Okcidentalismus, jenž hrál velkou roli při útocích z 11.září, je soubor představ a myšlenek o Západu v myslích těch, kteří jej nenávidí. Čtyři znaky okcidentalismu lze nalézt ve většině jeho verzí. Můžeme je nazvat město, buržoazie, rozum a feminismus. Každá z nich obsahuje souhrn atributů jako arogance, slabost, chamtivost, hříšnost a úpadek. Tyto vlastnosti jsou považovány za typicky západní, nebo dokonce americké.

To, co okcidentalismus nenávidí na Západu, nemusí vždy nutně souviset s nenávistí vůči USA. Tyto dvě oblasti by neměly být zaměňovány. Někteří nenávidí USA, protože jim pomohly, jiní z opačného důvodu. Někdo nesnáší USA, neboť pomohly jím nenáviděným vládám získat moc nebo se u ní udržet. Jedni se cítí poškozeni již pouhou existencí Spojených států, jiní jejich zahraniční politikou. Nenávist vůči USA je jediným jasným rysem, jejž lze rozeznat u určité části levice, anti-amerikanismus je součástí její identity. Totéž platí pro pravicové gaullisty. Anti-amerikanismus je důležité politické téma, které souvisí s okcidentalismem, ale není to totéž.

Když bylo na konci 19. století v rámci "Scramble for Africa" dokončeno rozdělení tohoto kontinentu, znamenalo to současně rozdělení celého světa. Epocha imperialismu byla na samém vrcholu. Koloniální panství nejsilnějších světových mocností zaujímaly ohromné prostory. Velká Británie ovládala v roce 1914 území, které by do sebe mateřskou zemi pojalo stokrát. Impérium kontrolované Paříží bylo ve stejné době dvacetkrát větší než metropolitní území. I stále si stěžující Německo vlastnilo říši, jejíž celková rozloha byla šestkrát větší než území císařství v hranicích z roku 1871. Je očividné, jak ohromným dějinným fenoménem imperialismus byl. Není divu, že jeho studiu věnovala pozornost nemalá část intelektuálů. Mezi marxisty se jím ve své knize Imperialismus, nejvyšší stádium kapitalismu vážně zabýval mimo jiné i Vladimír Iljič Lenin.
Imperialismus je podle něj kapitalismus v jedné ze svých nejrozvinutějších fází, ve které se některé jeho dřívější základní charakteristiky mění v pravý opak. Nejmarkantněji je to vidět na případu volného obchodu, který je v imperialistické fázi kapitalismu nahrazen monopoly, jež eliminují malé podniky. Bankovní a průmyslový kapitál zároveň splývají do finančního kapitálu, který přináší největší zisky tehdy, když je vyvezen do málo rozvinutých zemí.

Společenské vědy jsou eurocentrické celé své institucionální období, tedy od té doby, co vznikly universitní katedry společenských věd. To není překvapující. Jsou totiž produktem moderního světového systému a eurocentrismus tvoří základ geokultury moderního světa. Společenské vědy jako institucionální struktura mají svůj původ především v Evropě. Ve skutečnosti se totiž společenskovědní disciplíny převážnou měrou rozvíjely, přinejmenším do roku 1945, v pouhých pěti zemích – ve Francii, Velké Británii, Německu, Itálii a ve Spojených státech. I dnes jsou přes světovou rozšířenost společenských věd většina vědců z těchto oborů Evropané. Společenské vědy se objevily jako odpověď na evropské problémy, v určitém historickém momentu, kdy Evropa dominovala světovému systému. Bylo nevyhnutelné, že jejich volba tématu, vytváření teorií, metodologie a epistemologie reflektovaly omezení okolnostmi, za kterých vznikly.

Během posledních nejméně třiceti let je však "eurocentrismus" této oblasti vědění napadán z mnoha stran. Tento útok má samozřejmě své zásadní zdůvodnění a je bez diskuse, že pokud mají společenské vědy v 21.století pokročit, musí toto eurocentrické dědictví překonat.

V roce 1979 vyšla ve Spojených státech kniha literárního a kulturního kritika a univerzitního profesora Edwarda W.Saida s názvem Orientalism, která vzbudila velký ohlas nejen mezi odbornou veřejností. Said v ní kriticky analyzuje politicko-akademický myšlenkový proud zvaný "orientalismus".

Kritiku obsaženou v této knize lze shrnout několika body:
"Orient" je konstrukt, vytvořený západní vědou; žádný takový monolitický celek neexistuje. Tento konstrukt je nejen postaven na falešné stereotypizaci, ale zároveň slouží jako prostředek ovládání (jen západní věda je objektivní a může zkoumat Východ, ten to sám nezvládne). Zároveň se předpokládá, že Východ se nemůže ani sám reprezentovat. Společenské vědy (v pozici aktivního, zkoumajícího) tedy vytvářejí konstrukt (pasivní a zkoumaný Východ), který studují a zároveň jej ve svém zkoumání zastupují.

Tato epistemologická kritika "diskursu moci" a myšlenkové a vědecké hegemonie Západu nad Orientem pomohla odstartovat vlnu intelektuálně emancipačních hnutí po celém světě.