Při každém zkoumání nepřátelství vůči Židům během onoho období, označovaného obecně jako "evropský středověk", se svévolně vynořuje otázka, zdali - případně do jaké míry - je toto nepřátelství srovnatelné s antisemitismem následujících staletí. Odpovědi na tuto otázku se různí. Zatímco někteří badatelé považují nepřátelství vůči Židům za určitou historickou konstantu v křesťanské Evropě, jež sice nabývá různých podob, vposledku však zůstává stále táž, jiní úporně zdůrazňují rozdíly a dokonce terminologicky rozlišují mezi starším "nepřátelstvím vůči Židům" a "antisemitismem" 19. a 20. století. Aniž bych si činil nárok na vyřešení této otázky, mělo by následující pojednání umožnit srovnání a představit různé aspekty středověkého nepřátelství vůči Židům. Zjistíme při tom, že nepřátelství vůči Židům nebylo ve středověku žádnou neměnnou konstantou - ani původně vrozenou ani neměnnou ve svém způsobu vyjádření - nýbrž že v průběhu staletí nabíralo rozličné osobité a charakteristické formy, aby je nakonec takzvaný středověk přenechal následující éře jako dědictví.

Podklad každého setkání a rozmíšky mezi Židy a křesťany byl ve středověku určován náboženským pozadím, jemuž náležela mnohem větší hodnota, než se člověk ve 20. století může domnívat. Náboženství nebyla soukromá záležitost, nýbrž úhelný kámen celého společenského života. Rozdíly v náboženských postojích se musely projevit daleko za oblastí toho, co popisujeme slovem "víra". Zasahovaly přímo a bezprostředně do každodenního života. Zdůraznění náboženského pozadí protivníka vysvětluje, proč z rozmíšek nad jednotlivými otázkami zněl lehce rozhořčený nebo patetický tón a proč diskuse zůstávaly většinou dvěma paralelně probíhajícími monology: každý se domníval vlastnit tu jedinou, božskou pravdu a nemohl pochopit, proč jeho partner nechce uznat ani ty "nejzákladnější skutečnosti".

Byla osobnost Adolfa Hitlera pouze produktem určitého historického období, ve kterém Hitler sehrál úlohu vykonavatele společenské poptávky, nebo byla jeho silná osobnost tahounem a hlavním hybatelem? Tyto otázky zaměstnávají řadu nejen německých historiků již dlouhou dobu a spor, vedený mezi tzv. "intencionalisty" a "funkcionalisty", se stále nezdá být ukončen. Intencionalisté považují Hitlerovy záměry za první a poslední hybatele nacistické politiky, kdežto funkcionalisté prosazují tezi, že Hitlerova politika byla odvozena od funkčních mechanismů samotného nacistického režimu, na osobě vůdce více či méně nezávislých.
Německý nacionální socialismus nepřišel do Německa s Adolfem Hitlerem, Hitlerovo charismatické vůdcovství však toto masové hnutí a zemi vůbec dovedlo do extrémního radikalismu a nakonec i totální destrukce. To je hlavní teze německého historika Hanse-Ulricha Wehlera. Zástupce intencionálního přístupu Wehler přibližuje nástup Hitlera k moci a snaží se detailně popsat, do jakých podmínek vstupuje, jak je využívá a jak velký manévrovací prostor se mu naskytnul.