofická východiska pro Utopii

Cabet často opatřoval svou teorii bratrského komunismu přídomkem vědecká, to ovšem bylo tvrzení značně troufalé. V jeho díle nenalézáme jediné systematické a racionální rozpracování této "nauky" a její principy jsou čtenářům předkládány s hrubě nedostatečným odůvodněním, pakli vůbec nějakým. Pokud chce Cabet své výklady nějak podepřít, činí tak za pomoci (často chabě) vybraných citátů z děl jiných filosofů - kupříkladu v Cestě do Ikarie to jsou kapitoly IX a X, kde Cabet své názory na rovnost a společenství "dokládá" výroky legitimních utopistů, jakými byli More, Mably a Morelly, ale i třeba Johna Locka (!) a Napoleona Bonaparta (!!). Cabeta nepochybně velmi ovlivnila Morova Utopie - už v Cestě do Ikarie se přiznává, že myšlenku založení komunistické společnosti (neboli "společenství majetku", jak tomu říkával) začal brát vážně až po prostudování tohoto díla. Je zajímavé, že zatímco kupříkladu v citátu na počátku této kapitoly obhajuje vědeckou povahu své teorie, ve své pozdějším díle Opravdové křesťanství podle Ježíše Krista přiznává, že román Cesta do Ikarie nelze pokládat za vědecké dílo:

"Upřednostňovali jsme popis na úkor vědeckého a metafyzického pojednání, protože první forma je daleko půvabnější, hmatatelnější, zajímavější a srozumitelnější pro čtenáře, kteří nejsou zvyklí na exaktní vývody..."10

Pokud za Cabetovou obhajobou komunistických myšlenek najdeme nějaké "exaktní vývody", pak to bude v knize Popularizované dějiny francouzské revoluce, 1789- 1830, jíž vyvrcholilo jeho historické bádání v Londýně. Těžko si představit díla tak odlišná jako Cesta do Ikarie a tyto Dějiny, ale k závěrům obsaženým ve své utopii došel právě studiem Velké francouzské revoluce. Pakliže byly Dějiny pojaty jako práce popularizovaná, v Cestě do Ikarie zašel v procesu popularizace ještě dále. Ve francouzské11 předmluvě k Cestě do Ikarie Cabet vysvětluje, jak během bádání překvapivě často narážel na společenské nepokoje, revoluce a z nich plynoucí utrpení. Při hledání příčin nepokojů a revolucí (a tedy i lidského neštěstí) zjistil, že "nerovnost je původní a základní příčinou všech neřestí a špatností, a tak tomu bude nadále až do skonání světa, pokud tomu někdo neudělá přítrž." Společenská nerovnost podle Cabeta vyplývá z ústavního uspořádání. Z historického hlediska je vidět, že vláda aristokracie a despocie je jen výrazem nerovnosti. Rovnost si tedy žádá konec aristokracie a despotismu a zavedení lidové demokracie. Francouzská revoluce se svým důrazem na lidská práva, suverenitu lidu a principy rovnosti, svornosti a bratrství této tendenci skutečně dala formu. Revoluce na druhou stranu nezaútočila na hospodářskou a společenskou dimenzi nerovnosti. Její strategie byla založena na nesprávném předpokladu, že je jedině třeba založit demokratickou republiku a už jen to všechny nakrmí, dá jim práci a zajistí všeobecný mír, prosperitu a blaho. Cabet se domníval (a pyšnil se tím jako velkým objevem), že nerovnost nespočívá jen ve formě vlády, ale i ve vzdělání, v zaopatření jídlem, šatstvem, bydlení a vybavení. Mnoho lidí psalo o nerovnosti politické, ale kdo ukázal, co je třeba pro plnou ekonomickou a společenskou rovnost? Tato otázka se Cabetovi neustále vynořovala při psaní Dějin a přiměla ho nakonec popsat svou představu o tom, jak by se musela uspořádat společnost založená na naprosté rovnosti.

"Brzy jsem nahlédl, že rovnost si vyžaduje rozšíření zemědělské i manufakturní výroby, hospodářství, pořádek a distribuci, která je založena na inteligenci a logice, věcech, které dnes neexistují a existovat nemohou. Mé zkoumání mě záhy dovedlo k nutnosti společného vzdělávání, společné práce, nutnosti koncentrace výroby ve velkých manufakturách a zboží v ohromných skladech, neomezenému rozšíření strojů, společnému obdělávání půdy, sdílení jejích plodů, zkrátka ke Společenství."12

Jak vidno, většina těchto předpokladů byla provázána s nárůstem hospodářské výroby umožněným novou technologií. V převážně agrární společnosti byla rovnost v Cabetově definici takřka nepředstavitelná; uskutečnitelná nebyla ani v malé zemi s malými zdroji. Musí jít o rovnost hojnosti. Ikarie z roku 1840 byla tedy vylíčením velkého (byť decentralizovaného), mocného a industrializovaného národního státu - Francie či Anglie v budoucím zlatém věku mechanizace.

Hned v první kapitole francouzského vydání Cesty do Ikarie se Cabet snaží ospravedlnit naprostou rovnost z morálního hlediska. "Podle něj "příroda obdařila každého člověka stejnou touhou po štěstí a každému dala právo na život a blahobyt." Pokud všichni touží po štěstí, argumentuje Cabet, pak je štěstí každého člověka stejně důležité jako štěstí všech ostatních, pročež se společnost musí uspořádat tak, aby prostředky ku dosažení štěstí byly přístupné každému. Podle Cabeta tento princip ještě posiluje skutečnost, že člověk nemůže uspokojit své materiální potřeby, pokud se neuchýlí k materiálům, jež celému lidstvu skýtá příroda. Při takovém pojetí tedy příroda nepatří jednotlivcům, ale lidstvu jako kolektivní entitě. To na druhou stranu neznamená, že se se všemi bude zacházet naprosto stejně - tak například nemocným bude třeba větší péče než zdravým, batolata a lidé velmi staří si také vyžadují více pozornosti - ale všichni lidé mají nezcizitelné právo na stejné ohledy, pokud si čas od času jejich okolnosti nevyžádají péči větší. Potíže ovšem nastávají, když dojde na rovné odměňování všech pracovníků za nestejné pracovní výsledky. Cabet tvrdí, že všichni zdraví lidé mají stejnou povinnost přispívat k obecnému dobru podle svých nejlepších schopností. V ikarijském komunismu je tato povinnost vynutitelná, byť díky výchově a přísné morálce není fyzické donucování nutné. (Tak jako tak, nejhorší práce odvedou stroje, ne lidé, a tak bude práce zdrojem potěšení. Myšlenku přitažlivé práce Cabet pravděpodobně převzal od Fouriera.) Na předsádce francouzského vydání Cesty do Ikarie si můžeme přečíst tučným písmem vyvedenou zásadu: Každému podle jeho potřeb... Od každého podle jeho schopností. (To je mimochodem zásada daleko egalitářštější a méně hierarchická než u saint-simoniánců - "každému podle jeho schopností, každému podle jeho práce").

Návrat k přírodě a přirozenému stavu není Cabetovým jediným "důkazem" fundamentální racionality naprosté rovnosti. Podle něj se lidé rodí rovní i co do manuálních a intelektuálních schopností. Dlužno podotknouti, že i v dobovém kontextu jsou oba argumenty velmi slabé; přesto se je Cabet nenamáhá explikovat.13

Rovnost se dá samozřejmě rovněž hájit z náboženských pozic, podle učení raných křesťanů. Tato argumentace se v Cestě do Ikarie takřka nevyskytuje, zato v Opravdovém křesťanství podle Ježíše Krista je jí věnována značná pozornost. V této práci se Cabet na první, velmi zběžný pohled přidržel relativistického pojetí společenské morálky - poukazoval na to, že koncept morálky odkazuje na společenské tradice, zvyky a způsoby, pročež můžeme dost dobře očekávat, že společnosti se budou ve svých morálních zásadách lišit (tak je mnohoženství v některých zemích považováno za morální a v jiných ne). Pokud tedy hodláme morálky porovnávat a zjišťovat jejich hodnotu, musíme stanovit nějaký univerzální standard, podle nějž je budeme měřit. Cabet tvrdí, že ze všech morálek je nejlepší ta, která nejvíce odpovídá přírodě, zájmům jednotlivce a zájmům společnosti. Stejně jako v předchozím výroku i zde si můžeme povšimnout, že Cabet považuje přírodu za zřídlo morální ctnosti. Ale zatímco předtím považoval štěstí za cíl, k němuž by jedinec měl směřovat, nyní přichází s konceptem člověčích zájmů, přičemž zájem společnosti je sumou jednotlivých zájmů. Cabet tvrdí, že právě křesťanství všechny tyto požadavky splňuje. Proto je jen logické, když přijmeme křesťanství i jako společenskou doktrínu. Cabet navíc neváhal využít poněkud ortodoxnějšího argumentu - je-li Ježíš synem Božím, pak jeho morálka musí být bezchybná.

Pak začne Cabet dokazovat, že křesťanství je vlastně komunistickou doktrínou. Ve vývoji ikarijské filosofie šlo o neobyčejně důležitý bod obratu, neboť tímto tvrzením se Cabet rozešel s dřívějšími verzemi Nového či Opravdového křesťanství, zvláště s jeho saint-simoniánskou verzí. Cabet sice převzal valnou část Saint-Simonova pojetí křesťanství, zvláště důraz na bratrskou lásku ("Chovej se ke svému bližnímu tak, jak bys chtěl, aby se on choval k tobě"). Zatímco Saint-Simon v křesťanství nenalézá nic, co by ospravedlnilo rozchvácení soukromého majetku a zavedení majetku společného, Cabet nahlížel na křesťanství jako na přímý útok na vlastnická práva, zvláště v pasážích, kdy Kristus káže bohatým, aby svůj majetek rozdali chudým (tato pasáž se skutečně otvírá mnoha interpretacím). Cabet dále prohlašuje, že raní křesťané se sdružovali na základě primitivního komunismu. A tento morální model měli Skuteční ikarijci-křesťané převzít. Cabet měl za to, že ve svém utopickém románu úspěšně ukázal, jak by se komunismus dal naroubovat na moderní industrializovanou společnost. Na konci čtyřicátých let byl už připraven celému světu ukázat, jak vypadá komunismus v praxi. Vyhnanství v Anglii ho přesvědčilo, že Anglie by se pro takový experiment hodila nejvíce, ale okolnosti ho nakonec donutily k tomu, aby první ikarijskou obec založil v Americe.

"Není ani jeden pár obuvi, ani jeden účes, který by nebyl projednán a přijat podle vzorového plánu..."
Etienne Cabet, Cesta do Ikarie, str. 49

"Téměř všichni Ikařané jsou filosofové, kteří od dětství umí ovládat své vášně."
Etienne Cabet, Cesta do Ikarie, str. 66