Následující úvahy může leckdo označit jako "naivní realismus" nebo "naivní objektivismus". Vycházejí totiž z přesvědčení, že bez nás by svět sice vypadal, alespoň v okolí povrchu planety Země trochu jinak, ale nic jiného že by se nezměnilo. A beze mne samotného by toho na světě bylo jenom dost málo jinak. Těch pár rozdílů sice bytostně zajímá mně samotného a ještě pár lidí, zvířat i rostlin, ale svět by snad fungoval skoro úplně stejně, dokonce i drtivá většina lidské společnosti. Na jedné straně sice platí, že cokoliv udělám, má kromě zřetelných lokálních následků také následky globální a nějak ovlivňuje i celek světa - na druhé straně ovšem zrovna tak platí, že těch lokálních následků je spočítatelně a že globální následky představují jen limitně nicotné korekce, které by se jen za zcela zvláštních okolností mohly stát jakousi výhybkou jiného spádu událostí.

Dobrou ilustrací toho, jak hluboce je zasuta vnímavost pro cokoliv přirozeného, je útok tzv. „vědeckého kreacionismu“ proti evolucionismu. Kolorit tohoto protievolučního útoku je založen prostředím amerických sekt fundamentalistické orientace spolu s tamním kultem vědy jako posledního rozhodčího veškeré pravdy, tedy konfliktem nekulturního náboženského fundamentalismu s nekulturním scientistickým fundamentalismem. Proti monopolu vědeckého fundamentalismu na veškerou pravdu staví monopol náboženského fundamentalismu na jednu pravdu a k tomuto podvodu patří, že i tento monopol se vydává za „vědecký“. Zatímco neodarwinismus ve své popularizaci předstírá, že nemá žádné problémy s výkladem čehokoliv na světě a že vše dosud nepoznané bude v jeho pojmovém rámci časem poznáno, musí „vědecký kreacionismus“ falšovat jevy a nepřiznaně zaměňovat diskursy.

Dosavadní zkoumání naznačilo, co vše může znamenat svět. Náš svět je poškozen a určitou stránku tohoto poškození můžeme právem svést na techniku. Není však technika pouze prostředkem, díky němuž jsme schopni hmatatelně a všem viditelně realizovat nějaké základnější poškození světa, které máme na svědomí? Není svět vždy už nějak poškozený, stejně tak jako člověk, prostě už proto, že se ze světa vydělil, že je zvláštní přirozeností, která pochopila samu sebe tak, že z určitých hledisek stojí také nějak mimo ostatní přírodu? Většina starých mýtů odpovídá na takovou otázku kladně. Vypráví o buď o pádu člověka (např. Židé) nebo o zevšednění a zestárnutí světa (většina mýtů); o tom, že člověk i svět potřebují očištění a v křesťanském pojetí dokonce spásu. Máme se tedy očištěním navrátit k původnímu světu? Jelikož jsme však my lidé už zakusili i leccos jiného než mýtus, třeba filosofii nebo vědu, tak se hned ptáme: a který nebo aspoň jaký je nebo byl ten "původní svět"? Rádi sice nostalgicky zavzpomínáme na ráj nebo na zlatý věk, ale nebudeme snad vážně usilovat o pouhý návrat k "přírodnímu lidství", k nerozlišenosti vědomí a přirozenosti. Heslo "zpátky na stromy" není ani přitažlivé, ani prakticky uskutečnitelné.

O přírodě máme celý soubor věd: od fyziky a astronomie přes geologii a chemii po biologii. Každá z těchto věd má rozsáhlé pojmové aparáty popisující velikou experimentální zkušenost o určitých vlastnostech něčeho v přírodě. Každá z nich popisuje jinou stránku přírody, hledá funkční model jiné třídy jevů. Není tedy příliš troufalé, když chceme filosofovat o něčem, o čem je tolik a tak dobře zavedených věd? Jsme příliš zvyklí na to, že filosofie je živa z nedostatku poznání. I na tom však něco je, neboť filosofie tradičně vyrůstá z úžasu, včetně úžasu před dosud nepoznaným. Neměl by se však filosof spíše zeptat fyzika, co ví o fysis; astronoma, co je to kosmos; chemika, co je to látka; biologa, co je to život, a pak to vše do nejvyšší míry zobecnit a tak vytvořit filosofii přírody? Pokusy podniknuté touto cestou považujeme za tak odstrašující, že by nebylo kolegiální je citovat.

Vědci toho vědí opravdu hodně, ale většinou vědí něco trochu jiného, než co zajímá laika, a o to spíše něco jiného, než kam míří filosofická otázka. Otázka po přirozenosti je otázkou filosofickou. Je dokonce jednou z nejstarších filosofických otázek, je nejméně tak stará, ne-li starší, jako samo slovo "filosofie". Co se však stalo s přírodou a přirozeností poté, co jsme jí nejprve opovrhli jako něčím nízkým (ve středověku) a pak se ji pokusili postavit do svých služeb a přetvořit k obrazu našich potřeb?