16.ledna 2021 |
Spravujete webové stránky? Obohaťte je obsahem z Glos.
|
|
Co je to náboženství? Je velmi příznačné, že si tuto otázku začaly kulturní elity pokládat teprve před několika sty lety. Přitom náboženství existuje, pokud víme, odnepaměti. Jediná kultura bez náboženství, řekl by současný sociolog, je ta naše, západní, sekularizovaná.
Snaha vysvětlit, nebo lépe "odvysvětlit" (angličtina pro to má krásný výraz "explain away", který by se dal pro naše potřeby přeložit jako "vysvětlit (problém) a tím ho smést ze stolu") náboženství se zpočátku pokoušela přijít na kloub jeho vzniku. Vědci se domnívali, že porozumí-li motivaci, která vedla člověka k "vynalezení" tohoto fenoménu, porozumí jevu samému a "odvysvětlí ho", to znamená, že už nadále nebudou muset přikládat váhu zjevně nesmyslným otázkám po existenci Boha, bohů či nadpřirozených bytostí.
Takto pojatému náboženství předcházel významný zlom, jenž proběhl v elitních myslitelských kruzích během novověku a jenž poznenáhlu pronikl do lidové kultury. Zatímco první průkopníci nově pojaté vědy nezávislé na náboženství, jako byl Bacon nebo Galileo, prováděli své pokusy a psali své spisy, zejména venkovské obyvatelstvo západní Evropy vzývalo světce, uctívalo relikvie a pořádalo masopusty, obracelo se na čarodějnice s drobnými problémy týkajícími se zdraví, dobytka a ochrany před zlými silami a nosilo amulety a škapulíře. Lokální rozdíly nehrály významnou roli: Slovanský rolník se obával rusalek nebo upírů, vyprávěl svým dětem příběhy o divoženkách a na Štědrý večer posílal své dcery nahlížet do děr v ledu. Španělský rolník skládal sliby věrnosti světcům, pokud ho ochrání před nálety kobylek, suchem nebo neúrodou. Oba nicméně pevně věřili v nadpřirozené síly, jimiž byli nadáni světci, démoni, víly nebo hejkalové.
Martin Schlemmer ![]() |
Dobrý den, Pavle, díky za reakci. Pojem "západní společnost" je velmi vágní. Mluvíte o dnešní společnosti nebo o společnosti celého 20.století? O městské francouzské vrstvě? O původním frankofonním obyvatelstvu nebo o imigrantech? O venkovské britské vrstvě? O konzervativní aristokracii nebo malých farmářích? O střední vrstvě v USA? Na východě nebo na jihu? Atd. Takže s vámi souhlasím - žádný rozumný sociolog by netvrdil o západní společnosti, že je sekularizovaná - žádný rozumný sociolog by totiž nemluvil o "západní společnosti". Podle čeho definujeme sekularizovanou společnost? Je jasné, že se nejedná o binární stav, nýbrž o spojitou veličinu. Zkusme si položit otázky: Čím legitimuje stát svou existenci? Čím legitimují vládnoucí elity svou moc? Zajisté tušíte, kam mířím - stát legitimuje svou existenci z historicko-jazykově-nacionálního komplexu, nikoliv od Boha. Vládnoucí elita odvozuje legitimitu své (časově omezené) moci z lidu, který ji zvolil. Z čeho odvozují lidé své hodnoty? Třeba to, čemu říkáme "slušné chování"? Své chování v krizových situacích? Dobročinnost? Nechci příliš generalizovat, ale tuším, že "slušné chování" lze označit za spontánní, společností vynucovanou konvenci; dobročinnost lze zase z velké části vztáhnout k něčemu, čemu říkám "reciproční altruismus" - aneb "chovám se tak, jak bych chtěl, aby se ke mně chovali druzí". Z čeho lidé odvozují své nadání a vlohy? Pravděpodobně by většina z nás řekla, že se jedná o kombinaci vhodné genetické dispozice a podnětného vlivu okolí. Atd. Vyskytuje se ve výše načrtnutých konceptech Bůh? Já ho tam nikde nevidím. Celý život, všechny hodnoty dnešní člověk může prožít bez Boha a bez víry, vše "lze" legitimovat racionálně. Takže proč je tvrzení o sekulárnosti dnešní společnosti podle vás tak mimo? Třeba to vidím chybně. Budu rád, když mne seznámíte s dnešními sociologickými koncepty (ne, Durkheim ani Weber se tam nepočítají ;-). P.S.: Drzý tón, jak jej předvádíte, je vítán. :) |
![]() |
Reakce e-mailem na reakci e-mailem Zuzana Marie Kostićová ![]() |
Vážený pane Mášo, Myslím, že se Vám krásně povedlo vystihnout velice důležitou věc, totiž že náboženství nelze vykládat tím obvyklým "věřit v něco" – víra je jenom jedna z podob náboženství. A troufám si tvrdit, že právě tato podoba předznamenává samu ztrátu víry a náboženskou změnu, jelikož náboženství v tomto pojetí se vyděluje ze samozřejmého rámce světa a stává se dobrovolným aktem, vztahem, který je potřeba neustále vědomě udržovat. S touhle nepřetržitou praxí pak svým způsobem náboženství stojí a padá. Zmiňoval jste protestantské rozlišení "náboženství" a "víry", přičemž první je katolické křesťanství, druhé vlastní evangelická tradice. Vlastností, která z náboženství dělá náboženství, je v mé optice právě samozřejmost, automatičnost, která je vlastní ještě "starému" předkoncilnímu katolicismu (a která je dosud citelná v tradičně katolických zemích, jako je Španělsko nebo Itálie), v protestantismu se posléze ovšem poněkud vytrácí. Pojetí náboženství jako víry (nesamozřejmého volního aktu a dobrovolného vztahu nesmírně závislého na člověku) dle mého umožňuje blížící se zřícení křesťanské babylonské věže v atheismu a sekularitě, protože, jak jste sám poznamenal, příliš bazíruje na zkušenosti a je nesmírně zranitelné, jelikož bez pocitu opětování hrozí postupné vymizení víry (u méně nábožensky založených lidí). Víra jakožto relace je velmi abstraktní a málo odpovídá na každodenní potřeby obyčejného člověka, příliš zaměřuje ohnisko cítění na osobní povahu vztahu a vede pak k výkladům typu "když existuje Bůh, tak jak to, že dopustil Osvětim", protože předpokládá dvousměrnou personální relaci člověk- Bůh, která je v nebezpečí snadného zhroucení v okamžiku, který Jan od Kříže nazývá "temnou nocí Božího mlčení". Moment úkonu, který v sobě víra obsahuje, z ní dělá něco ne-všeobecného, téměř elitního, navíc striktní předurčení v lutherském a zvláště kalvinském pojetí křesťanství tuto elitizaci jen posiluje. Víru tedy nelze strkat do jednoho pytle s náboženstvím tak snadno, jak se děje. "Věřit v něco" už je pozdní formulace, která umožňuje opačnou variantu "nevěřit", alternativu, která se nevyskytuje v původnější formě, kterou je "vědět o něčem" (tedy, křesťan "věří", pohanští Germáni "věděli"). Kontrast mezi "vírou" v Boha a "znalostí" např. přírodních zákonů (či hominizace, evoluce, geologických období, velkého třesku...) naznačuje přítomnost pouhé pravděpodobnosti, existenci druhé varianty, která je radikálním zpochybněním. Už Tertullianovo "credo quia absurdum est" je předznamenáním této situace, ale toto "absurdum" dokázalo přežít tisíciletí proto, že se stalo samozřejmostí – rezignovalo na vlastní absurditu (v lidové kultuře) nebo právě v ní ukotvilo svou mystickou povahu (u světců a mystiků). V okamžiku plošného předefinování víry na individuální relaci, která nicméně v novověkém pojetí vztahů a zákonů musí sama sebe nějakým způsobem prokázat, jak jsem už zmiňovala, tedy musí být především obousměrná, se posléze vrací "absurdum"; leč už ne jako projev posvátného, ale jako znak nemožného podle pravidel novověké logiky: Co je absurdní, nemůže existovat. Víra je tím pádem jenom jednou z tisíce tváří náboženství, která charakteristicky vyžaduje maximální aktivitu ze strany člověka a může být "zkoušena" – náboženství obecně "zkoušet" nelze, jelikož jeho hlavní vlastností je jistota (tady vědomě poněkud zjednodušuji). Lze to snadno spatřit v dnešní kultuře, jak těžko lze "zkoušet" nevíru, která se navíc dnes mění poznenáhlu v jistotu. V nejlepším případě dostaneme odpověď "no možná něco existuje, těžko říct". Sám Tomáš Akvinský uznal, že skutečného nevěřícího nelze přesvědčit. Zmiňoval jste Bubera – u kořene atheismu může být i nefunkčnost intersubjektivity tohoto vztahu. Tedy nejen to, že člověk redukuje Boha na "ono", ale snad i to, že sám cítí sebe jako redukovaného na "ono" ve vztahu ke Stvořiteli – na objekt, kterým se pohybuje na šachovnici světa, ale k němuž se nemluví, natož aby se vedl dialog. Tuto "temnou noc dějin", o níž mluví např. Tomáš Halík, může jedinec přestát trváním na dočasné povaze Božího mlčení, tedy tak, že drží nadále víru jako vztah, přesto že se v ní jaksi zdá chybět protějšek; nebo lze nietzschovsky usoudit, že adresát "zemřel" a zůstali jsme na světě zcela sami. Část jedinců zvolila první cestu, evropská kultura jako celek se však zřejmě rozhodla vydat se druhou, která v mé perspektivě směřuje k hledání nové samozřejmosti, nového náboženství. Infiltrace východních kultů a novopohanství se svou astrologií a magií a dalšími rysy jsou projevem právě tohoto myšlenkového pohybu, jak ostatně zmiňuji i ve svém článku. Že se jedná o velmi volné a lidové pojetí je pravda, jenže není to Východ, který nám vštěpuje svou nauku v originální podobě, ale jsme to my, kdo jí přijímá a uzpůsobuje si ji, tedy ji nutně zkreslujeme a zjednodušujeme. S pozdravem Z. M. Kostićová |
![]() |
Náboženství jako podklad umožňující klasifikaci Zuzana Marie Kostićová ![]() |
Vážený pane Erbáku, děkuji za Vaši reakci na můj článek. Ráda bych odpověděla na Vaši poznámku, že charakteristika náboženství je podkladem umožňujícím klasifikaci. Snad to nebylo v mém článku dost jasně řečeno, ale náboženství není a nemůže být podkladem, jenž klasifikaci teprve umožňuje. Pak bych odporovala sama sobě, protože přisuzuji klasifikaci (více či méně strukturované vidění světa) i těm nejnižším formám vědomého života živočichů (už proto, že je nutná pro jejich orientaci ve světě), přestože o náboženství zde jasně nemůže být ani řeči. Podkladem pro vznik a existenci klasifikace je to, co v článku nazývam slovem "substruktura" - totiž biologické předpoklady, které člověku umožňují vůbec struktury vytvářet. Náboženství je naproti tomu prvotní strukturou, nejzákladnější ze struktur, která má především obrovský hodnotový význam - určuje co je správně, co je špatně, co je žádoucí, co odpudivé, atd. Na ní pak vzniká velká a široká nástavba dalších podrobnějších klasifikací a do jaké míry je ztotožňována se základem, který představuje náboženství, je už individuální v té které konkrétní kultuře. Náboženství je základ, ale nikoli schopnost. |
![]() |