I ti, kteří o Mezoamerice nevědí skoro nic, se nepochybně již setkali s názvem "Toltékové". Je tomu tak zejména kvůli rozmachu new age esoteriky postavené na reinterpretované staré mexické spiritualitě: novodobí guruové jako například Victor Sánchez přitom s výrazem "Tolték" poměrně volně operují a odkazují na toto etnikum jako na původce tradice, kterou oni nyní oživují. Velká většina informací, které se skrz tento filtr veřejnost dozvídá, je však bohužel zkreslená, ne-li vyloženě nepravdivá. Proto je na místě se podívat poněkud podrobněji na to, co může o Toltécích říci moderní věda.

Snad je tři týdny po uvedení filmu do kin na recenzi trochu pozdě, nevím. Tento film si ji však zaslouží, a to ne jen tak nějakých pět deset řádek zakončených příslušným počtem hvězdiček, ale pěkně dlouhé pojednání. Ne snad, že by to byl film tak dobrý - ve skutečnosti si o dlouhou reflexi říká právě svou nevalnou kvalitou.

Je totiž fakt, že Apocalypto ťalo do živého nejen odborníky z řad vědců, ale i docela obyčejné Maye nebo míšence, kterým se příliš nezamlouval způsob, jakým Gibson vyobrazuje jejich kulturu a předky. Ale ani v případě, že jste obyčejný nezaujatý divák, se neubráníte zamyšlení nad tím, jak blízko k realitě vlastně obraz mayské civilizace, který se nám tu předkládá, má.

Před několika dny přišel do kin další útržek dlouhé ságy o létajícím nadčlověku v modrém trikotu, jenž brázdí oblohu v nekonečném boji se Zlem. Nový film znamená novou supermanovskou etapu s novými herci a novými luxusními digitálními efekty; obliba superhrdinů zřetelně neustává a popularita filmů natočených podle komiksu naopak neustále stoupá. Nový Superman je však z poněkud jiného těsta...

Zajímá-li se někdo o Mezoameriku, dřív nebo později se musí konfrontovat s problémem nejožehavějším: s faktem, že právě v těchto civilizacích vykrystalizovalo rituální násilí do děsivé podoby hekatomb lidských obětí, kterým byla zaživa vytrhávána srdce na obětním kameni. Lidská oběť a obecně bolestivé rituální mučení či sebepoškozování lidského těla jsou fakta, se kterými se musí vyrovnat kdokoli, kdo se pokouší nějak mezoamerickým civilizacím přiblížit - bez nich není obrázek těchto kultur úplný.

Nicméně stručnému přehledu vývoje a technik musí předcházet určité varování. V naší kultuře jsou úmyslně způsobovaná fyzická bolest a zejména smrt natolik problematický, odsuzovaný a tabuizovaný fenomén, že nahlédneme-li, byť jen špehýrkou, jinam, kde byly smrt a bolest ve své nejděsivější podobě každodenním chlebem, málokdo z nás se ubrání děsu.

U starých amerických kultur hrálo nebe a úkazy na něm pozorovatelné nesmírně důležitou, ba přímo klíčovou úlohu. Jižní Amerika se v době před Kolumbem vyznačovala výrazně astrálním charakterem pantheonů - kultury jako Mochikové, Chimú, Nazca nebo i Inkové uznávaly nebeská tělesa jako nejvýznamnější božstva a často se setkáme s huacas (svatyněmi) zasvěcenými Slunci, Měsíci nebo hvězdám. V Mezoamerice však dospěla fascinace oblohou až do jakési posedlosti, která vyústila v obdivuhodně přesná astronomická pozorování, nesmírně propracovaný kalendář, který nemá ve zbytku světa obdoby, a ve velice komplikovaný astrologický věštebný systém spojený s klíčovým provázáním času a prostoru.

Často lze dnes v návaznosti na kritiku akčních filmů a jiných produktů amerikanizované popkultury (jako je obliba detektivních románů nebo hororů či černé kroniky, jež plní čím dál tím více stránky bulvárního tisku) slyšet, že jsme kulturou smrti. Na druhou stranu je smrt téměř tabuizovaná, lidé o ní odmítají byť jen hovořit. Paradoxní situace. Ráda bych ukázala, že označení "kultura smrti" je mnohem výstižnější, než se na první pohled může zdát – smrt v ní totiž obrovským způsobem determinuje chování a hodnoty jedince.

Je velmi zajímavé podívat se v tomto kontextu do dějin thanatologie na evropském kontinentu. Existuje všeobecně rozšířená lidová představa, že cílem náboženství je především vysvětlit smrt a tím zbavit člověka svíravého strachu z ní. Tato představa ovšem mnohem spíše vypovídá o naší kultuře než o jiných. Ne ve všech náboženstvích je totiž smrt tak krásně zahlazena jako v křesťanství. Ve starověkém Řecku byla smrt pojímána velmi negativně a u Homéra se lze dokonce dočíst, že by mrtvý byl mnohem raději nejposlednějším chudákem na světě nahoře, než králem v podsvětí. Mrtví byli chápáni jako stíny, které v lepším případě odešly vést chmurný a poloviční život do Hádu, v horším případě se mstily svým vrahům nebo těm, kdo zavinili jejich smrt, jako děsivé přízraky.

Co je to náboženství? Je velmi příznačné, že si tuto otázku začaly kulturní elity pokládat teprve před několika sty lety. Přitom náboženství existuje, pokud víme, odnepaměti. Jediná kultura bez náboženství, řekl by současný sociolog, je ta naše, západní, sekularizovaná.

Snaha vysvětlit, nebo lépe "odvysvětlit" (angličtina pro to má krásný výraz "explain away", který by se dal pro naše potřeby přeložit jako "vysvětlit (problém) a tím ho smést ze stolu") náboženství se zpočátku pokoušela přijít na kloub jeho vzniku. Vědci se domnívali, že porozumí-li motivaci, která vedla člověka k "vynalezení" tohoto fenoménu, porozumí jevu samému a "odvysvětlí ho", to znamená, že už nadále nebudou muset přikládat váhu zjevně nesmyslným otázkám po existenci Boha, bohů či nadpřirozených bytostí.

Takto pojatému náboženství předcházel významný zlom, jenž proběhl v elitních myslitelských kruzích během novověku a jenž poznenáhlu pronikl do lidové kultury. Zatímco první průkopníci nově pojaté vědy nezávislé na náboženství, jako byl Bacon nebo Galileo, prováděli své pokusy a psali své spisy, zejména venkovské obyvatelstvo západní Evropy vzývalo světce, uctívalo relikvie a pořádalo masopusty, obracelo se na čarodějnice s drobnými problémy týkajícími se zdraví, dobytka a ochrany před zlými silami a nosilo amulety a škapulíře. Lokální rozdíly nehrály významnou roli: Slovanský rolník se obával rusalek nebo upírů, vyprávěl svým dětem příběhy o divoženkách a na Štědrý večer posílal své dcery nahlížet do děr v ledu. Španělský rolník skládal sliby věrnosti světcům, pokud ho ochrání před nálety kobylek, suchem nebo neúrodou. Oba nicméně pevně věřili v nadpřirozené síly, jimiž byli nadáni světci, démoni, víly nebo hejkalové.

V této práci se pokusím nastínit typologii proměn, jakých doznává v náboženství Mezoameriky nejnebezpečnější šelma tohoto kontinentu. Jakkoli se může zdát, že je pojetí jaguára kompaktní, záhy zjistíme, že nabývá nejrůznějších podob a inkarnací, a to jednak v závislosti na zeměpisné oblasti a jednak s přihlédnutím k období, na jaké bychom se soustředili. Všeobecně platí, že základem pro kult jaguára ve všech jeho podobách, je kultura Olméků, kde vykrystalizovala povaha této šelmy, určující pak nadále jeho pojetí v regionu. O jeho další upevnění a o náznak jeho postklasických podob se postaral Teotihuacán a jeho další rozšíření a jistou unifikaci charakteru zobrazování a role v mythologii i kultu nakonec zapříčinili Toltékové svou úctyhodnou expanzí.

Z většiny základních a důležitých úloh, které hrál a hraje jaguár v myslích obyvatel mezoamerického kulturního areálu, se pokusím stručně vypreparovat pět základních principů, které tato šelma může ztělesňovat, na což máme pramenů v zásadě dostatek. Za prvé, jaguár je silně spjat se symbolikou chthonickou a fertilní. Za druhé, setkáváme se s ním v souvislosti se Sluncem, jelikož zároveň byl u některých etnik symbolem solárním. Za třetí, co se týče role v praktické stránce náboženství, je jaguár jakožto predátor přirozeně zosobněním síly, a jako takový se objevuje jako atribut vládců a bojovníků. Za čtvrté, setkáváme se s jaguárem jako jednou z podob, jíž může nabývat božstvo, nebo přímo jako s božstvem jako takovým. Pátý a poslední způsob, jak může jaguár vystupovat v mezoamerických náboženstvích, je role nástroje ničení a zániku nebo přímo vykonavatele eschatonu.

Existuje stará antropologická idea, která často přežívá v obecných názorech lidí na svět: Náboženství je podle ní systém víry v bohy nebo nadpřirozené bytosti, jeho nižší variantou je magie, nižší jak hierarchicky (společnosti, které praktikují pouze magii, jsou obvykle shledány jako velmi primitivní oproti společnostem vyznačujícím se deistickým náboženstvím), tak evolučně (podle slavné teorie Jamese Frazera, že veškeré náboženství z magie přímo pochází).

V posledních desetiletích se od myšlenky pohlížet na náboženství a magii jako na vývojové stupně poněkud ustoupilo - stejně jako se zrelativizovaly názory, že náboženství vzniká z animismu, kultu předků, a tak dále. Naopak, část těchto směrů byla pod pojem "náboženství" přímo zařazena, ač se stále drží rozdílnost náboženství a magie na základě existence či neexistence nadpřirozených bytostí.

Vědy o náboženství si nicméně přestaly být tou věcí tak jisté. Zatímco v případě antropologa, který se zajímá především o kulturní nebo společenské struktury nějaké konkrétní společnosti je toto rozřazení docela praktické, v okamžiku, kdy bychom se začali zabývat fenoménem náboženství izolovaně, jako takovým, začnou věci velmi skřípat.