Zneuznaný a uražený Fourier nakonec ze své slabiny udělal přednost - tváří v tvář intelektuálnímu establishmentu se chlubil svou neznámostí a okázale dával najevo, že on se nikdy žádného diplomu nedomohl. Co, ptal se Fourier, se dá vyčíst ze spisů Locka, Condillaca a celé té "filosofické kliky"? Příval jejich dobrých rad a elegantní prózy ani v nejmenším nepřispěl k vylepšení světa. Kdyby se snažil porozumět jejich polemikám, (píše Fourier) zradil by svůj přirozený talent a ochudil svět o své objevy.

Fourier dobře věděl, že jeho nadání je unikátní a naprosto cizí konvenční učenosti a tradiční filosofii jeho doby. Skutečně se od Condillaca či Locka neměl co naučit. V jeho tirádách proti "filosofům" i v přehnaném vychvalování vlastní nevědomosti a negramotnosti však přece jen zaznívá falešný tón. Fourier zoufale toužil po jejich uznání a naprosto nebyl s to porozumět, proč se mu ho nedostalo. Když jeho dílům nikdo nevěnoval pozornost nebo na ně vyšly sžíravé recenze, vyvodil si, že to všechno je dílem spiknutí - "filosofickou kliku" jeho knihy ohrožují, a proto se je snaží potlačit.

Roku 1803 zasílá Fourier rozsáhlý Dopis Nejvyššímu soudci,5 tj. ministru spravedlnosti, v němž kritizuje současný "chaos" civilizace, nastiňuje podstatu "teorie asociace" a podává resumé své "všeobecné harmonie". Za jediný problém sociální vědy považuje zde odhalení způsobu, jak vykořenit chudobu a bídu. Nalézá ho v "slušném minimu", které by mělo být zajištěno každému a zlikvidovalo by chudobu, "hlavní příčinu společenských zlořádů", neboť minimální mzda by uspokojila lidi a omezila "sociální zločiny" pramenící z bídy. Na rozdíl od Babeufa odmítá Fourier rovnostářský ideál a nekáže asketismus jako předchozí generace utopistů, nýbrž předpovídá lidstvu cestu k míru, jednotě a blahobytu, cestu k řádu. V témže roce publikoval svůj článek v Lyonském bulletinu. Zamýšlel se v něm nad politickým osudem Evropy a předložil v něm jasnou prognózu finálního střetnutí mezi Francií a Ruskem. Ministr spravedlnosti na jeho dopis neodpověděl a druhý literární pokus vynesl Fourierovi v době přísné kontroly veřejného mínění policejní dohled.

Během dalších pěti let se Fourier, "krámský otrok", špatně placený za nevalný výkon, věnoval promýšlení svých teorií o vášních, práci a "harmonii". Roku 1808 vychází pod názvem Teorie čtyř pohybů (Théorie des quatre mouvements et des destinées génerales) téměř pětisetstránkové dílo bez uvedení autora a s udáním nepravého místa vydání - Lipska. Byla to dosti záhadná a temná kniha. Jejím účelem podle Fouriera nebylo předestřít celou doktrínu (ta ještě nebyla na světě), ale spíše "ohlásit" její objev a připravit půdu pro vydání všeobjímajícího pojednání. Ovšem Fourierova představa o propagační brožurce byla víc než trochu výstřední - jde o všehochuť od "nástinů" tajemnějších aspektů jeho teorie, "výjevů" z gastromických a sexuálních radovánek Harmonie a kritických "důkazů metodické bezmyšlenkovitosti" tehdejší filosofie a politické ekonomie. Fourier zde zcela popustil uzdu své fantazii. V jeho "harmonické budoucnosti" nebylo místa pro vojáky a války, život se změnil ve stálý svátek, lidé se dožívali vysokého věku, žili v povětří i ve vodě, přetvářeli klima, rozpouštěli led pólů a zbavovali mořskou vodu soli, v jediném dni se mohli dostat z Paříže do Marseille a navazovali styky s obyvateli jiných planet.

Kompozice díla překvapuje svou bizarností a nemetodičností, znemožňující oddělit od sebe dostatečně jasně část kritickou a konstruktivní - kniha oplývá dlouhými a zcela bezdůvodnými poznámkami pod čarou a digresemi, jež se týkají všeho od úpadku tragédie na prknech francouzských divadel až po proroctví ohledně bezprostředního nebezpečí rozpuštění Mléčné dráhy. To vše je slátáno dohromady matoucí sérií preambulí a epilogů a kulminuje snůškou "poznámek" a "vynechaných kapitol" (jež obsahují nejdůležitější materiál), jakož i řadou naučení, jimiž by se podle Fouriera měl řídit zbytek civilizace.

Teorie čtyř pohybů na druhou stranu už poskytovala úplný výklad "falansteriánského systému", signalizovala a anticipovala obsah dalších Fourierových spisů, které už budou více méně pouhým rozvíjením a komentováním několika základních tezí. V Teorii volá už autor po náhradě stávajícího společenského zřízení "societárním řádem" a po organizování lidstva do harmonických společenství, v nichž by vládla volná hra vášní, tj. jejich svobodný a plný rozvoj ku prospěchu společnosti. Žádný z charakteristických rysů jeho učení - falanstéry, organizace do sérií a skupin podle vášní, "poutavá práce", odměňování podle práce, kapitálu a talentu aj. - není v knize opomenut. Stačí trochu poodhrnout bizarní háv Fourierových pošetilých ideálů a uvidíme jeho tvůrčí fantazii v novém světle: prokopává Panamskou a Suezskou šíji, vytváří "industriální armády" a zúrodňuje pouště i póly, urychluje dopravu, upravuje podnebí podle potřeb zemědělců, zavádí mezinárodní jazyk (vzhledem ke galské bezelstnosti jde samozřejmě o francouzštinu), sjednocuje míry a váhy, volá po ochraně životního prostředí.

Ještě před vydáním knihy ji Fourier označoval za "hádanku" a v pozdějších letech o ním mluvil jako o "parodii", "úmyslné travestii", která měla ošálit potenciální plagiátory, zmást censory a prozkoumat hloubky předsudku, na kterou by zcela odhalená teorie narazila.

Přes všechna halasná prohlášení o své naivitě a nevědomosti byl Fourier člověk velmi zchytralý. Je velmi pravděpodobné, že bizarní uspořádání Teorie i její fragmentární charakter je naprosto záměrný.6 Ale pokud byla kniha "hádankou", je jasné, že Fourier nebyl zcela připraven na "litanii posměšků", která se zvedla po vydání knihy. Pár publicistů rozpitvávalo jeho jednotlivá "podivínství" a veřejnost na knihu prostě nereagovala. Většina nákladu, vydaného vlastními prostředky, zůstala na skladě. Po tomto neúspěchu se Fourier nadlouho odmlčel a v letech 1809 - 1815 studia zcela zanechal. Rozhodl se (aspoň on sám o tom byl přesvědčen) uvalit na civilizaci "daň", tedy ponechat si své objevy jen pro sebe, dokud v napoleonských válkách nepadne milión mužů. Další knihu nakonec vydal až za dlouhých čtrnáct let.

Roku 1812 zemřela Fourierova matka a odkázala mu skrovnou rentu devíti set franků, která mu načas umožnila skromný život soukromníka - spisovatele. Pět let strávil v naprostém osamění na samotě poblíž Belley, městyse na východ od Lyonu. Tam se konečně mohl na okraji skutečného života věnovat sepisování obsáhlého teoretického pojednání, jehož vznik ohlásil už v Teorii čtyř pohybů. Oněch pět let v Belley bylo nejproduktivnějšími léty Fourierova života. Konečně měl čas a energii vycizelovat a systematizovat předchozí spekulace a zabrousit do oblastí, jež předtím pojednal pouze povrchně. Zvláštní pozornost věnoval analýze vášní a zdokonalení teorie lidské motivace, která se stala základem jeho systému. "Objev" z března roku 1817 mu umožnil vypracovat teorii skupinové dynamiky daleko subtilnější a propracovanější než tu, kterou uveřejnil v Teorii čtyř pohybů. Další rok strávil studiem problémů lásky a sexuality a ve čtyřech tlustých zápisnících nazvaných Le nouveau monde amoureaux sepsal teorii sexuální harmonie, která dodala jeho utopické vizi další dimenzi.7 Po třech letech vytrvalé intelektuální práce prakticky dokončil rukopis Grand Traité, jež mělo být publikováno v osmi svazcích. Těchto několik tisíc hustě popsaných stran bylo skutečnou summou nauky o vášnivé přitažlivosti.

Fourier svůj Grand Traité nikdy nevydal v původní podobě. Vzhledem k finančním těžkostem, částečně v důsledku nových objevů a hlavně ze strachu, že by pobouřil své čtenáře odhalením všech svých myšlenek, Fourier rozhodl, že nejdříve vydá zkrácenou a zcenzurovanou verzi ve dvou, a nikoliv osmi svazcích. Další dva roky pracoval na zkracování a škrtal pasáže, které by jeho čtenáře mohly urazit (včetně všech o lásce). Pak se na jaře 1821 vrátil do rodného Besançonu, kde si s pomocí přátel našel nakladatele. Následujícího roku mu vyšly dva sedmisetstránkové svazky pod charakteristicky skromným názvem Pojednání o domácích zemědělských družstvech (Traité de l' association domestique-agricole).

Na rozdíl od většiny tradičních utopií nebyla Fourierova vize společenské harmonie pojímána jako pouhý teoretický model - naopak, měla být uskutečněna v praxi. Stačilo jen založit jednu "zkušební" falangu a svět už se potom spontánně přidá. Potřeboval jen několik čtverečních kilometrů půdy a bohatého mecenáše nebo fondateura, který by se zařídil podle jeho pokynů. Za svých provinčních let se několikrát pokusil přilákat pozornost takového dobrodince. Jeho "Dopis Nejvyššímu soudci" z roku 1803 byl určen Napoleonovým očím, roku 1808 rozeslal výtisky Teorie čtyř pohybů knížatům, bankéřům, dokonce i spisovatelce Madame de Staël; roku 1816 mluvil o tom, že učinil nabídku ruskému caru, vévodovi z Bedfordu, Kongresu Spojených států amerických a milionářům v Bruselu a Milánu. Tehdy však ještě hlavně usiloval o to, aby upřesnil svou teorii do nejmenšího detailu. Jak napsal svému prvnímu žáku Justovi Muironovi: "Naléháte na založení prvního kantonu Harmonie, ale vaše netrpělivost je předčasná... Nejdřív je nutné dopsat celé pojednání, aby byly k dispozici všechny informace."8

Až po vydání Pojednání o všeobecné jednotě roku 1822 napřel Fourier všechny své síly k hledání mecenáše. Tehdy byl ve svých padesáti letech na vrcholu sil, ale jako sociální teoretik se už dál nevyvíjel. Po zbytek svého života už bude svou nauku jen zjednodušovat, předvádět ji ve stravitelné podobě, která by se mohla zalíbit publiku a získat mu finanční podporu. V dalších svých knihách se tedy omezil na základní teorémy a o lásce a dalších "transcendentních" výhoncích své teorie se nezmiňoval. Jeho pozdní díla (jako například spis Nový industriální a societární svět z roku 1829 a dva svazky Nepravé industrie z let 1835-1836) i pamflety obsahovaly jména potenciálních příznivců a Fourier si ve svém zápalu osvojil techniky moderního marketingu a reklamy: pádná hesla, tučné titulky vyvedené v nejrůznějších typech písma, sliby o refundaci ceny knihy, pokud čtenáře neuspokojí - zkrátka cokoli, co by jeho teorii "prodalo".

Když v Besançonu vyšlo koncem roku 1822 Pojednání, Fourier nechal celý náklad (1000 výtisků) poslat do Paříže, kam se zakrátko sám odebral, aby napomohl prodeji a vymohl si slyšení pro své myšlenky. Překypoval energií, rozesílal výtisky členům vlády, opozice, vlivným bankéřům, pairům, filantropům, vědcům, spisovatelům, akademikům, novinářům, zkrátka komukoliv, kdy by mohl financovat (nebo přesvědčit někoho jiného, aby financoval) zkušební komunitu. S každým výtiskem zasílal dopis - často krátké pojednání samo o sobě - , v němž upozorňoval na "zvláštní privilegia", jimiž by Harmonie obmyslela samotného zakladatele. Americkému velvyslanci v Paříži popisoval teorii jako "ideální prostředek k pacifikaci indiánů"; odpůrcům obchodu s otroky zaručoval jeho zrušení a ministru Villčlovi, který patřil k ultrakonzervativní roajalistické straně ultras, sliboval "emigrés billion". Rok herkulovské práce mu vynesl tři recenze v tisku9 (z toho dvě "zrádné") a několik desítek prodaných výtisků. Roku 1823 vydal Fourier brožurku, v níž odpovídal svým kritikům a shrnoval hlavní výhody svého systému - mimochodem například zrušení obchodu a likvidace francouzského státního sluhu. Ani to nedošlo sluchu.

Neúnavné úsilí, které Fourier od roku 1803 vyvíjel, aby rozvinul své ideje a seznámil s nimi veřejnost, mělo částečný úspěch. Připojili se k němu "žáci" z řad buržoazní či maloburžoazní inteligence. Roku 1816 se s Fourierem setkal úředník Just Muiron (1787-1881), který mu byl v mnohém blízký svou uzavřeností, bujnou fantazií a nadšením pro matematiku. Muiron poprvé narazil na výtisk Teorie čtyř pohybů roku 1814 a podle vlastních slov četba tohoto spisu pro něj byla stejným zjevením, jakého se dostalo svatému Pavlovi na cestě do Damašku. Po dvou letech trudného hledání se mu jeho autora podařilo najít a ti dva si poté dopisovali až do konce Fourierova života. Zámožný a vzdělaný Muiron věnoval Fourierovi většinu svého volného času i peníze na vydávání dalších knih, stal se Fourierovým horlivým stoupencem, rádcem a podněcovatelem a jejich blízký vztah byl jedinou výjimkou ve Fourierově jinak samotářském životě.

Ačkoli zůstal Fourier starým mládencem, věnoval značnou teoretickou pozornost otázce emancipace žen, jejímž stupněm mnohdy měřil vyspělost historických epoch, ostře napadal instituci manželství a vášnivě propagoval osvobození lásky od pout konvencí. Odmítání "posvátného svazku manželství"10 a hlásání "volné lásky" dalo jeho odpůrcům, vlivným lyonským měšťanům, příležitost k veřejnému napadání a zesměšnění "nemravného blázna".

Po dvou letech usilovné kampaně došly Fourierovi roku 1824 peníze. Nakrátko si pohrával s myšlenkou, že se zavede jako učitel zeměpisu. Dokonce napsal a vydal pamflet, učební pomůcku pro zapamatování zeměpisných jmen (ovšemže s krotkou propagandou vlastního systému). Ale z tohoto podniku nic nevzešlo. Roku 1825 se tedy Fourier musel vrátit do Lyonu, kde pracoval jako pokladník za plat 1200 franků ročně.

Roku 1826 opouští Fourier Lyon a odjíždí do Paříže. V letech 1826 až 1830 ho bylo možno potkat v Sentier, obchodně podnikatelském srdci Paříže, mezi drobnými obchodníky, příručími, účetními, směnárníky a burzovními agenty, pečlivě oděného do modrého redingotu, s bílou kravatou. Každý den vycházel v tutéž hodinu ze svého bytu v ulici Saint-Pierre de Montmartre a ubíral se ulicí Nôtre- Dame des Victories do ulice du Mail, kde byl zaměstnán za 1500 franků ročního platu jako korespondent newyorské firmy Curtis a Lamb. Vracíval se domů přesně v poledne11 a po chvíli zase odcházel. Když skončil jeho pracovní den, zacházel do kaváren poblíž Palais Royal, kde četl veškeré dostupné noviny. Na první pohled se ničím nelišil od anonymní masy pařížské maloburžoazie, jejíž obzor se omezoval do rozměrů vlastního krámku, na položky obchodních knih, kurs burzovních papírů a konvenční rozhovor v kavárně či na ulici. Vedl uvážlivý a spořádaný život starého mládence v pokoji přeplněném květináči, ve společnosti čadící svíce, brku a papíru, který neúnavně pokrýval svým drobným pravidelným písmem.

Když se ve dvacátých letech dozvěděl od sympatizující irské feministky o Owenových úspěších v New Lanarku a o růstu popularity Saint-Simonova učení, nabídl Owenovi i saint-simoniáncům svou pomoc. Načas doufal, že by Owen mohl svou komunitu v Motherwellu proměnit ve falangu, ale korespondenci rázně uťal, když zjistil, že tato irská owenistka se ho snaží obrátit na Owenovu víru. Fourier se vůči oběma směrům značně zatvrdil, obrátil proti nim svého zneuznaného génia a celý život je obviňoval ze šarlatánství a plagiátorství.

Po dva roky, které Fourier strávil u firmy Curtis a Lamb, věnoval všechen svůj volný čas hledání mecenáše a kompilaci další zkrácené verze své teorie. Ta vyšla roku 1829 pod Názvem Nový industriální a societární svět a byla tou nejjasnější a nejpregnantnější formulací ekonomických aspektů doktríny, jakou kdy Fourier napsal. Znovu se pokusil zorganizovat masivní propagační kampaň. Poslal výtisky této knihy Chateaubriandovi, Decazemu, lady Byronové a desítkám dalších. Roku 1830 vydal pamflet, v němž v kostce shrnul hlavní argumenty celé knihy. Pamflet neměl větší okamžitý účinek než pojednání z roku 1822.

Aby se Fourierovy teorie co nejvíce rozšířily, bylo je nutno zjednodušit a upravit. Proto Muiron financoval v letech 1824-1839 časopis L' Impartial a získal pro fourierismus rovněž mladého a výmluvného žáka Victora Considéranta (1808-1893). Z absolventa prestižní École Polytechnique se brzy stal Fourierův nejúspěšnější misionář.

Z malé Fouriererovy skupinky (roku 1830 čítala zhruba dvacet statkářů a rentiérů z okolí Besançonu) se stalo hnutí až po rozkolu mezi žáky Saint-Simona. Pod autoritativním vedením Prospera Enfantina se ze saint-simoniánského hnutí stala náboženská sekta, a když roku 1832 došlo ke schizmatu, někteří velmi talentovaní Enfantinovi stoupenci si našli nového proroka ve Fourierovi. Absolventi Polytechniky Jules Lechevalier a Abel Transon byli mezi prvními odpadlíky od saint-simoniánského náboženství, kteří "konvertovali" k fourierismu. Spolu s Fourierem a Considérantem pořádali přednášky a založili první časopis.

Roku 1832 začal vycházet první fourieristický týdeník La Réforme Industrielle, financovaný bohatými mecenáši, který se zabýval především otázkou nového výrobního řádu. Mezi Muironem a Considérantem docházelo však k častým neshodám, a když roku 1834 Considérantův vliv na Fouriera v souvislosti s podporou lyonských tkalců převážil, časopis upadá. Muiron, jenž ve fourieristickém hnutí utopil své jmění, a dokonce byl vězněn, stanul po Fourierově smrti v čele "konzervativních" fourieristů, kdežto Considérant dále rozvíjel jen "socialistickou" tendenci tohoto učení.

Za Fourierova života došlo k jedinému pokusu o založení falanstéry. Roku 1832 poslanec Baudet-Dulary a bratři Devayové dali fourieristůn k dispozici rozsáhlé pozemky (cca 500 hektarů) v Condé-sur-Vesgre poblíž Rambouilletského lesa, kde se Considérant pod Fourierovým dohledem pokusil vybudovat zemědělskou kolonii. Práce byly skutečně zahájeny: osadníci zorali část úhoru a postavili několik hospodářských budov. Fourier měl pochyby hned od začátku - netrvalo dlouho a začal svým žákům vyčítat, že si jeho doktrínu vykládají příliš volně; když pak architekt postavil prasečí chlívek s půl metru tlustými kamennými zdmi a bez vchodu, získal dojem, že je v žoldu saint-simoniánců. Dobrovolníci byli prostě příliš nezkušení a finanční zdroje nedostatečné. Záliby a "vášně" nevytvořily podle abstraktního schématu ze špatně připravených jednotlivců a rodin předpokládanou jednotu. První žně a sklizně přinesly značné ztráty, propukly spory. K nezdaru došlo ještě dříve, než mohla být falanstéra v praxi vyzkoušena, ale to už ji sám Mistr dávno odsuzoval jako parodii svých myšlenek. Ke konci života usoudil, že jeho učení by se dalo realizovat jen tak, že by se zkušební falanga skládala pouze z dětí, jež civilizace ještě nestačila zkazit.

Od počátku třicátých let se Fourier díky hmotné podpoře vznikající a rozrůstající se "školy" konečně mohl cele věnovat svému dílu. Jeho nedůvěřivost, nedůtklivost a příkrost ho však stále více přiváděly do izolace. Dál psal, ale žádné nové myšlenky už ke své teorii nepřidal - dvousvazkové dílo Nepravé industrie (La Fausse industrie) je dosti nesoudržnou "mozaikou" tirád proti jeho pomlouvačům a slibů, jež měly přilákat kýženého fondateura.

V posledních třech čtyřech letech jeho života si získal jakous takous proslulost, spíš díky snažení jeho žáků než svým knihám. V tisku našly jeho myšlenky relativně příznivý ohlas přičiněním takových tolerantních "nevěřících" jako George Sandová, Louis Reybaud, Xavier Marmier a další. Našli se i jiní, Fourierovi méně naklonění žurnalisté, kteří vybavili své čtenáři líčením Fourierových raných kosmogonických spekulací, vizí planetárního milování a antilvů12. Fourierovy "výstřednosti" si nakonec získaly takový ohlas, že na něj děti při pravidelné procházce do Tuilerií pokřikovaly: "Voila le fou: riez!"13

Ale ani kladné přijetí, ani posměšky už Fouriera nedokázaly vyvést z rovnováhy. Pellarin o jeho posledních letech píše: "V jeho očích ozářených stálým abstraktním ohněm pronikala skrze nános existenčních starostí na povrch beznaděj neznámého myslitele a pod orlím nosem silně uhýbajícím doleva dávaly jeho tenké, obvykle sevřené a v koutcích klesající rty... jeho fyziognomii určitý nádech vážnosti a hořkosti."

Stárnul osaměle obklopen tichem, květinami a hudbou - uzavřel se ve svém snu a důvěřoval pouze vlastnímu géniu. Od roku 1835 se zcela stáhl do sebe, intelektuálně i morálně, nepřijímal už žádné žáky ani přátele, a když onemocněl, odmítl jak vyšetření, tak léky. Roku 1836 Viktor Considérant začal tisknout nový časopis Falanga (La Phalange), Fourier ho ale kvůli stále horšímu zdraví nemohl ani komentovat. Od konce léta 1837 už neopouštěl lůžko, pouštěl k sobě jenom uklizečku a 10. října téhož roku zemřel. Do posledního okamžiku ale doufal, že první falanga bude založena a doloží tak celému světu pravdu teorií, jimž se mnozí buďto vysmívali nebo je (snad ještě nespravedlivěji) prostě ignorovali.

Po mistrově smrti došlo ještě k mnoha pokusům založit falangu, zvláště v Americe během čtyřicátých let, kde fourierismus dominoval tamějšímu socialistickému hnutí. Lví podíl na tom měl Alan Brisbane, který se s Fourierem seznámil roku 1833 a okamžitě se rozhodl exportovat jeho učení do Ameriky, a dále Horace Greeley, jehož k fourierismu přivedl Brisbane roku 1842. Existují záznamy o přinejmenším čtyřiceti amerických falangách ze čtyřicátých let, žádná ovšem nedosáhla překvapivého úspěchu, v nějž Fourier doufal, a všechny se brzy rozpadly.