V článku se pokusíme odpovědět na dvě v posledních hodinách a dnech velmi často kladené otázky. Jak přesně probíhá přepočet hlasů voličů na mandáty v Poslanecké sněmovně? Teoretický rozbor naleznete v dříve uveřejněném článku Parlamentní volby v ČR - Jak to funguje?, zde jej doplňujeme o názorný příklad rozdělení mandátů v nejmenším českém volebním kraji. Druhou otázkou je, jak mohla Strana zelených při rozdílu jednoho procentního bodu voličské podpory v poměru k následující KDU-ČSL získat o více než polovinu mandátů v Poslanecké sněmovně méně.

Právě jste odvolili - snad vaše rozhodnutí ovlivnila i naše volební příloha - a možná vás zajímá, co se s vaším hlasem bude dít teď a jak se podepíše na konečném výsledku voleb, v němž ta nebo ona politická strana získá podíl zastoupení v Poslanecké sněmovně.

Tento článek srozumitelně shrnuje volební systém pro parlamentní volby, přepočet hlasů na mandáty a celkový vliv na českou politickou scénu.

"Domnívám se, že můžeme hovořit o konci protiteroristické operace... dnes jsou na Severním Kavkaze jiné oblasti, kde je situace hrozivější než v Čečensku," prohlásil ruský prezident Vladimír Putin na tiskové konferenci 31. ledna 2006. Bez ohledu na zpravodajství o pokračujících střetech, klasifikaci Uppsala Conflict Data Program, podle níž Čečensko zůstává jediným otevřeným konfliktem na evropském kontinentu a neschopnost státních institucí zajišťovat v republice základní politickou, ekonomickou a společenskou bezpečnost. Tvrzení ruského prezidenta stojí nicméně za pozornost ještě v jedné věci, neboť doznává zhoršující se bezpečnostní situaci na Severním Kavkaze - s ohledem na beslanskou tragédii v září 2004, bombové útoky v Ingušsku a Dagestánu či vlnu násilností v metropoli Kabardino-balkarské republiky Nalčiku v roce 2005 a sabotáže produktovodů do Gruzie v lednu 2006 by každé jiné tvrzení ostatně znělo ještě nevěrohodněji než deklarovaná normalizace situace v Čečensku. Právě s čečenským bojem proti ruské nadvládě však současné šíření nestability na Severním Kavkaze úzce souvisí.

V mnoha ohledech je to mimořádné dílo - ropovod BTC, pojmenovaný podle kavkazských metropolí, jimiž se vine jeho potrubí, a tureckého středomořského přístavu Ceyhan, kde svoji podzemní pouť jím protékající kaspická ropa končí, k sobě od formálního uvedení do provozu 25. května 2005 poutá mimořádnou pozornost.
Potrubí o šířce přes 1 m a celkové délce 1 760 km prochází třemi zeměmi (445 km se nachází v Ázerbajdžánu, 245 km v Gruzii a 1 070 km v Turecku). Proteče jím 1 milion barelů ropy denně (bpd) rychlostí 2 m/s. Pohání ji celkem osm pump, které ji vytlačí v nejvyšším úseku až do 2 800 m nad mořem. Ropa bude, přinejmenším zpočátku, pocházet z azerských polí Azeri, Širag a Gunešli o celkovém objemu 5,4 miliardy barelů (0,5 % světových ověřených zásob). První tanker naplněný černým zlatem z těchto nalezišť opustil Ceyhan na konci loňského roku (dříve se potrubí nenaplnilo). Majitelem ropovodu, jehož stavba přišla přibližně na 3,4 miliardy USD, je BTC Pipeline Company, v níž hlavním podílníkem je British Petroleum (30,1 %), následováno Ázerbajdžánskou státní ropnou společností (SOCAR, 25 %), Unocalem (8,9 %), Statoilem (8,7 %) a dalšími menšími akcionáři.

Západní veřejnost se pohodlně usadila do hlediště - k televizním obrazovkám - a vyslala své oči a uši - novináře - aby pro ni v přímém přenosu zprostředkovaly další díl z volné série Barevné revoluce v postsovětském prostoru. Po Gruzii, Ukrajině a Kyrgyzstánu, kde fraška v podobě zmanipulovaných parlamentních voleb všude způsobila masové protesty a změnu politického režimu, byl tentokrát na řadě Ázerbajdžán. Ke zklamání mnohých se tak nestalo. Znamená to ale opravdu porážku demokracie?

Politický islám či islamismus bude v této práci pojímán jako řízené úsilí o mocenské prosazení islámského řádu či islamizaci shora, zapadající do širšího proudu islámského obrození jako kulturního a společenského hnutí. Právě v rámci tohoto oživování tradičních kulturních hodnot se islamismus stává jakousi verzí moderní reality světa, byť je to právě západní modernita, která je jeho hlavním nepřítelem.

Proud politického islámu, stavící se do opozice proti současným sekulárním vládám v arabském světě, má nesmírně široké rozpětí. Nepochybně existují odlišné radikální islamistické pohledy na řešení v současnosti vnímané krize. Liší se podobou politického modelu založeného na náboženské tradici, schopností zapojit do něj například moderní liberální koncepce a též prostředky, jimiž se jeho uskutečnění snaží dosáhnout (uplatněním či neuplatněním násilí). Neschopnost vlád rozpoznat tuto pluralitu islamistické opozice či přistoupit na jednání s její umírněnou částí je pravděpodobně jednou ze základních překážek možného řešení současného napětí.

Potřeba druhého, potřeba uznání a snad i konfliktu při konstruování skupinové identity je patrně universální. Dichotomickou vizi v případě americké zahraniční politiky však činí jedinečnou její absolutní normativní základ, ustavující nechybující rozlišení dobrého a špatného, jež do značné míry spočívá na víře ve zvlášní úlohu vyvoleného národa v dějinách vykoupení. "V našich úmyslech a zásadách není mýlky," napsal Colin Powell pro Foreign Affairs. Pojmy říše zla a osa zla jsou v tomto ohledu též příznačné.
Zvláště pro Evropany, kteří jsou pyšní na své kritické myšlení, jež se však ve sféře politiky zvrhlo v hodnotový relativismus, je takový postoj nesrozumitelný a nepřijatelný. Američané nejenže žijí v hobbesovském světě přirozeného stavu, zatímco Evropané rezignovali na jakoukoliv vnější mezinárodní odpovědnost a uzavřeli se ve své kantovské „zahradě míru a relativní prosperity,“ jak tvrdí Robert Kagan. Ve světě, kde „smlouvy bez meče jsou pouhá slova, nemající žádnou moc ochránit jednotlivce“ (Hobbes), jsou Američané schopni provádět politiku založenou na hodnotách - politiku, která je podle vládních prohlášení vedena v konečném důsledku pravidlem, jež hlásal Thomas Hobbes i Immanuel Kant: válka nemá existovat.

Když na Ukrajině uspěla oranžová revoluce, jednalo se již o druhou zemi postsovětského prostoru, v níž bylo zezdola a nenásilně dosaženo změny politického režimu. Rozbuškou se v obou případech staly takzvaně demokratické volby, které však ve skutečnosti byly mechanismu zaručujícímu svobodnou a spravedlivou soutěž značně vzdáleny. Koncem února se konaly podobně demokratické volby v jiné, zapadlejší části postsovětského prostoru, nacházející se v samém srdci eurasijského kontinentu. Podobně jako parlamentní a prezidentské volby v ostatních středoasijských republikách, které proběhly v nedávné době či jsou naplánovány na letošní rok, tádžikistánské parlamentní volby pozicí místního autoritativního režimu neotřásly. Dění v Kyrgyzstánu naproti tomu nechává budoucnost otevřenou.
Dění sledujeme a text doplňujeme. Poslední aktualizace proběhla 26.3.2005.

Před dvěma lety vyšel v časopise Policy Review článek amerického neokonzervativního teoretika a komentátora Washington Post Roberta Kagana Power and Weakness, jímž razantně vstoupil do diskuze o povaze současného mezinárodního uspořádání a budoucnosti transatlantického pouta (a nedorozumění mezi těmi, jimiž je tvořeno). Kagan shrnuje základ své teze takto: "Nastal čas skončit s předstíráním, že Evropané a Američané mají stejný názor na svět, dokonce i s představou, že žijí ve stejném světě... (Evropa)...směřuje k blaženému stavu míru a relativního blahobytu na konci dějin, k věčnému míru Immanuela Kanta. Spojené státy se však zatím nemohou vymanit z historie. Mocensky se prosazují v hobbesovském světě bezvládí, kde se nelze spolehnout na mezinárodní právo a dohody, a kde skutečná bezpečnost, ochrana i šíření řádu svobody stále závisí na vojenské síle a jejím použití." Rozlišení na hobbesovské a kantovské vnímání světa se, zcela v souladu se svou dichotomickou jednoduchostí, poměrně dobře zakořenilo. Záměrem tohoto eseje bude proniknout hlouběji pod povrch každého zmíněného náhledu převzatého z díla svého autora, za některá zažitá zjednodušující dogmata, a ukázat, že v dichotomii hobbesovského a kantovského náhledu na mezinárodní společenství se nepromítá (výsledkem jejich zjednodušené interpretace) nic jiného, než velmi prosté dělení na realistické a idealistické hledisko při realizaci zahraniční politiky. Zdali je taková projekce ospravedlnitelná či nikoli, to bude jedna ze základních otázek této práce. Druhá bude znít, zdali je z hobbesovského či kantovského konceptu skutečně možno něco získat pro uchopení naší současné mezinárodní situace.

Česká republika prochází vládní krizí. Podle všeho se nejedná o ten druh krize, která by byla momentem otázky po řádu společenské existence (Eric Voegelin), neboť vládní krize nejsou u nás naštěstí vnímány jako krize režimu. Pád vlády je v parlamentních demokraciích, a zejména těch, kde se vláda opírá o dohodu více politických stran, poměrně běžnou, přestože u fungujících demokracií ne příliš častou, součástí politického života. Nakonec se zdá, že vláda bude rekonstruována v podobě velmi připomínající vládu předešlou. Naše malá krize jistě není krizí ve voegelinovském smyslu, přesto spočívá její užitečnost přinejmenším v tom, že umožňuje nám, kteří politiku pozorujeme, nahlížet na některé její činitele v situacích, do nichž se během běžného politického života nedostávají. Nicméně poodhaluje též roušku problému, který je podle mého názoru podstatně závažnější, a točí se kolem otázky, zdali je český parlamentarismus fungující, a kam ve své současné podobě spěje. Sama vládní krize nutně otázku po řádu nevyvolává, neznamená to ale, že bychom si tuto otázku nemohli položit. Domnívám se naopak, že bychom si ji, a velmi odpovědně, položit měli.

Funguje totiž parlamentarismus, kterému se od jeho vzniku nepodařilo sestavit silnou, skutečně stabilní a akceschopnou vládu?

"Měly někdy, předcházejíce naší době, tři miliony lidí plnou moc a rovnou příležitost utvořit a ustavit nejmoudřejší a nejšťastnější vládu, již může moudrost člověka vynalézt?" táže se v úvodu svých Úvah o vládě (1776) John Adams, jeden z architektů americké ústavnosti. Dokument, jenž vznikl ve philadelphském ústavním shromáždění, se bezpochyby stal pro mnohé pozdější generace vzorem zhmotnění liberálně demokratické tradice v konkrétní politické skutečnosti. Pojďme se podívat na napětí mezi participační demokracií a konstitučním liberalismem, jak se vyvíjelo v teoretické diskusi, která následovala Prohlášení nezávislosti (1776), abychom mohli poté ukázat, kde přesně se v americkém politickém systému překážky čisté demokracii nacházejí a naznačit, v jakém stavu se americká demokracie a konstituční liberalismus nacházejí dnes. Za užitečný bedekr nám poslouží kniha Fareeda Zakarii The Future of Freedom (2003).

Při jméně George Orwella si již po generace západní (nejen) čtenářská veřejnost vybavuje dystopický román 1984 (1949), či o několik let dříve napsanou bajku Farma zvířat (1945). Je dost možné, že autorský věhlas, který tato díla Orwellovi zajistila, překročil stín jeho literárních dovedností, na druhou stranu je spravedlivé podotknout, že pravděpodobně nejsou tím nejlepším, co napsal. Předmětem následujícího pojednání nicméně přesto bude Orwellova práce snad nejznámější, Farma zvířat. Její čtenáři se již desetiletí oddávají intelektuální zábavě, jejíž náplní je odhalování narážek na konkrétní historické události a osobnosti, které jsou v ní poměrně zřetelně obsaženy. Výtisk, který jsem si před nedávnem vypůjčil z veřejné knihovny, byl ručně psanými poznámkami k tomuto tématu, se všemi podtrženími a vykřičníky, které k tomu patří, po stranách přímo přesycen. Pokusím se nyní ukázat, že Orwellovo poselství ve Farmě zvířat překračuje konkrétní sociální a politický kontext, a zahrnuje pesimismus z uskutečnění socialistického experimentu na rovině velmi obecné.