Průvodce dějinami a současností rétoriky. Výklad je zaměřen na praktické znalosti a přináší užitečný přehled tematických okruhů, které se vztahují k stylistické stránce jednotlivých žánrů řečnického vystoupení. Prostřednictvím vybraných příkladů ze současného českého mediálního diskurzu kniha vhodně spojuje obě tendence rétoriky: teoretickou, úvahovou a praktickou, návodnou.
Karolinum
Studie se soustřeďuje na debatu o chápání moudrosti, začínající na sklonku 13. století. Tuto debatu je možno chápat jako reakci na aristotelský model vědy s jeho rozlišováním teoretického a praktického vědění a jasně stanovenou hranicí mezi metafyzikou a teologií zjevení.
Kosmas
Nedělejme z nich druhořadé lidi. Rozhovor s Bernardem Sergentem o starověkém Řecku a homosexualitě v historii
Petr Pithart, Disident a intelektuál v politice: Tři životní role Václava Havla Z rozhovoru novináře Jiřího Lederera s Václavem Havlem v dubnu 1975
B.Plechanovová: Je rozhodovací procedura v Radě Evropské unie spravedlivá?
A.Kadlecová: Směřuje Evropská unie k modelu flexibilního uspořádání?
L.Novotný: Rakušané: uzavřený pracovní trh jako psychologická ochrana
I.Šlosarčík: Nesnesitelná snadnost suverenity - několik poznámek k suverenitě, subjektivitě a supremaci v EU
Bezmála již devadesátiletá historička českého knihtisku se nikdy nestala mediálně tak slavnou jako 74letý postmarxistický postmodernista, ale její vklad do poznání české minulosti má nepochybně zřetelnější kontury.
Anotace - Knihy - J.M.Heaton: Wittgenstein a psychoanalýza
Máte nějaký nápad nebo připomínku k této anotaci? Četli jste knihu a chcete se podělit o své zážitky? Račte vstoupit do diskuse.
J.M.Heaton: Wittgenstein a psychoanalýza
Sigmund Freud a Ludwig Wittgenstein byli současníky. Freud stvořil psychoanalýzu a Wittgenstein byl možná největším filosofem 20. století. Oba myslitelé se v zásadě zabývají zakořeněným sklonem člověka podvádět sebe sama. Freud k tomuto problému přistupuje z psychiatrického hlediska – léčba neurózy, psychózy, perverze a tak dále. Domnívá se, že jeho čtenáři dokáží prohlédnout sebeklamy neurotiků, které popisuje. Na druhé straně Wittgenstein se vůči sobě i svým čtenářům staví ironicky a věří, že jsme téměř jistě klamáni, i když nás analyzoval ortodoxní psychoanalytik. Vštěpuje nám pocit, že jazyk, pochopení a poznání představují jenom tenoučkou síť nad propastí. Kniha Wittgenstein a psychoanalýza přivádí oba myslitele společně do arény postmodernistického setkání. Problémovou otázkou je – která z obou filosofií pro nás dnes představuje lepší formu relevantní „terapie“? Nebo je to neustále otázka soupeření mezi oběma?
Triton