Jsme stále bohatší, a tím také stále ohroženější: to je heslo, které by si mohla nechat s krajkovými ozdobami vyšít na prapor euroamerická civilizace nepřetržitého pokroku, trvalého růstu Růstu, příkladné zastupitelské demokracie a nejhlubších politických svobod. Mohla by, ale samozřejmě to neudělá. Proč by měla vystavovat na oči všem, co sice už mnohým začíná být zřejmé, co však lze stále ještě docela dobře kamuflovat obmyslnými vladařskými (pardon, státnickými) projevy o prosperitě, blahobytu, suverenitě a rovnoprávnosti. Proč by měla začít vážně pracovat s myšlenkou, že to, oč se dnes hraje na našem globálním pískovišti, je zbídačení - a to nikoli těch, u nichž nás to příliš nebolí, obyvatel rozvojových zemí, z nichž se zásluhou mezinárodního kapitálu staly ekonomické ruiny, ale naše zbídačení.

Recenze vyšla v rámci spolupráce s časopisem Aluze.

Německý slovník uvádí u termínu "der Klaus" jednoznačný ekvivalent: "Dummkopf". U slova "der Dummkopf" pak nalezneme bližší vysvětlení: "nicht klug; von schwacher, nicht zureichender Intelligenz". Nevím, co si to Duden troufá, ale přeloženo do naší mateřštiny označuje podle něj slovo "Klaus" člověka nemoudrého, kterého vyznačuje slabá, nedostatečná inteligence. Netřeba dodávat, že za tímto literárním opisem se skrývá jediný výraz, zhusta užívaný v lidové mluvě, který použít mi brání vrozený odpor k vulgarismům a úcta k mocnářství. Zdá se ovšem, že tady si němčina dovolila příliš a nezbývá, než ji odsoudit: sama se stala součástí falešného multikulturalismu, který my, co jsme naši, přirozeně zavrhujeme. Nadále budeme používat pouze angličtinu, kde se pitomec řekne úplně jinak.

Němčina se tak ocitla na jedné lodi s odporným humanrightismem, NGOismem a dalšími projevy falešné postdemokracie, v níž by si lidé nakonec začali myslet, že mohou mluvit do veřejných věcí (které jsou zpravidla věcmi, jež se jich navýsost týkají) svobodně, otevřeně, bez politického mandátu získaného ve volební soutěži politických stran. Takhle ne, vážení občané!