Umělci vždy při vlastní nové tvorbě využívali a stavěli na dílech jiných umělců. Je vskutku velmi těžké představit si, že by díla Shakespeara, Bacha a bezpočtu dalších kulturních velikánů mohla vzniknout bez uplatnění tohoto principu svobodného stavění na dílech předků. Čeho jsme ale svědky dnes? Vezměme jako příklad dokumentaristy, kteří jsou v současnosti vystavováni téměř nezdolatelným překážkám, neboť jejich díla se nutně skládají z útržků autorsky chráněného obrazového nebo zvukového obsahu, jehož využití je podmíněno jak souhlasem držitele copyrightu, tak zaplacením náležitého poplatku. Poplatky jsou téměř vždy nad dokumentaristovy finanční možnosti, zatímco copyright dává Billu Gatesovi nebo jakémukoliv jinému držiteli autorských práv plnou moc povolovat užívání "jejich" uměleckého obsahu pouze takovým způsobem, jenž jim připadá vhodný.

Autorské právo kdysi představovalo způsob, jak umělci zaručit dostačující příjem. Ponechme stranou otázku, zda tento úkol plnilo dobře - většina umělců neměla ze systému copyrightu nikdy ani halíř. Musíme přiznat, že autorské právo slouží v současném světě zcela odlišnému účelu. Je to nástroj, který využívají korporace v hudebním, vydavatelském, obrazovém a filmovém průmyslu k ovládání svých trhů. Tyto korporace rozhodují, zda materiály, jež se jim dostanou do rukou, mohou užívat ostatní, a - pokud to dovolí - za jakých podmínek a za jakou cenu. Evropské a americké právo jim zaručuje toto privilegium na dobu delší než sedmdesát let po smrti autora originálu.
Ztrácíme pomalu ale jistě své demokratické právo na svobodu kulturní a umělecké výměny.