Před dvěma lety vyšel v časopise Policy Review článek amerického neokonzervativního teoretika a komentátora Washington Post Roberta Kagana Power and Weakness, jímž razantně vstoupil do diskuze o povaze současného mezinárodního uspořádání a budoucnosti transatlantického pouta (a nedorozumění mezi těmi, jimiž je tvořeno). Kagan shrnuje základ své teze takto: "Nastal čas skončit s předstíráním, že Evropané a Američané mají stejný názor na svět, dokonce i s představou, že žijí ve stejném světě... (Evropa)...směřuje k blaženému stavu míru a relativního blahobytu na konci dějin, k věčnému míru Immanuela Kanta. Spojené státy se však zatím nemohou vymanit z historie. Mocensky se prosazují v hobbesovském světě bezvládí, kde se nelze spolehnout na mezinárodní právo a dohody, a kde skutečná bezpečnost, ochrana i šíření řádu svobody stále závisí na vojenské síle a jejím použití." Rozlišení na hobbesovské a kantovské vnímání světa se, zcela v souladu se svou dichotomickou jednoduchostí, poměrně dobře zakořenilo. Záměrem tohoto eseje bude proniknout hlouběji pod povrch každého zmíněného náhledu převzatého z díla svého autora, za některá zažitá zjednodušující dogmata, a ukázat, že v dichotomii hobbesovského a kantovského náhledu na mezinárodní společenství se nepromítá (výsledkem jejich zjednodušené interpretace) nic jiného, než velmi prosté dělení na realistické a idealistické hledisko při realizaci zahraniční politiky. Zdali je taková projekce ospravedlnitelná či nikoli, to bude jedna ze základních otázek této práce. Druhá bude znít, zdali je z hobbesovského či kantovského konceptu skutečně možno něco získat pro uchopení naší současné mezinárodní situace.

Přirozeným stavem mezi národy je válka nebo možnost války; stavem občanské společnosti je ale mír, protože svoboda jednoho může existovat vedle svobody druhého. Tak to platí mezi jedinci; platí to ale také mezi státy. Jako má jednotlivec povinnost vstoupit s ostatními jedinci do konstitučního svazku, do povinnosti vůči státu, mají také státy analogickou povinnost. Proto je věčný mír, v němž vedle sebe může existovat svoboda států bez války, povinností.

Světoobčanské zřízení by se uskutečnilo v podobě světového svazu. Druhý definitivní článek ve Věčném míru požaduje: mezinárodní právo má být založeno na federalismu svobodných států. Mravné národy si musí pospíšit, aby co nejdříve unikly z tak zvráceného stavu drsnosti, nevybroušenosti a dobytčí nedůstojnosti lidstva. Místo mírových smluv, které jsou vlastně jen příměřími, musí být pomocí smlouvy vytvořen mírový svaz národů (foedus pacificum), jenž se bude snažit ukončit všechny války. Tento svaz by neměl dostat státní autoritu, nýbrž by měl za úkol jen zajistit svobodu sdružených národů, aniž by se tyto národy musely podřídit obecným zákonům nebo nějakému tlaku.

O nějakém celosvětovém státě nechce ale Kant nic slyšet, i když úplně neodsuzuje myšlenku jednoho federalizovaného státu pro Evropu. Celosvětový stát na celé zemi by pro něj byl rozpor sám o sobě. Všeobecný spolek národů nesmí mít suverénní moc, nýbrž musí být jen federalistickým spolkem států, který bude možno v každém momentě rozpustit.