Když bylo na konci 19. století v rámci "Scramble for Africa" dokončeno rozdělení tohoto kontinentu, znamenalo to současně rozdělení celého světa. Epocha imperialismu byla na samém vrcholu. Koloniální panství nejsilnějších světových mocností zaujímaly ohromné prostory. Velká Británie ovládala v roce 1914 území, které by do sebe mateřskou zemi pojalo stokrát. Impérium kontrolované Paříží bylo ve stejné době dvacetkrát větší než metropolitní území. I stále si stěžující Německo vlastnilo říši, jejíž celková rozloha byla šestkrát větší než území císařství v hranicích z roku 1871. Je očividné, jak ohromným dějinným fenoménem imperialismus byl. Není divu, že jeho studiu věnovala pozornost nemalá část intelektuálů. Mezi marxisty se jím ve své knize Imperialismus, nejvyšší stádium kapitalismu vážně zabýval mimo jiné i Vladimír Iljič Lenin.
Imperialismus je podle něj kapitalismus v jedné ze svých nejrozvinutějších fází, ve které se některé jeho dřívější základní charakteristiky mění v pravý opak. Nejmarkantněji je to vidět na případu volného obchodu, který je v imperialistické fázi kapitalismu nahrazen monopoly, jež eliminují malé podniky. Bankovní a průmyslový kapitál zároveň splývají do finančního kapitálu, který přináší největší zisky tehdy, když je vyvezen do málo rozvinutých zemí.

Když se řekne liberální filosof, každému z nás vyvstanou na mysli jména jako Locke, Mill, Hayek. Jméno Herberta Spencera rozhodně nebude patřit k těm nejčastěji uváděným. To ale neznamená, že by se jednalo o nějakého obskurního filosofa, který neovlivnil další směřování liberalismu. Naopak, jeho vliv na ostatní (a nejen) liberální filosofy je ohromný. Když čteme jeho dílo a srovnáme ho pak například s o několik generací mladším Hayekem, nemůžeme nevidět, jak blízko k sobě oba myslitelé mají.

Spor, ve kterém se utkali Walter Lippmann a John Dewey ve 20.letech 20.století o podstatu demokracie, zůstává aktuální i dnes. Zatímco Walter Lippmann navázal nepřímo na elitismus Vilfreda Pareta a Gaetana Moscy a tvrdil, že demokracie moderního typu je defektní a nefunkční systém, který by měl být nahrazen racionální technokracií, John Dewey sice uznával, že demokracie má své nedostatky, byl však v jejím hodnocení mnohem optimističtější. Neviděl totiž demokracii jako nějaký ideál, ke kterému se společnost snaží dospět, ale jako tendenci, která je hluboce zakořeněna v její struktuře. Společnost směřuje k demokracii, protože právě jejím prostřednictvím se nejlépe mohou uplatňovat názory jejích členů na to, kam by se měla ubírat.