Přeskočit navigaci
Společnost, politika, kultura, filosofie
14.listopadu 2019
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
 

Etienne Cabet - neúnavný propagandista - Viktor Janiš

Publikován 4.srpna 2004, text čítá cca 14060 slov. 8757 přečtení  |  Přidejte komentář

Filosofická východiska pro Utopii

Cabet často opatřoval svou teorii bratrského komunismu přídomkem vědecká, to ovšem bylo tvrzení značně troufalé. V jeho díle nenalézáme jediné systematické a racionální rozpracování této "nauky" a její principy jsou čtenářům předkládány s hrubě nedostatečným odůvodněním, pakli vůbec nějakým. Pokud chce Cabet své výklady nějak podepřít, činí tak za pomoci (často chabě) vybraných citátů z děl jiných filosofů - kupříkladu v Cestě do Ikarie to jsou kapitoly IX a X, kde Cabet své názory na rovnost a společenství "dokládá" výroky legitimních utopistů, jakými byli More, Mably a Morelly, ale i třeba Johna Locka (!) a Napoleona Bonaparta (!!). Cabeta nepochybně velmi ovlivnila Morova Utopie - už v Cestě do Ikarie se přiznává, že myšlenku založení komunistické společnosti (neboli "společenství majetku", jak tomu říkával) začal brát vážně až po prostudování tohoto díla. Je zajímavé, že zatímco kupříkladu v citátu na počátku této kapitoly obhajuje vědeckou povahu své teorie, ve své pozdějším díle Opravdové křesťanství podle Ježíše Krista přiznává, že román Cesta do Ikarie nelze pokládat za vědecké dílo:

"Upřednostňovali jsme popis na úkor vědeckého a metafyzického pojednání, protože první forma je daleko půvabnější, hmatatelnější, zajímavější a srozumitelnější pro čtenáře, kteří nejsou zvyklí na exaktní vývody..."10

Pokud za Cabetovou obhajobou komunistických myšlenek najdeme nějaké "exaktní vývody", pak to bude v knize Popularizované dějiny francouzské revoluce, 1789- 1830, jíž vyvrcholilo jeho historické bádání v Londýně. Těžko si představit díla tak odlišná jako Cesta do Ikarie a tyto Dějiny, ale k závěrům obsaženým ve své utopii došel právě studiem Velké francouzské revoluce. Pakliže byly Dějiny pojaty jako práce popularizovaná, v Cestě do Ikarie zašel v procesu popularizace ještě dále. Ve francouzské11 předmluvě k Cestě do Ikarie Cabet vysvětluje, jak během bádání překvapivě často narážel na společenské nepokoje, revoluce a z nich plynoucí utrpení. Při hledání příčin nepokojů a revolucí (a tedy i lidského neštěstí) zjistil, že "nerovnost je původní a základní příčinou všech neřestí a špatností, a tak tomu bude nadále až do skonání světa, pokud tomu někdo neudělá přítrž." Společenská nerovnost podle Cabeta vyplývá z ústavního uspořádání. Z historického hlediska je vidět, že vláda aristokracie a despocie je jen výrazem nerovnosti. Rovnost si tedy žádá konec aristokracie a despotismu a zavedení lidové demokracie. Francouzská revoluce se svým důrazem na lidská práva, suverenitu lidu a principy rovnosti, svornosti a bratrství této tendenci skutečně dala formu. Revoluce na druhou stranu nezaútočila na hospodářskou a společenskou dimenzi nerovnosti. Její strategie byla založena na nesprávném předpokladu, že je jedině třeba založit demokratickou republiku a už jen to všechny nakrmí, dá jim práci a zajistí všeobecný mír, prosperitu a blaho. Cabet se domníval (a pyšnil se tím jako velkým objevem), že nerovnost nespočívá jen ve formě vlády, ale i ve vzdělání, v zaopatření jídlem, šatstvem, bydlení a vybavení. Mnoho lidí psalo o nerovnosti politické, ale kdo ukázal, co je třeba pro plnou ekonomickou a společenskou rovnost? Tato otázka se Cabetovi neustále vynořovala při psaní Dějin a přiměla ho nakonec popsat svou představu o tom, jak by se musela uspořádat společnost založená na naprosté rovnosti.

"Brzy jsem nahlédl, že rovnost si vyžaduje rozšíření zemědělské i manufakturní výroby, hospodářství, pořádek a distribuci, která je založena na inteligenci a logice, věcech, které dnes neexistují a existovat nemohou. Mé zkoumání mě záhy dovedlo k nutnosti společného vzdělávání, společné práce, nutnosti koncentrace výroby ve velkých manufakturách a zboží v ohromných skladech, neomezenému rozšíření strojů, společnému obdělávání půdy, sdílení jejích plodů, zkrátka ke Společenství."12

Jak vidno, většina těchto předpokladů byla provázána s nárůstem hospodářské výroby umožněným novou technologií. V převážně agrární společnosti byla rovnost v Cabetově definici takřka nepředstavitelná; uskutečnitelná nebyla ani v malé zemi s malými zdroji. Musí jít o rovnost hojnosti. Ikarie z roku 1840 byla tedy vylíčením velkého (byť decentralizovaného), mocného a industrializovaného národního státu - Francie či Anglie v budoucím zlatém věku mechanizace.

Hned v první kapitole francouzského vydání Cesty do Ikarie se Cabet snaží ospravedlnit naprostou rovnost z morálního hlediska. "Podle něj "příroda obdařila každého člověka stejnou touhou po štěstí a každému dala právo na život a blahobyt." Pokud všichni touží po štěstí, argumentuje Cabet, pak je štěstí každého člověka stejně důležité jako štěstí všech ostatních, pročež se společnost musí uspořádat tak, aby prostředky ku dosažení štěstí byly přístupné každému. Podle Cabeta tento princip ještě posiluje skutečnost, že člověk nemůže uspokojit své materiální potřeby, pokud se neuchýlí k materiálům, jež celému lidstvu skýtá příroda. Při takovém pojetí tedy příroda nepatří jednotlivcům, ale lidstvu jako kolektivní entitě. To na druhou stranu neznamená, že se se všemi bude zacházet naprosto stejně - tak například nemocným bude třeba větší péče než zdravým, batolata a lidé velmi staří si také vyžadují více pozornosti - ale všichni lidé mají nezcizitelné právo na stejné ohledy, pokud si čas od času jejich okolnosti nevyžádají péči větší. Potíže ovšem nastávají, když dojde na rovné odměňování všech pracovníků za nestejné pracovní výsledky. Cabet tvrdí, že všichni zdraví lidé mají stejnou povinnost přispívat k obecnému dobru podle svých nejlepších schopností. V ikarijském komunismu je tato povinnost vynutitelná, byť díky výchově a přísné morálce není fyzické donucování nutné. (Tak jako tak, nejhorší práce odvedou stroje, ne lidé, a tak bude práce zdrojem potěšení. Myšlenku přitažlivé práce Cabet pravděpodobně převzal od Fouriera.) Na předsádce francouzského vydání Cesty do Ikarie si můžeme přečíst tučným písmem vyvedenou zásadu: Každému podle jeho potřeb... Od každého podle jeho schopností. (To je mimochodem zásada daleko egalitářštější a méně hierarchická než u saint-simoniánců - "každému podle jeho schopností, každému podle jeho práce").

Návrat k přírodě a přirozenému stavu není Cabetovým jediným "důkazem" fundamentální racionality naprosté rovnosti. Podle něj se lidé rodí rovní i co do manuálních a intelektuálních schopností. Dlužno podotknouti, že i v dobovém kontextu jsou oba argumenty velmi slabé; přesto se je Cabet nenamáhá explikovat.13

Rovnost se dá samozřejmě rovněž hájit z náboženských pozic, podle učení raných křesťanů. Tato argumentace se v Cestě do Ikarie takřka nevyskytuje, zato v Opravdovém křesťanství podle Ježíše Krista je jí věnována značná pozornost. V této práci se Cabet na první, velmi zběžný pohled přidržel relativistického pojetí společenské morálky - poukazoval na to, že koncept morálky odkazuje na společenské tradice, zvyky a způsoby, pročež můžeme dost dobře očekávat, že společnosti se budou ve svých morálních zásadách lišit (tak je mnohoženství v některých zemích považováno za morální a v jiných ne). Pokud tedy hodláme morálky porovnávat a zjišťovat jejich hodnotu, musíme stanovit nějaký univerzální standard, podle nějž je budeme měřit. Cabet tvrdí, že ze všech morálek je nejlepší ta, která nejvíce odpovídá přírodě, zájmům jednotlivce a zájmům společnosti. Stejně jako v předchozím výroku i zde si můžeme povšimnout, že Cabet považuje přírodu za zřídlo morální ctnosti. Ale zatímco předtím považoval štěstí za cíl, k němuž by jedinec měl směřovat, nyní přichází s konceptem člověčích zájmů, přičemž zájem společnosti je sumou jednotlivých zájmů. Cabet tvrdí, že právě křesťanství všechny tyto požadavky splňuje. Proto je jen logické, když přijmeme křesťanství i jako společenskou doktrínu. Cabet navíc neváhal využít poněkud ortodoxnějšího argumentu - je-li Ježíš synem Božím, pak jeho morálka musí být bezchybná.

Pak začne Cabet dokazovat, že křesťanství je vlastně komunistickou doktrínou. Ve vývoji ikarijské filosofie šlo o neobyčejně důležitý bod obratu, neboť tímto tvrzením se Cabet rozešel s dřívějšími verzemi Nového či Opravdového křesťanství, zvláště s jeho saint-simoniánskou verzí. Cabet sice převzal valnou část Saint-Simonova pojetí křesťanství, zvláště důraz na bratrskou lásku ("Chovej se ke svému bližnímu tak, jak bys chtěl, aby se on choval k tobě"). Zatímco Saint-Simon v křesťanství nenalézá nic, co by ospravedlnilo rozchvácení soukromého majetku a zavedení majetku společného, Cabet nahlížel na křesťanství jako na přímý útok na vlastnická práva, zvláště v pasážích, kdy Kristus káže bohatým, aby svůj majetek rozdali chudým (tato pasáž se skutečně otvírá mnoha interpretacím). Cabet dále prohlašuje, že raní křesťané se sdružovali na základě primitivního komunismu. A tento morální model měli Skuteční ikarijci-křesťané převzít. Cabet měl za to, že ve svém utopickém románu úspěšně ukázal, jak by se komunismus dal naroubovat na moderní industrializovanou společnost. Na konci čtyřicátých let byl už připraven celému světu ukázat, jak vypadá komunismus v praxi. Vyhnanství v Anglii ho přesvědčilo, že Anglie by se pro takový experiment hodila nejvíce, ale okolnosti ho nakonec donutily k tomu, aby první ikarijskou obec založil v Americe.

"Není ani jeden pár obuvi, ani jeden účes, který by nebyl projednán a přijat podle vzorového plánu..."
Etienne Cabet, Cesta do Ikarie, str. 49
"Téměř všichni Ikařané jsou filosofové, kteří od dětství umí ovládat své vášně."
Etienne Cabet, Cesta do Ikarie, str. 66
 << Předchozí: Život Etienne Cabeta << >> Následující: Jak se žije v Cabetově Utopii >>

Tento text je druhou částí diplomové práce. Část první se nachází zde:
Charles Fourier: Prorok s myopickou vizí



1 Jeho životopisec Christopher H. Johnson k tomu poznamenává: "Když si brával slovo, vypadal velmi nervózně, ba vystrašeně a k tomu se zalykal. Jako řečník byl naprosto neschopný a jako zákonodárce nepříliš nápaditý." (Utopian Communism in France. Cabet and Icareans 1839- 1851, Ithaca, New York, 1974, str. 31).
2 Už sedmé číslo dosáhlo nákladu 12 000 výtisků. (A navíc se odhaduje, že každé číslo si přečetlo až dvacet dělníků, kteří se na noviny skládali.)
3 Utopian Communism in France, str. 238.
4 Utopian Communism in France, str. 252.
5 Na Cabetovu společenskou smlouvu tehdy zareagoval předchozí přívrženec ikarismu, právník Jean- Baptiste Milliere. "Vaše Ikarie by byla zdegenerovanou dcerou staré společnosti, absolutní monarchií," psal Cabetovi a připodobňoval ho k Ludvíku XVI. Na toto obvinění reagoval Cabet odseknutím, "že on by svá rozhodnutí přece zakládal na vůli lidu". (Tu by si ovšem vykládal podle svého jako každý totalitární demagog.) Milliere rovněž Cabeta vyzval, aby vypsal volby na post vůdce. Všichni sice vědí, kdo by vyhrál, ale kdyby k volbám nedošlo, "založil by se tím precedent, který by mohl mít fatální vliv na pozdější rozhodnutí." Na tuto demokratickou výzvu Cabet odpověděl: "Když je výsledek voleb už předem jasný, proč se s nimi obtěžovat?" Milliere mu na to mohl vmést do tváře jeho vlastní slova: "Je ikarijskou zásadou překládat zemskou ústavu lidu k diskusi a připomínkám." (Utopian Communism in France, str. 253).
6 To skutečně není mnoho, ani na předvoj ne - v Americe mohli Cabetovi stoupenci získat tolik půdy, kolik jich jen bylo. Důvod pro tak malé nadšení byl značně prozaický - Cabet požadoval od každého kolonisty 600 franků na předběžné výdaje. To bylo pro chudého dělníka opravdu příliš a mnoho si jich Cabetovi také stěžovalo - ten si to však nikdy nerozmyslel, byť přirozeně povoloval bohatším osadníků přispívat na ty chudší.
7 Tamtéž, str. 264.
8 Peters, údajně nadšený socialista a agent pozemkové společnosti, se Cabetovi nezmínil o jedné veledůležité maličkosti - půdu dostanou zadarmo, ale v podobě šachovnicových políček o straně jedné míle rozesetých po celém území. Zbytek půdy vlastnil stát Texas; Petersova společnost hodlala rovněž rozdat osadníkům jen polovinu území a stejně jako stát hodlala později zbytek prodat.
9 Plnou verzi ústavy a širší pojednání o dějinách obce viz Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975.
10 Etienne Cabet: Le Vrai Christianisme suivant Jésus-Christ, Paris 1846, str. 635. Citováno podle Taylorova překladu v knize Political Ideas of the Utopian Socialists, str. 171. Citát rovněž vypovídá i o Cabetových metodách ve funkci šéfredaktora a vydavatele Le Populaire. Podle Johnsona radil Cabet jiným socialistům, jak zaujmout dělnické čtenáře - v článku nesmějí být cizí slova, neměly by být delší než jeden a půl sloupce, měly by být ze života a obsahovat hodně vykřičníků...
11 České vydání (a koneckonců i anglické) je značně okleštěné - z plných šesti set stran přeložila Berta Štruncová pouhých 270. Chybí tu tedy celá zápletka (ostatně trochu mechanicky přejatá z Nové Héloisy) i řada obskurnějších, pro pravé marxisty irelevantních pasáží.
12 Citováno podle Taylorova překladu v knize The Political Ideas of the Utopian Socialists.
13 Cabet k tomu dodává: "Vzhled je pouze funkcí prostředí, a pokud se náhodou vyskytnou lidé mohutnějšího intelektu, pak jsou řídkou výjimkou. Hlavním problémem je, že lidé nemají rovný přístup ke vzdělání." Cabet mimochodem svou pozici revidoval - v Le Populaire přiznává, že lidé si nejsou rovni svým intelektem, krásou, schopnostmi, silou, atd. Pak ovšem pokračuje: "Mají ti, kteréž příroda štědřeji obdařila, právo dostávat větší odměnu než druzí? Že má někdo talent větší než někdo jiný, to je přece jen hříčka přírody - ten druhý přece nemůže za to, že se narodil, jak se narodil. Měl by tedy být trestán za něco, co je zjevně není v jeho moci?" Le Populaire, 18. dubna 1847. (In Johnson, Utopian Communism in France).
14 Cesta do Ikarie, str. 67.
15 Tamtéž, str. 45.
16 Tamtéž, str. 47.
17 Tamtéž, str. 85.
18 Tamtéž, str. 85.
19 Sám Cabet na str. 55 výslovně píše: "Všechny procházky dětí jsou takřka vojenskými pochody."
20 Jak vidno, náročný problém pracovního zařazení se Cabetovi adekvátně zvládnout nepodařilo...
21 Cabet toto považuje za nejvyšší formu demokracie, my se ovšem nedokážeme zbavit podezření, že ve skutečnosti by takový systém vedl jen k vzájemnému podezřívání a rozmachu udavačství. To se ostatně prokázalo i během ikarijského experimentu v Americe.
22 Na rozdíl od našeho (desetinásobně menšího) parlamentu nemají v Ikarii problémy s docházkou. Opozdilci musejí projít speciálními dveřmi ověšenými zvonečky, čímž na sebe strhnou pozornost i nevraživost příchozích... (Cesta do Ikarie, str. 98).
23 Cesta do Ikarie, str. 73-74.
24 Tamtéž, str. 76.
25 Viz kupříkladu citát ze str. 86: "Román ...byl nejrozkošnějším pojednáním o mravní výchově k manželství pro mladé lidi, snoubence a pro otce i matky."
26 Tamtéž, str. 110.
27 Cesta do Ikarie, str. 117.
28 "V době nevědomosti a barbarství mohla být Bible k užitku, protože všechny ostatní knihy byly ještě horší, ale dnes v sobě již nemá jiné dobro než několik mravních předpisů, které je z ní možno vypsat, a ostatek se ukázal chybným, nesmyslným, ba neslušným, nemorálním, zbytečným a škodlivým. Učí například, že se slunce otáčí kolem Země, zatímco již bylo objeveno a dokázáno, že Země se otáčí kolem slunce!" Cesta do Ikarie, str. 119.
29 "Tvoji kněží jsou toliko kněží rozumu," odpověděl Vilém.
"Jsou o to jen více rozumní," odvětil Valmor. Cesta do Ikarie, str. 121.

Použitá literatura

Primární literatura

Etienne Cabet: Cesta do Ikarie, Praha, 1950
Etienne Cabet: Voyage en Icarie, Paris, 1948
Etienne Cabet: History and the Constitution of the Icarian Community, New York, 1975
Charles Fourier: Oeuvres completes de Charles Fourier, Editions Anthropos, Paris, 1966-68
Charles Fourier: Velká metamorfóza, Praha, 1983
Jonathan Beecher: The Utopian Vision of Charles Fourier, Boston, 1971

Sekundární literatura

Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet, Praha, 1960
J. O. Hertzler: History of Utopian Thought, New York, 1926
Christopher H. Johnson: Utopian communism in France: Cabet and the Icarians 1839- 1851, Cornell, 1974
George Kateb: Utopia and its Enemies, London, 1963
Ruth Levitas: The Concept of Utopia, Cambridge, Massachusetts, 1990
Frank Manuel: The Prophets of Paris, Cambridge, Massachusetts, 1962
Keith Taylor: Political Ideas of the Utopian Socialists, London, 1982

Viktor Janiš - O autorovi Autor je překladatel. Vystudoval politologii na FSV UK a studoval překladatelství na FF UK.
Jak citovat tento textJaniš, Viktor. Etienne Cabet - neúnavný propagandista [online]. Glosy.info, 4.srpen 2004. [cit. 14.listopadu 2019].
Dostupné na WWW: <http://glosy.info/texty/etienne-cabet-neunavny-propagandista/>. ISSN 1214-8857.
Klíčová slova
Cabet Etienne. utopie. utopický socialismus. Ikarie. komunitarismus.

Diskuse k tématu


Přidat komentář