Katolická církev je dlouhodobě bezesporu jedna z nejdůležitějších institucí evropské civilizace - svou efektivní hierarchií a globální působností inspirovala podobu moderního správního aparátu, její teologické a exegetické proudy formovaly společenské představy o dobru a zlu, předsudky a tabuizovaná témata, po dlouhá staletí zásadním způsobem ovlivňovala kulturu a tím vtiskla charakter prostoru, v němž se pohybujeme. V neposlední řadě sloužila mnoha lidem jako instance, vůči níž se mohli vymezovat. Kniha známého teologa Hanse Künga Malé dějiny katolické církve se pokouší proniknout pod povrch této instituce a na jejích dějinných proměnách ukázat různé proudy a názory, které ji formovaly. Spis, jako ostatně většina Küngových děl, bije do vlastních řad - a snaží se pomocí tvůrčí kritiky naznačit cestu, jakou by se mohla ubírat případná, z Küngova pohledu velice žádoucí, církevní reforma.

Parlamentní volby v roce 2006 ukázaly několik dlouhodobějších trendů a jevů, které stojí za pozornost. Mohou totiž naznačovat povahu českého politického systému a směr jeho dalšího vývoje. Nejdůležitějším trendem je postupující konsolidace českého parlamentarismu. Probíhá snižování míry stranické roztříštěnosti, posilování dvou největších stran, tj. posilování významu základního levopravého štěpení. Znatelně se snížil počet ztracených hlasů - tj. ubylo hlasů, které voliči dají stranám, jež se nedostanou do parlamentu - v absolutních i poměrných číslech. Tato změna chování znamená především to, že voliči vyjadřují své preference hlasováním pro etablované strany, které dostatečně reprezentují jejich zájmy. Zmenšuje se také množství neplatných hlasů.

Dánský nejprodávanější deník, Jyllands-Posten, uveřejnil 30. září 2005 u článku o autocenzuře a o svobodě slova dvanáct karikatur islámského proroka Muhammada. Článek samozřejmě vyvolal vlnu reakcí. Od diplomatických protestů ze strany arabských zemí, bojkotu dánského zboží na Blízkém Východě, výhružek smrtí ilustrátorům i redaktorům deníku přes jednoznačnou podporu svobody říkat cokoliv a urážet kohokoliv až po seriózní diskuse o svobodě slova, autocenzuře, politické korektnosti a mezikulturním respektu.

V létě jsme po téměř půldruhém roce existence značným způsobem přepracovali a rozšířili dosavadní koncept Glos. Ke změnám nás přiměly především dva důvody - chtěli jsme rozšířit okruh témat, jimiž se stránky zabývají, a umožnit vám, čtenářům, více se zapojit do dění okolo Glos. Tento text shrnuje konkrétní novinky a změny.

Roger Scruton je člověk všestranného humanitního nadání: je filosofem, politickým myslitelem, estetikem, spisovatelem a hudebníkem. Jeho jméno je velmi úzce spjato s Českou (eventuálně Československou) republikou, kde přednášel během komunistického režimu na setkáních podzemní univerzity. V květnu tohoto roku byl pozván u příležitosti svých 60.narozenin na Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, jejímž čestným doktorátem se může pyšnit. Podívejme se na dosavadní Scrutonův plodný život. Jak vlastně vypadá tento dnes ohrožený druh - konzervativec intelektuál?

Spor, ve kterém se utkali Walter Lippmann a John Dewey ve 20.letech 20.století o podstatu demokracie, zůstává aktuální i dnes. Zatímco Walter Lippmann navázal nepřímo na elitismus Vilfreda Pareta a Gaetana Moscy a tvrdil, že demokracie moderního typu je defektní a nefunkční systém, který by měl být nahrazen racionální technokracií, John Dewey sice uznával, že demokracie má své nedostatky, byl však v jejím hodnocení mnohem optimističtější. Neviděl totiž demokracii jako nějaký ideál, ke kterému se společnost snaží dospět, ale jako tendenci, která je hluboce zakořeněna v její struktuře. Společnost směřuje k demokracii, protože právě jejím prostřednictvím se nejlépe mohou uplatňovat názory jejích členů na to, kam by se měla ubírat.

První české volby do Evropského parlamentu se blíží. Podívejme se, jak zvládly politické strany svou přípravu. Jaké připravily volební programy? Která strana byla pilná a která svůj úkol zanedbala?
Přehled volebních programů přinesl spíše zklamání, klíčová témata často nebyla pokryta, mnoho stran či hnutí se zabývalo něčím, co v Evropském parlamentu nelze (nebo nemá smysl) prosazovat.

V roce 1979 vyšla ve Spojených státech kniha literárního a kulturního kritika a univerzitního profesora Edwarda W.Saida s názvem Orientalism, která vzbudila velký ohlas nejen mezi odbornou veřejností. Said v ní kriticky analyzuje politicko-akademický myšlenkový proud zvaný "orientalismus".

Kritiku obsaženou v této knize lze shrnout několika body:
"Orient" je konstrukt, vytvořený západní vědou; žádný takový monolitický celek neexistuje. Tento konstrukt je nejen postaven na falešné stereotypizaci, ale zároveň slouží jako prostředek ovládání (jen západní věda je objektivní a může zkoumat Východ, ten to sám nezvládne). Zároveň se předpokládá, že Východ se nemůže ani sám reprezentovat. Společenské vědy (v pozici aktivního, zkoumajícího) tedy vytvářejí konstrukt (pasivní a zkoumaný Východ), který studují a zároveň jej ve svém zkoumání zastupují.

Tato epistemologická kritika "diskursu moci" a myšlenkové a vědecké hegemonie Západu nad Orientem pomohla odstartovat vlnu intelektuálně emancipačních hnutí po celém světě.